infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.07.2006, sp. zn. II. ÚS 138/06 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.138.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:2.US.138.06
sp. zn. II. ÚS 138/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele W. C. S., zastoupeného Mgr. Petrem Dětkou, advokátem, se sídlem Jandova 8, Praha, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2005, č. j. 2 Afs 46/2005-46, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 11 Ca 131/2003-22, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. března 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 11 Ca 131/2003-22, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení ze dne 25. března 2003, č. j. FŘ-2986/11/03, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2005, č. j. 2 Afs 46/2005-46, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z připojeného spisu Finančního úřadu pro Prahu 9, č. j. 156937/06/009910/106, Ústavní soud zjistil, že uvedený úřad vydal po výzvě k podání daňového přiznání k dani z příjmů za rok 1999 a po podání tohoto daňového přiznání stěžovatelem dne 26. února 2002 platební výměr, č. 1020000070. Tím podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků stanovil základ daně z příjmů pro rok 1999 ve výši 6.556.756,72 Kč, vyměřil daň ve výši 2. 483.260 Kč, a daňovou ztrátu ve výši 0,- Kč, a vyzval stěžovatele k zaplacení daně do 30 dnů od doručení platebního výměru na účet správce daně. Proti platebnímu výměru se stěžovatel odvolal a namítal, že transakce na jeho účtech u peněžních ústavů v letech 1998-2000 nepocházejí z aktivit, podléhajících dani z příjmu. Jedná se totiž o peněžitá plnění přijatá pro obchodní společnost GUOSHI (Fujian) Footwear Co. Ltd., která měl přes svůj účet poukázat na účet této obchodní společnosti v Číně, což také učinil. Dále rozebíral podrobnosti obchodování uvedené obchodní společnosti v Evropě. Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. března 2003, č. j. FŘ-2986/11/03, bylo odvolání zamítnuto s tím, že daň byla stanovena podle pomůcek, a použití pomůcek odpovídalo §44 zákona o správě daní a poplatků. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Ca 131/2003, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou 27. května 2003 domáhal zrušení rozhodnutí o odvolání i platebního výměru. Argumentoval tím, že se správce daně ani odvolací orgán nezabývali jím předloženými důkazy, podle kterých peníze na účtech žalobce náležely obchodní společnosti GUOSHI (Fujian) Footwear Co. Ltd. Rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č. j. 11 Ca 131/2003-22, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. V něm nesouhlasil se závěrem, že nesplnil svoji povinnost podle §44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a poukázal na obsah spisu a v něm zachycené úkony stěžovatele. Uzavíral, že podmínky pro použití pomůcek nebyly splněny. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2005, č. j. 2 Afs 46/2005-46, byla jeho kasační stížnost zamítnuta. Stěžovatel argumentuje právním názorem, obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 179/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 131. str. 251), s tím, že ve správní žalobě i v odvolání proti platebnímu výměru uvedl skutečnosti z nichž vyplývá, že správcem daně stanovený základ daně je naprosto nereálný. To je dáno zejména tím, že zahrnuté peněžní prostředky nebyly jeho příjmem a daň samotná má pro něj likvidační charakter. Proto se domnívá, že vůbec nebylo zohledněno, jak vedlejší účastník řízení splnil povinnost podle §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího správního soudu o absenci tvrzení stěžovatele o tom, že reagoval na výzvu správce daně, neboť již v odvolání proti zajišťovacímu příkazu uvedl, že všechny prostředky na účtech u bank byly řádně zdaněny. Poukazuje na to, že toto tvrzení obsahuje již jeho odvolání proti platebnímu výměru, a Městský soud v Praze proto toto jeho tvrzení měl k dispozici. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel nebyl v řízení před územními finančními orgány ani v řízení před správními soudy dostatečně schopen rozlišit jednotlivé v úvahu přicházející námitky, a tyto tak evidentně nedokázal řádně a včas uplatnit. Totéž bylo ostatně konstatováno i ve skutkově a právně obdobné situaci ústavní stížnosti stěžovatele, řešené pod sp. zn. II. ÚS 137/06. Pro posouzení ústavní stížnosti je relevantní především to, že podle §71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního musí žaloba proti rozhodnutí správního orgánu obsahovat žalobní body. Z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle §75 odst. 2 soudního řádu správního řádu správního je správní soud těmito žalobními body vázán, s výjimkami uvedenými v §76 soudního řádu správního, které však v posuzovaném případě nenastaly. Mantinely žalobních bodů je pak z logiky §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního svázána i kasační stížnost a rozhodování o ní. Zjednodušeně řečeno je v popsané úpravě správního soudu provedena zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.), která rozhodně není v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a jeho komponenty. Jako žalobní bod je v žalobě uvedeno, že správce daně nepostupoval správně když stěžovateli stanovil "za období roku 1999 daňový základ 6.556.756,72 Kč a vyměřil mu daň celkem ve výši 2.483.260 Kč", neboť "do daňového základu chybně zahrnul příjmy, které do něj nepatřily, v důsledku čehož nesprávně vyměřil daň", přičemž "nebyly splněny zákonné podmínky pro výpočet daně, což odvolací orgán zcela pominul", a že se konečně odvolací orgán "vůbec nezabýval důkazy, jež žalobce navrhl v odvolání" proti platebnímu výměru. Dále jsou rozváděny postupy obchodní společnosti GUOSHI (Fujian) Footwear Co. Ltd. při obchodování a z toho plynoucí postup stěžovatele. Mezi žalobními body tedy není uvedeno, že stěžovatel po výzvě správce daně uváděl, byť v rámci odvolání proti zajišťovacímu příkazu téhož správce daně v téže věci, že zjištěné peněžní prostředky na jeho účtech u peněžních ústavů mu nepatří. Tato skutečnost mající vliv na otázku, zda byly splněny podmínky pro použití pomůcek správcem daně, a to v době rozhodování o platebním výměru, byla v rámci soudního řízení tvrzena až v kasační stížnosti, jak správně poukázal Nejvyšší správní soud. Mezi žalobními důvody není uvedeno ani to, že se odvolací orgán nezabýval tím, zda a jak správce daně přihlédl k okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, podle §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Tato skutečnost mající vliv na otázku, zda použití pomůcek správcem bylo správné, byla tvrzena až v ústavní stížnosti. Námitka, že správní soudy nepřihlédly k oběma posledně uvedeným námitkám tudíž nemá ústavněprávní význam, a právní názor, obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 179/01, tudíž nemůže pro odlišnou skutkovou situaci na posuzovanou věc dopadat. Poukazem na svá ústavně zaručená práva totiž není možné zakrývat vlastní nesprávný postup (srov. 1. Petr 2. 16). S ostatními námitkami stěžovatele se správní soudy v rámci jim dané pravomoci ústavně souladným způsobem vypořádaly. Ústavní soud tudíž neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu Za správnost : H. Kyprová

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.138.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 138/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 13. 7. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 3. 2006
Datum zpřístupnění 21. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §75, §103
  • 337/1992 Sb., §31, §46
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík daň/výpočet
důkazní břemeno
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-138-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 51479
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14