ECLI:CZ:US:2006:2.US.137.04
sp. zn. II. ÚS 137/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele E.V., zastoupeného advokátem Mgr. R.Z., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003, čj. 16 Co 310/2003-688, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž ten k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ustanovil nezletilému synovi stěžovatele podle §37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), opatrovníka k zastupování v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu vedeném u městského soudu pod sp. zn. 40 Nc 89/94.
Stěžovatel se domníval, že krajský soud vydáním napadaného rozhodnutí zasáhl do jeho Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na rovnost subjektů v jejich právech ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do stěžovatelova práva domáhat se u soudu stanoveným postupem svých práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Argumentace stěžovatele, prostřednictvím které ten ve své ústavní stížnosti prokazoval protiústavnost napadaného rozhodnutí krajského soudu, byla vystavěna na jeho přesvědčení, že shora označené usnesení nesprávně připustilo stav, kdy byl v řízení ve věci péče o nezletilého syna stěžovatele - k zastupování v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu - jeho nezletilému synovi ustanoven takový opatrovník, kdy zde existuje střet zájmů mezi tímto kolizním opatrovníkem a stěžovatelem, resp. přinejmenším hrozba tohoto střetu. Tato situace je ovšem dle názoru stěžovatele právně nepřípustná, neboť vzhledem k procesnímu postavení kolizního opatrovníka, který v řízení za dítě jedná, zastupuje jej a vykonává jeho procesní práva, je potřeba, aby tento subjekt nebyl ve střetu zájmů nejen se samotným dítětem, které zastupuje, ale ani s některým z rodičů tohoto nezletilého dítěte. Toto své tvrzení stěžovatel opřel o text zákona o rodině, zejména jeho ustanovení §37, z něhož dovodil nezbytnost vyloučení hrozby střetu zájmů rodiče nezletilého dítěte a kolizního opatrovníka v řízení nezletilého zastupujícího. Tím, že krajský soud při rozhodování o odvolání stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně nerespektoval znění zákonného ustanovení §37 zákona o rodině a vyložil toto zúženě, když nedbal zachování všech práv ostatních účastníků předmětného řízení, neboť kolizní opatrovník, jehož zájmy by byly v konfliktu s některým z rodičů, by tak svým jednáním v řízení mohl takovéhoto rodiče a jeho práva na péči o dítě značně poškodit, tedy učinil zásah do právního postavení rodiče nezletilého coby účastníka řízení s důsledky v rovině základních práv a svobod stěžovatele. V této části tak stěžovatel uzavřel, že k zajištění naplnění všech práv účastníků řízení ve věci péče o nezletilého, a to nejen k ochraně práv nezletilého dítěte, ale také ostatních účastníků řízení, je nutno střet zájmů kolizního opatrovníka a rodiče nezletilého, byť jen hrozící, vyloučit, neboli pro zachování rovnosti účastníků řízení a zásad spravedlivého procesu považoval stěžovatel za nezbytné vykládat a aplikovat ustanovení §37 odst. 1 zákona o rodině tak, aby byl zástupcem dítěte ustanoven pouze takový opatrovník, u něhož neexistuje nebezpečí střetu zájmu se zájmy rodiče nezletilého, a to ani mimo sféru týkající se bezprostředně nezletilého dítěte.
V dalším pak stěžovatel popsal tvrzený střet zájmů mezi kolizním opatrovníkem městem B., který byl v řízení jeho nezletilému synovi ustanoven, a jeho osobou. Tento pojmenoval jako nekalou soutěž ze strany obchodní společnosti P., s.r.o., jejímž zakladatelem a jediným společníkem je město B., vůči obchodní společnosti C., s.r.o., jejímž spolumajitelem a jednatelem je stěžovatel. Vzájemné konkurenční vztahy v oblasti pohřebnictví těchto subjektů stěžovatel dále blíže rozvedl. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil své negativní zkušenosti se způsobem, jakým město B. v minulosti postupovalo při realizaci soudem vymezeného styku mezi stěžovatelem a jeho nezletilým synem, resp. se způsobem, jakým město B. zastávalo úlohu kolizního opatrovníka jeho nezletilého syna v předchozích řízeních. Stručně také poznamenal, že s ohledem na skutečnost, že jeho nezletilý syn je jeho jediným potomkem, tedy také případně jeho jediným potenciálním dědicem, lze uvažovat o střetu zájmů mezi kolizním opatrovníkem a samotným nezletilým.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle
§4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Přípisem ze dne 27. 6. 2006 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudkyni Ústavního soudu, JUDr. Dagmar Lastovecké. S ohledem na to, že JUDr. Lastovecká není členem IV. senátu Ústavního soudu, který věc stěžovatele projednával, nebylo o této námitce rozhodováno.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 89/94 (sp. zn. 23 P 16/2004). Z tohoto zjistil, že městský soud svým usnesením ze dne 1. 9. 2003 ve věci péče o nezletilého L.V., dítě matky J.V. a otce E.V., podle §37 odst. 2 zákona o rodině ustanovil nezletilému opatrovníka SM B., a to k zastupování v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu vedeném u městského soudu pod sp. zn. 40 Nc 89/94. Krajský soud k odvolání stěžovatele svým usnesením ze dne 10. 12. 2003 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V rámci jeho odůvodnění krajský soud konstatoval, že případný střet zájmů mezi městem B. a stěžovatelem v podnikatelské oblasti se netýká nezletilého a nelze z něho tedy dovozovat, že by město jako ustanovený opatrovník svou funkci nevykonávalo v souladu se zájmy dítěte a snažilo se svými úkony v probíhajícím řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu nějakým způsobem zájmy zastoupeného poškodit.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění svého usnesení ze dne 10. 12. 2003, čj. 16 Co 310/2003. J.V., matka nezletilého L., svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyužila. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Po seznámení se se shromážděnými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost je potřeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, jímž krajský soud k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým městský soud ustanovil nezletilému synovi stěžovatele podle §37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníka k zastupování v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu vedeném u městského soudu pod sp. zn. 40 Nc 89/94.
Jak ovšem Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu městského soudu, sp. zn. 40 Nc 89/94 (sp. zn. 23 P 16/2004), řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu vedené u městského soudu pod sp. zn. 40 Nc 89/94 bylo již v době rozhodování Ústavního soudu pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2004, čj. 23 P 16/2004-821, když odvolací řízení ohledně úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému L. pro dobu po rozvodu manželství rodičů bylo zastaveno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, čj. 37 Co 107/2005-884. Z tohoto pohledu by případné zrušení napadeného usnesení krajského soudu postrádalo za daného stavu věci jakýkoliv smysl. Nastala tedy situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno především porušení základního práva na spravedlivý proces, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v posuzované věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svých usneseních sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. IV. ÚS 122/99 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 690/2000, dosud nepublikováno; zejm. pak usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované pod č. 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 315, dostupné na www.judikatura.cz).
Z těchto důvodů Ústavní soud tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 8. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu