ECLI:CZ:US:2010:2.US.1310.10.1
sp. zn. II. ÚS 1310/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. A. K. a 2) P. K., zastoupených Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou, se sídlem Tř. ČSA 300, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2010 č. j. 20 Co 431/2009-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 5. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2010, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Okresní soud v Hradci Králové v plném rozsahu vyhověl rozsudkem ze dne 29. 6. 2009 č. j. 15 C 28/2008-70 žalobě stěžovatelů, kterou se domáhali na žalovaném zaplacení částky ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Hradci Králové z podnětu odvolání žalovaného potvrdil ve vztahu ke stěžovateli napadený rozsudek, a ve vztahu k stěžovatelce žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace zamítl (nikoli řízení zastavil, jak tvrdí stěžovatelé!). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci, kteří se domáhali na žalovaném zaplacení částky ve výši 50 000 Kč, žalobu nekoncipovali jako solidární věřitelé, v souladu s ust. §512 odst. 1 obč. zák. tak požadovali každý zaplacení částky ve výši 25 000 Kč; účastníkem předmětné smlouvy byl však pouze stěžovatel, tedy stěžovatelka není ve věci aktivně legitimována.
Argumentace stěžovatelů vychází ze dvou námitek: a) použitá formulace žalobního petitu - "žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku ve výši 50 000 Kč" umožňovala vícerý výklad (zaplatit každému předmětnou částku, zaplatit každému její polovinu či zaplatit předmětnou částku stěžovatelům společně a nerozdílně), přičemž odvolací soud, aniž by vyzval stěžovatele k odstranění nejasnosti žalobního petitu, "nestandardně korigoval úmysl každého ze stěžovatelů domáhat se po vedlejším účastníkovi (pozn. žalovaném) zaplacení částky ve výši 50 000 Kč" (str. 2 ústavní stížnosti); b) odvolací soud nedal stěžovatelce možnost její aktivní věcnou legitimaci prokázat, čímž porušil princip "rovnosti zbraní" a jelikož v dané věci není přípustné dovolání, porušil odvolací soud svým postupem také princip dvojinstančnosti řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládají zcela novou argumentaci a), mající vyložit to, čeho se v řízení domáhali, když tvrdí, že po žalovaném požadovali každý jednotlivě, ovšem v rámci jednoho řízení, zaplacení částky ve výši 50 000 Kč. Ústavní soud, odhlédaje od skutečnosti, že se vzhledem k výši závazku z předmětné smlouvy a jazykovému výkladu znění žalobního petitu zcela zjevně jedná o ryze účelové tvrzení, konstatuje, že stěžovatelé tuto námitku mohli uplatnit již v rámci odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, který rozhodl v rozporu s jimi tvrzeným obsahem žalobního petitu (viz odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatelé však výsledek řízení před nalézacím soudem kvitovali, když proti rozsudku nalézacího soudu odvolání nepodali. Protože nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná, Ústavní soud se dále touto námitkou nezabýval.
Poté, co Ústavní soud posoudil zbylé argumenty obsažené v ústavní stížnosti (vztahující se pouze k osobě stěžovatelky) a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Veškerá argumentace stěžovatelky stran posouzení její aktivní legitimace v řízení vychází pouze z kritiky procesního postupu odvolacího soudu, který stěžovatelce nedal možnost se k věci vyjádřit. Byť by se mohlo jednat o výtku zčásti relevantní, nevidí Ustavní soud, vzhledem k absenci jakéhokoliv tvrzení stěžovatelky o její aktivní věcné legitimaci ve sporu či účastenství na předmětném závazkovém vztahu, prostor ke kasačnímu zásahu. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na realizaci základního práva hmotného (v daném případě práva majetkového), jehož porušení však stěžovatelka netvrdí a nepředkládá jakoukoli argumentaci, která by jeho porušení alespoň nasvědčovala (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 163/10 ze dne 26. 1. 2010). Jinak řečeno, Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009), to však nezbavuje stěžovatelku povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 občanského soudního řádu].
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu