ECLI:CZ:US:2017:2.US.1335.17.1
sp. zn. II. ÚS 1335/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vrtala, zastoupeného Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 29 Cdo 2738/2016-278, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2015 č. j. 14 Cmo 17/2014-216 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013 č. j. 36 Cm 121/2011-133, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se věnuje jednotlivým pochybením obecných soudů, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Předně obecným soudům vytýká, že nedostály své povinnosti náležitě se věcí meritorně zabývat a žalobu zamítly pro nedostatečnou aktivní legitimaci.
3. Stěžovatel polemizuje s výkladem §131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), který považuje za neúměrně extenzivní. Dle jeho názoru by tato interpretace de facto znamenala vyloučení práva společníka na náhradu škody dle obecných ustanovení obchodního zákoníku. Dle jeho přesvědčení soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, povážlivě ignorovaly zvláštnosti samotné projednávané věci a při vydání rozhodnutí nesprávně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu, která na věc podle názoru stěžovatele nedopadá. Stěžovatel jako menšinový společník a zároveň jednatel společnosti ULTIMA THULE, s.r.o., s podílem o velikosti 49 %, neměl ani dostatečnou moc nežádoucí škodní jednání jednatelů jakkoli ovlivnit. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v rozporu s ústavním pořádkem i gramatickým výkladem a je výrazem interpretační svévole (libovůle).
4. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí nálezem zrušil, neboť výkladem dovolacího soudu se zcela znemožňuje společníkovi společnosti svým jménem uplatnit svůj nárok na náhradu škody vůči jednatelům dle obecných ustanovení obchodního zákoníku. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení základního práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivý proces i práva stěžovatele na ochranu vlastnictví.
5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud předesílá, že, ačkoli se stěžovatel snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny, setrvává povětšinou v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Tím, že v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
7. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. V usneseních obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
8. Otázkou případného nároku společníka společnosti, kterou způsobili jednatelé porušením jejich povinností při výkonu funkce, se zabýval dovolací soud. Nahrazením škody, kterou společnosti způsobili jednatelé porušením svých povinností při výkonu funkce, dojde i k nahrazení odvozené škody na podílech společníků, a současně jsou chráněny i oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i jejích věřitelů a dalších případných společníků. Jestliže by se společník mohl bez dalšího domáhat nahrazení (toliko) odvozené škody na svém podílu (jež může být zapravena nahrazením primární škody způsobené společnosti), byli by (mohli by být) poškozeni jak společnost sama, tak i ostatní společníci (jejichž odvozená škoda na podílech by nebyla nahrazena) a věřitelé společnosti. Plnění poskytnuté pouze některému ze společníků z titulu náhrady odvozené škody na jeho podílu nejenže věřitelům společnosti "nepomůže", ale naopak může ohrozit nahrazení primární škody způsobené společnosti a tím i reálné uhrazení závazků společnosti vůči jejím věřitelům (s čímž ostatně počítá právní úprava např. i konstrukcí zákonného ručení jednatelů za pohledávky společnosti - srov. §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obchodního zákoníku).
9. Nejvyšší soud z důvodů uvedených v rozhodnutí setrvává na závěrech formulovaných v dosavadní judikatuře ke vztahu tzv. derivativní žaloby a případného práva na náhradu reflexní škody na podílu společníka. Závěr, podle něhož společníku nesvědčí právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na jeho podílu, může-li se odstranění této újmy domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody, respektuje jak právo dotčeného společníka na náhradu jemu vzniklé újmy, tak i práva a oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i zbývajících společníků a věřitelů společnosti.
10. Ústavní soud v této souvislosti opětovně připomíná, že se v souzené věci jedná toliko o výklad podústavního práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Výše uvedené platí i pro stěžovatelem rozporované rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. K tomu je třeba podoktnout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud se otázkou případného nároku společníka společnosti s ručením omezeným na náhradu škody, jež měla vzniknout na podílu v důsledku škody, kterou společnosti způsobili nebo měli způsobit jednatelé společnosti porušením jejich povinností při výkonu funkce, opakovaně zabýval. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na platnou judikaturu a vyslovil závěr, že odvolací soud plně respektoval judikaturní závěry a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů.
12. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47), usnesení ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 116/94 (U 7/3 SbNU 333), usnesení ze dne 10. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 573/01, usnesení ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383), usnesení ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. I. ÚS 319/03, usnesení ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 644/04, usnesení ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 86/06. O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zákládající porušení práva na spravedlivý proces.
13. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud na závěry obecných soudů odkazuje a považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat.
14. Ze shora vyřčených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu