ECLI:CZ:US:2011:2.US.138.11.1
sp. zn. II. ÚS 138/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Z. D., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nt 690/2010 ze dne 11. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného dne 11. 11. 2010 Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. Nt 690/2010 (dále též "příkaz k domovní prohlídce") a brojí i proti způsobu provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor (dále též "domovní prohlídka").
Napadený příkaz nebyl dle slov stěžovatele vydán "po právu", zejména nebyl podložen dostatkem důkazů a skutečností, které by jeho vydání opravňovaly vzhledem k povaze práva navrhovatele, které bylo následnou domovní prohlídkou omezeno a porušeno. Výpověď poškozené a jejího přítele za takové důkazy podle stěžovatele označit nelze. Příkaz rovněž neobsahuje specifikaci věcí, které mají být domovní prohlídkou zjištěny a zajištěny, respektive byl v tomto směru příliš široce formulován. Stěžovatel zastává názor, že orgány činné v trestním řízení musí mít ještě před zahájením prohlídky povědomí o tom, co vlastně hledají a musí dát podezřelému možnost prohlídce zabránit dobrovolným vydáním věci. V dané věci však policejní orgán při zahájení domovní prohlídky tyto informace neměl, což se poté projevilo při samotném provádění prohlídky, během níž došlo k zabavení značného množství záznamové a telekomunikační techniky, která s předmětným trestním řízením nijak nesouvisela. Ačkoliv stěžovatel od samého počátku projevil zájem spolupracovat s policejním orgánem a vydat vše, co bude požadovat, nebylo mu to v důsledku provedené prohlídky umožněno. Další výtka stěžovatele směřuje do postupu policejního orgánu před vykonáním domovní prohlídky, kterýžto jej opomněl řádně vyslechnout v souladu s ustanovením §84 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se do protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 15. 11. 2010 vyjádřil pouze ohledně známosti s poškozenou, k okolnostem trestného činu, pro který bylo následně zahájeno trestní stíhání jeho osoby, žádné otázky policejním orgánem kladeny nebyly.
Ze shora uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jeho jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a konečně práva na nedotknutelnost obydlí vyplývajícího z čl. 12 odst. 1, 2 Listiny.
Závěrem stěžovatel požádal o "neprodlené projednání" podané ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu s tím, že v případě prodlení hrozí závažná újma spočívající v zásahu do jeho osobních a osobnostních práv.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu přiložených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci se však v dané věci evidentně nejedná.
Co se týče námitek stěžovatele směřujících do odůvodnění příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, Ústavní soud poukazuje na poměrnou stručnost ustanovení §83 a násl. trestního řádu, který stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nevymezuje. Rozsah odůvodnění se tedy dovozuje především z judikatury (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006, N 200/43 SbNU 239), v souladu s níž musí obecný soud své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dostatečně a zřetelně vyložit, přičemž nepostačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny. Na druhou stranu však, zejména dochází-li k domovním prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Podstatné je zhodnocení příkazu a jeho odůvodnění jako celku (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci je příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor odůvodněn dostatečně, respektive v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými.
V tomto směru proto také nelze dát stěžovateli za pravdu pokud jde o údajné nedostatky v podkladech pro nařízení prohlídky. Z požadavku odůvodněnosti příkazu není možné dovozovat nutnost podrobného výčtu jednotlivých poznatků, jež policejní orgán vedou k přesvědčení o nezbytnosti provedení prohlídky. Sdělení takových poznatků, popř. jejich zdroje podezřelým osobám by mohlo zmařit další prověřování. Z hlediska proporcionality mezi požadavkem ochrany práv občanů v trestním řízení a požadavkem účinného boje s kriminalitou lze mít za dostačující, je-li v dané fázi řízení s podrobnějšími důvody prohlídky konkrétního obydlí či prostor seznámen soud, zatímco samotný příkaz k domovní prohlídce může obsahovat toliko shrnutí podstaty podezření na páchání konkrétní trestné činnosti a z něj vyplývající smysl prohlídky. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti navíc uvádí, předmětný příkaz soud vydal na podkladě nejen výpovědi poškozené a jejího přítele, nýbrž i dalších důkazů, mezi něž patřily informace o zasílaných zprávách a provedené lustrace GSM k číslům, ze kterých měly být odesílány zprávy.
Ve vztahu k navazujícím námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že ani v případě odůvodnění příkazu k domovní prohlídce ani v případě postupu dle ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ustanovení 85 odst. 3, ve spojení s ustanovením §79 odst. 5 trestního řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007).
Stěžovatel byl v době vydání příkazu k domovní prohlídce důvodně podezřelý ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl dopustit tím, že (zkráceně řečeno) v době od poloviny roku 2008 do listopadu roku 2010 nutil poškozenou M. K., aby s ním udržovala sexuální poměr, pod pohrůžkou zveřejnění jejich intimních fotografií, které s ní nafotografoval. Od srpna 2010 měl údajně poškozenou stupňovaně pronásledovat a vyhrožovat jí prostřednictvím elektronických komunikací, zejména pomocí vulgárních SMS zpráv. Vulgární SMS zprávy o poškozené zaslal i jejímu partnerovi, kterému odeslal i MMS zprávy s jejími intimními fotografiemi.
S ohledem na výše uvedené byl rozsah domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor v napadeném příkazu vymezen ad exemplum, tj. bylo vycházeno z podezření, že se v příslušném bytě nebo v prostorách nesloužících k bydlení nacházejí věci důležité pro trestní řízení, jmenovitě listinné důkazy včetně fotografií, důkazy v elektronické podobě, včetně počítačů, notebooků, přenosných elektronických médií - vyměnitelných disků všech druhů, mobilní telefony včetně SIM karet. V případě předmětů, u nichž bylo stěžovatelem namítáno, že je policie odebrala bezdůvodně, se vesměs jedná o věci - záznamovou, telekomunikační techniku a datové nosiče, které mohly mít souvislost s výše uvedenou trestnou činností, a policejní orgán se tak mohl důvodně domnívat, že rozbor těchto věcí přispěje k objasnění dané trestné činnosti.
Namítá-li stěžovatel, že v rámci provedené prohlídky byly zajištěny i věci sloužící ryze pro jeho pracovní účely, k tomu Ústavní soud podotýká, že samotné tvrzení stěžovatele o obsahu datových nosičů nemůže zabránit jejich zajištění, pokud toto tvrzení nelze v průběhu prohlídky ověřit, případně není-li možné část nosičů, které jsou důležité pro vedení trestního řízení, oddělit. Důvodem je především skutečnost, že v opačném případě by byla ohrožena samotná podstata zajišťování těchto věcí. Dle náhledu Ústavního soudu je třeba také vždy sledovat cíl samotné prohlídky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/02 ze dne 28. 3. 2002, U 11/25 SbNU 385). Zajištění případných soukromých dat bylo v tomto konkrétním případě pouhým vedlejším produktem prohlídky, kterému nebylo možno zabránit. Není v moci orgánů činných v trestním řízení, aby při provádění prohlídky prohlížely každý záznamový nosič, zda-li neobsahuje údaje soukromé povahy. Dovedeno k závěrům ad absurdum by taková prohlídka neprobíhala v řádu hodin, ale spíše několika týdnů, což je vyloučeno. Podstatné je to, že se zde nejedná o záměrné získávání údajů, nejde o primární cíl prohlídky.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že jeho výslech před provedením prohlídky nesplňoval kriteria předchozího výslechu ve smyslu §84 trestního řádu, neboť mu nebyly ze strany policejního orgánu kladeny otázky k okolnostem trestného činu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že účelem tzv. předchozího výslechu je docílit dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k nařízení prohlídky; smyslem tohoto úkonu není získání výpovědi, k tomuto účelu slouží jiné procesní instituty.
Z kopie protokolu o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor KRPB-27279/TČ-2010-061371-HAM ze dne 15. 11. 2010 je patrné, že předchozí výslech byl proveden na místě domovní prohlídky po poučení podezřelého, které mu bylo dáno v písemné podobě. Stěžovatel poté připustil, že se s poškozenou dříve intimně stýkal a uvedl, že vlastní i intimní fotografie poškozené, které v minulosti pořídil a které jsou uloženy v jeho počítači v bytě a také na několika datových discích. Tyto fotografie přislíbil dobrovolně vydat policii. Z řečeného jasně vyplývá, že námitka stěžovatele stran neprovedení předchozího výslechu nemůže obstát.
Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil se stěžovatelovým názorem ohledně splnění podmínek nutných pro odvrácení provedení prohlídky. Z obsahu výpovědi stěžovatele zachycené v již zmíněném protokolu není dovoditelný závěr, že by v případě prohlídky bylo jejího účelu dosaženo již předchozím výslechem. Rozhodně za dosažení účelu domovní prohlídky nelze považovat ochotu stěžovatele vydat policejnímu orgánu toliko intimní fotografie, které, jak do protokolu uvedl, mohl mít pro soukromé účely. Z hlediska předmětu trestního řízení bylo důležité mimo jiné shromáždit důkazní prostředky, které by svědčily o zasílání výhružných zpráv stěžovatelem poškozené a jejímu příteli. K jejich vydání se však stěžovatel již nezavázal. Má-li prohlídka jiných prostor a pozemků vést k naplnění svého účelu, je zpravidla nezbytné, aby byl také naplněn znak překvapivosti, díky němuž je dotčeným subjektům fakticky znemožněno zničit či znehodnotit důkazy podstatné pro další vyšetřování. Předmětem zájmu policie v konkrétní věci byla výpočetní, záznamová a telekomunikační technika, přičemž není tajemstvím, že v současné době není problém během několika sekund odstranit soubory či zprávy, které by mohly mít pro vyšetřování orgánů činných v trestním řízení jistou relevanci. V takové situaci nelze klást orgánům činným v trestním řízení k tíži, že přistoupily k zajištění zájmových prostor.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by v důsledku vydání napadeného příkazu k domovní prohlídce nebo při samotném provedení prohlídky docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatelovu návrhu podle §39 téhož zákona Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost projednal přednostně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu