ECLI:CZ:US:2019:2.US.1370.19.1
sp. zn. II. ÚS 1370/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 30 Cdo 585/2017-303, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu (poznámka ÚS: stěžovatel jej chybně označuje za usnesení) z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v délce zhruba 17 let, avšak obecné soudy mu takovou náhradu nepřiznaly a dokonce konstatovaly, že délka řízení nepřiměřená nebyla. Stěžovatel považuje za těžko uvěřitelné, že soudy považují sedmnáctileté trestní řízení (založené na principu ultima ratio) za řízení, u kterého se účastník řízení neodškodňuje.
3. Za neudržitelný považuje stěžovatel právní názor odvolacího a dovolacího soudu, podle něhož se do celkové délky řízení (pro účely hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení) nezapočítává doba, po kterou byl stěžovatel na útěku. Nejvyšší soud sice v napadeném rozhodnutí odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tu však dle stěžovatele v tomto ohledu na projednávaný případ nelze vztáhnout. Připomíná, že v citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva se jednalo o případy, kdy byli obvinění za trestné činy odsouzeni, popř. došlo k zastavení řízení v důsledku promlčení. Stěžovatel však byl zproštěn obžaloby a bylo konstatováno, že ani jeden ze skutků, pro něž byl obžalován, nebyl trestným činem.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, bod 16).
8. Zároveň Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální.
9. Jak je patrné z již shora provedené rekapitulace námitek stěžovatele, tvrzená protiústavnost napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada imateriální újmy za trestní stíhání trvající (dle stěžovatelova výkladu) více než 17 let. Odvolací a dovolací soud nepovažovaly celkovou dobu trestního stíhání za nepřiměřenou primárně z toho důvodu, že zhruba polovinu z celkové doby bylo trestní stíhání proti stěžovateli vedeno jako proti uprchlému. Oba tyto soudy - na rozdíl od soudu nalézacího - totiž konstatovaly, že při hodnocení přiměřenosti délky trvání trestního stíhání je třeba od doby celkové odečíst právě ten úsek, během něhož byl stěžovatel na útěku.
10. První klíčová otázka v projednávané věci je tudíž následující. Vyplývá z čl. 6 odst. 1 či z čl. 36 odst. 3 Listiny povinnost státu započítávat pro účely hodnocení přiměřenosti celkové doby trestního stíhání i dobu, po kterou byl obviněný na útěku? Dle právního názoru Ústavního soudu výklad zvolený v napadeném rozhodnutí není protiústavní. V tomto kontextu Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že právní názor Nejvyššího soudu je velmi podrobně odůvodněn a je založen na velmi pečlivém rozboru relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
11. Z judikatury citované Nejvyšším soudem přitom plyne, že pro účely hodnocení přiměřenosti délky řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy se doba, po kterou byl stěžovatel na útěku, do celkové délky řízení nezapočítává. Ústavní soud v tomto kontextu upozorňuje zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 24. 7. 2003 ve věci Smirnova proti Rusku (č. 46133/99 a 48183/99), odst. 81 a 84 či rozsudek ve věci Berhani proti Albánii ze dne 27. 5. 2010 (č. 847/05), odst. 65.
12. Ústavní soud nemůže přitakat argumentu ani stěžovatele, podle něhož takový závěr vy smyslu citovaných rozhodnutí nelze vztáhnout na případy, v nichž došlo ke zproštění obžaloby. V prvé řadě je v citovaných rozhodnutích pravidlo o (ne)započítávání doby na útěku formulováno neutrálně a nelze v jejich odůvodnění nalézt nic, co by nasvědčovalo stěžovatelovu výkladu. Navíc lze odkázat i na další judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž bylo toto pravidlo aplikováno též v případě, že byl stěžovatel zproštěn obžaloby. V tomto kontextu lze odkázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Girolami proti Itálii ze dne 18. 2. 1991 (č. 13324/87). Kategoricky toto pravidlo chápe i doktrína (srov. Kmec, J. Komentář k čl. 6. In Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. C.H. Beck, 2012, str. 701).
13. Ústavní soud tudíž považuje právní názor Nejvyššího soudu obsažený v napadeném rozhodnutí za ústavně konformní. Konstatuje proto, že pro účely hodnocení přiměřenosti délky trestního stíhání stěžovatele lze brát v úvahu "pouze" osm let a šest měsíců, během nichž stěžovatel na útěku nebyl.
14. Ústavní soud uznává, že započitatelná doba řízení v délce zhruba osm a půl roku je přinejmenším na samé hraně toho, co lze ještě z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy, popř. i čl. 38 odst. 2 Listiny považovat za přiměřené, dodává však, že obecné soudy i tento svůj závěr řádně odůvodnily s odkazem na zcela mimořádnou složitost věci (údajné "vytunelování" obchodní společnosti TREND - všeobecný investiční fond, a. s. s velkým množstvím obviněných i poškozených). V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva lze nalézt případy mimořádně složitých trestních věcí, srovnatelných s věcí projednávanou, v nichž i trestní řízení trvající přes osm let bylo shledáno přiměřeně dlouhým. V tomto ohledu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 22. 5. 1998 ve věci Hozee proti Nizozemí (č. 21961/93), ve kterém se podobně jako v projednávané věci jednalo o vyšetřování složité ekonomické kriminality, čemuž odpovídaly i objem spisového materiálu, počet vyslechnutých svědků apod. (Hozee proti Nizozemí, odst. 51 - 55). Srovnatelné rysy má i případ právě projednávaný, a není tedy protiústavní ani samotný závěr obecných soudů, podle něhož mj. s ohledem na složitost věci byla doba trestního stíhání ještě přiměřená.
15. Proti skutkovým zjištěním obecných soudů, ani proti právnímu závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (tj. nepřiměřené délce řízení), proto nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu