ECLI:CZ:US:2007:2.US.138.07.1
sp. zn. II. ÚS 138/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. července 2007 sp. zn. II. ÚS 138/07 ve věci ústavní stížnosti A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2006 č. j. 13 Co 178/2006-278 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. prosince 2005 č. j. 11 C 260/2002-237, jimiž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se znečišťování vody ve studni v jejich spoluvlastnictví.
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2006 č. j. 13 Co 178/2006-278 se ruší.
II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. prosince 2005 č. j. 11 C 260/2002-237 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozsudkům, kterými bylo rozhodnuto o její žalobě, jíž se domáhala určení, že vedlejší účastník (v původním řízení žalovaný) je povinen se zdržet znečišťování vody ve studni, vystavěné na pozemcích přesně v žalobě označených, užíváním kanalizační přípojky vedené v její bezprostřední blízkosti, jejíž vedení po pozemcích rovněž v žalobě specifikovala. Podle jejího názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před zneužitím vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny. Dále namítá, že při výkladu podústavního práva nebyla šetřena podstata a smysl ustanovení o mezích základních práv a tím byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její právo na soudní ochranu bylo dotčeno postupem soudu prvního stupně, který nepřipustil její návrh na změnu žalobního petitu, ačkoliv podle jejího názoru pro připuštění změny byly splněny zákonné podmínky, a postupem odvolacího soudu, který zaujal k této otázce shodné stanovisko jako soud prvního stupně. Přitom soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval důvody nepřipuštění změny žaloby. Odvolací soud se jimi zabýval, ačkoliv pro absenci těchto důvodů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neměl ve skutečnosti co přezkoumávat.
Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu, který ve věci jednal, aniž ji vyrozuměl o konání jednání. Předvolání totiž zaslal pouze právnímu zástupci. V tomto směru se odvolává na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 18/04 a II. ÚS 145/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 148, svazek 27, nález č. 95), v nichž byl vyjádřen závěr, že nestačí doručit předvolání k jednání jen právnímu zástupci účastníka.
K zásahu do práva na ochranu vlastnictví došlo podle názoru stěžovatelky tím, že ani jeden ze soudů nepřihlédl k prokázané skutečnosti, že vedlejší účastník vážně ohrožuje její vlastnické právo tím, že na svém pozemku vystavěl v rozporu s §30 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), kanalizaci v těsné blízkosti studny, která je v podílovém spoluvlastnictví jejím a vedlejšího účastníka. V tomto postupu soudů spatřuje kromě zásahu do svého vlastnického práva také nerespektování povinností spojených s vlastnictvím, které jsou zakotveny v čl. 11 odst. 3 Listiny a porušení výkladových pravidel vyplývajících z čl. 4 odst. 4 Listiny
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Okresní soud Plzeň-město jako účastník řízení vyjádření, v němž odkázal na své rozhodnutí a na rozhodnutí odvolacího soudu a nic nového neuvedl.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Krajský soud v Plzni, který uvedl, že ústavní stížnost považuje za neoprávněnou. Vyjádřil se přitom jen k jedné z námitek, a sice k nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně. V podstatě jen rozvedl svůj závěr k této otázce uvedený v odůvodnění svého rozsudku a zopakoval názor, že §95 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ponechává ryze na úvaze soudu, jak o návrhu účastníka na změnu žaloby rozhodne.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil vedlejší účastník. Uvedl, že postup soudu prvního stupně, pokud nepřipustil změnu žaloby, byl naprosto správný, neboť dosavadní výsledky dokazování byly nepoužitelné pro řízení o změněném návrhu. Podle jeho názoru byl správný i postup odvolacího soudu, pokud obeslal toliko právní zástupce a nevyrozuměl o konání jednání samotné účastníky. Poukazuje na to, že soud doručuje v průběhu celého řízení právním zástupcům s procesní plnou mocí pro celé řízení s účinky i pro účastníky. Konečně poukazuje na to, že stěžovatelka nepodala dovolání, ač o podmínkách a možnosti podat dovolání byla odvolacím soudem poučena. Podle názoru vedlejšího účastníka využívá stěžovatelka ústavní stížnost k nápravě neúspěchu v běžném občanskoprávním řízení. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout a požaduje náhradu nákladů řízení.
Všichni účastníci řízení a vedlejší účastník vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 260/2002. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka podala žalobu, kterou se po upřesnění provedeném na základě výzvy soudu domáhala určení, že vedlejší účastník (v původním řízení žalovaný) je povinen se zdržet znečišťování vody ve studni, vystavěné na pozemcích přesně v žalobě označených, užíváním kanalizační přípojky vedené v její bezprostřední blízkosti, jejíž vedení po pozemcích rovněž v žalobě specifikovala.
Soud v této věci provedl obsáhlé dokazovaní se zaměřením na zjištění, zda je voda ve studni znečištěna a hlavně co je příčinou znečištění. K tomu byl zpracován velmi obsáhlý znalecký posudek znalcem v oboru stavebnictví a stavební chemie, ve kterém znalec sice konstatoval znečištění vody ve studni, avšak prakticky vyloučil, že by touto příčinou byla kanalizační přípojka vedlejšího účastníka, vedená v blízkosti studny. Dále byl vypracován znalecký posudek znalcem z oboru hydrologie, ochrany přírody a čistoty vod. I tento znalec konstatoval znečištění vody ve studni, ale vyloučil jako možnou příčinu tohoto znečištění kanalizační přípojku vedlejšího účastníka. Současně ale upozornil na to, že předmětná kanalizační přípojka je vedena v prvním ochranném pásmu vodního zdroje, což je v rozporu s vodním zákonem.
V této fázi řízení stěžovatelka navrhla změnu žalobního návrhu, která vycházela z posledně uvedeného závěru znalce, a navrhla, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zdržet se užívání kanalizační přípojky v části, v níž tato zasahuje do prvého ochranného pásma studny. Soud o této změně návrhu na zahájení řízení rozhodl při jednání dne 22. prosince 2005 tak, že ji nepřipustil. V protokolu z jednání je zapsán výrok tohoto usnesení a je zde uvedeno, že usnesení bylo zdůvodněno a bylo dáno poučení o opravném prostředku. Není zde zaprotokolována žádná námitka stran správnosti této protokolace. Soud po řádném procesním poučení, adresovaném žalující straně i oběma stranám současně, rozhodl tak, že žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém se podrobně zabývala dokazováním a provedla interpretaci důkazů provedených před soudem prvního stupně ze svého pohledu. Zejména však vytkla soudu prvního stupně, že nepřipustil navrženou změnu návrhu na zahájení řízení, ač podle jejího názoru pro to byly splněny zákonné podmínky §95 o. s. ř. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Pokud jde o námitku týkající se změny návrhu na zahájení řízení, uvedl, že rozhodl-li soud prvního stupně tak, že změnu nepřipustil, má to za následek, že nárok uplatněný navrženou změnou žaloby nebude projednáván, a hodlá-li žalobce i poté nárok uplatňovat u soudu, musí tak učinit žalobou a tím zahájit nové řízení. Z toho odvolací soud dovozuje, že nemá prostor pro přezkum odvoláním napadeného rozhodnutí, domáhá-li se stěžovatelka jeho prostřednictvím vydání rozhodnutí ve věci, která nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně.
IV.
Ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je částečně opodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že k jednání Krajského soudu v Plzni dne 5. října 2006 nedostala předvolání. Odvolává se na nálezy Ústavního soudu, podle nichž má každý, kdo je účastníkem řízení, právo se takového řízení zúčastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. K realizaci tohoto práva je nutné, aby účastník byl k jednání obeslán, a nestačí doručit předvolání jen právnímu zástupci účastníka.
Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že odvolací soud doručil předvolání k jednání, které se konalo dne 5. října 2006, právnímu zástupci stěžovatelky, Mgr. M. D., dne 6. září 2006 (dodejka na č. l. 265). Stěžovatelka k jednání na den 5. října 2006 samostatně předvolána nebyla. V protokolu o ústním jednání ze dne 5. října 2006 je uvedeno, že stěžovatelka nebyla jednání přítomna. V protokolu není záznam o tom, že by soud zjišťoval dotazem na právního zástupce stěžovatelky, zda jím byla o termínu konání jednání vyrozuměna.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka stěžovatelky je opodstatněná. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit ani v tomto případě, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. července 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 27, nález č. 95, s. 99) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání tedy musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán.
S ohledem na svoji judikaturu Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a na projednání věci za její přítomnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Návrhu stěžovatelky na zrušení rozsudku soudu prvního stupně však Ústavní soud nevyhověl. Námitky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, které se týkají postupu soudu prvního stupně, nemají ústavněprávní relevanci. Pokud tento soud nepřipustil změnu žaloby, nevytvořil stav, že by stěžovatelce bylo upřeno právo obrátit se na soud s takto nově pojatým návrhem. Stěžovatelka tak může učinit, pokud se pro to rozhodne, novou žalobou. Ústavní soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, uvedeným ve vyjádření k ústavní stížnosti, že současná právní úprava změny žaloby podle §95 o. s. ř. ponechává "ryze na úvaze soudu", jak o návrhu účastníka na změnu žaloby s ohledem na stav do té doby provedeného řízení rozhodne, neboť takto vyjádřený názor svádí k závěru, že soud může rozhodnout o této otázce zcela libovolně. Měnit žalobu je procesním právem účastníka řízení a soud ji nepřipustí jen tehdy, jsou-li proto splněny podmínky vyjádřené v §95 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město z č. l. 233 zjistil, že soud prvního stupně své rozhodnutí, kterým nepřipustil změnu žaloby, ústně odůvodnil, neboť to je v protokole uvedeno, a nikdo z účastníků na toto sdělení nereagoval tak, že se nezakládá na pravdě. Ze strany soudu prvního stupně tedy nešlo o libovůli, ale o řádně zdůvodněné procesní rozhodnutí, jehož důvody, pokud byly sděleny při jednání, není nutno opakovat v písemném rozhodnutí o věci samé. Takový postup není porušením pravidel řádného procesu. Odvolací soud by mohl připustit změnu návrhu, pokud by jím nebyl uplatňován nový nárok, ovšem předpokladem je návrh účastníka. Stěžovatelka sice v odvolání brojí proti postupu soudu prvního stupně, kterým změnu návrhu nepřipustil, ale odvolacímu soudu návrh na změnu žaloby nepodala. Odvolací soud má pravdu, pokud za této situace v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolání ve věci samé nemůže být podkladem pro přezkum procesního rozhodnutí, kterým rozhodnutí podle §95 o. s. ř. nepochybně je. Pouze za předpokladu, že by stěžovatelka v odvolání znovu navrhla změnu žaloby, musel by se odvolací soud takovým návrhem samostatně zabývat a rozhodnout o něm.
Dalšími námitkami stěžovatelky, které se týkají neposkytnutí ochrany jejímu vlastnickému právu, se již Ústavní soud nezabýval, neboť ve své podstatě jde toliko o nesouhlas s výkladem podústavního práva obecnými soudy. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Sama okolnost, že soudy vyložily zákon jinak, než jak si představovala stěžovatelka, není zásahem do ústavně chráněných práv. O takový případ by šlo pouze tehdy, pokud by se jednalo o výklad extrémně formalistický nebo by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními zákona.
K žádosti vedlejšího účastníka řízení na náhradu nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že neshledal důvody pro jejich přiznání. Ústavní soud rozhodne o přiznání nákladů řízení pouze v naprosto výjimečných případech.
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.