ECLI:CZ:US:2020:2.US.1389.20.1
sp. zn. II. ÚS 1389/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bartůška, právně zastoupeného JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 4211/2019-1828, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019 č. j. 16 Co 40/2019-1760 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 C 255/98-1615, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování rovnosti stran v soudním řízení, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny, práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, práva na svobodné podnikání, garantovaného čl. 26 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, garantovaného čl. 10 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 C 255/98-1615, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal po žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhrady škody "na hodnotě podniku" ve výši 23 200 000 Kč s příslušenstvím, ušlého zisku za období od 1. 1. 1997 do 19. 9. 2013 ve výši 51 822 891,72 Kč s příslušenstvím, škody vzniklé znemožněním splácení investičního úvěru a nedoplacením kontokorentního účtu ve výši 15,5 % ročně z částky 4 510 000 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení a 18,5 % ročně z částky 6 540 000 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení, škody na hodnotě ochranné známky 6 218 929 Kč s příslušenstvím, škody "z povinností uložených žalobci pravomocnými rozhodnutími soudu k úhradě nákladů řízení vedených proti žalobci v exekučním řízení" ve výši 5 522 694 Kč s příslušenstvím, škody vzniklé ztrátou z vynuceného prodeje zboží ve výši 803 110,10 Kč s příslušenstvím, škody způsobené ztrátou nároku na příspěvek od Českomoravské záruční a rozvojové banky ve výši 718 375 Kč, ušlého zisku z pronájmu nebytových a skladovacích prostor ve výši 5 694 885 Kč s příslušenstvím, dále ze "sankcí a úroků z nedoplatků" vůči Finančnímu úřadu v Pardubicích ve výši 1 330 365 Kč, "sankcí a úroků nedoplatků" vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Pardubice ve výši 53 604,20 Kč a též "sankcí a úroků nedoplatků" vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 272 805 Kč (výrok I rozsudku). Žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III rozsudku) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 236 904,40 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 900 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované rovněž 900 Kč (výrok III).
4. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě (po připuštění její změny), kterou se stěžovatel domáhal náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu při rozhodování o vydání stavebního povolení ohledně rozestavěné stavby velkoskladu drogerie, kdy stavba nebyla zkolaudována a neslouží účelu, pro který byla postavena. Nesprávný úřední postup státu měl spočívat v tom, že zaměstnanci stavebního úřadu zahájili územní a stavební řízení ohledně stavby skladu drogerie se sociální částí, aniž by o jeho zahájení vyrozuměli dotčený orgán státní správy, konkrétně Okresní báňský úřad v Příbrami. Stěžovatel po právní moci rozhodnutí o umístění stavby od vlastníka stavby stavební parcelu koupil, na své náklady postavil stavbu a počal realizovat svůj podnikatelský záměr. K pozdějším námitkám báňského úřadu nebylo vydáno rozhodnutí o povolení užívání stavby. V důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu musel stěžovatel podnikatelskou činnost ukončit a vznikla mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem škoda, kterou specifikoval v připuštěné změně žaloby.
5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. V odůvodnění usnesení dovolací soud dovodil, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou právní otázku, jež by dovolání činila přípustným dle §237 o. s. ř. K závěrům odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a škodou uplatňovanou stěžovatelem, soud uvedl, že nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Tvrzení stěžovatele, že "přišel o svůj podnik", přestože v době, v níž došlo k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu, byl onen podnik "v dobré (hospodářské) kondici", a že v téže době ještě nebyl stěžovatel rozhodnut ukončit své podnikání, ze skutkových zjištění odvolacího soudu podle soudu dovolacího nevyplývá. Stěžovatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Ani pouhý odlišný názor stěžovatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu. Na dalších stěžovatelem dovolatelem vymezených otázkách podle dovolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje skutkový stav věci a průběh řízení před obecnými soudy. Namítá, že všechny tři soudy extrémním způsobem porušily mimo jiné právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu. Prvoinstanční soud bezprecedentní deformací skutkových zjištění, neprovedením navrhovaného důkazu v rozporu se zákonem, vydáním rozhodnutí bez srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění, postrádajícího jakékoliv prvky logické úvahy nad důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Odvolací soud pak naprostou a nepředvídatelnou rezignací na požadavek řádného odůvodnění v odvolacím řízení přezkoumávaného rozhodnutí (odůvodnění rozhodnutí a hodnocení důkazů v rozporu se zákonem sám opakovaně v předchozích svých rozhodnutích prvoinstančnímu soudu vytýkal) a založením potvrzujícího výroku na domněnkách a vytvořených zdeformovaných skutkových zjištění prvoinstančního soudu. Ignoraci povinnosti soudů poskytovat soudní ochranu završil Nejvyšší soud tím, že formalisticky odmítl stěžovateli poskytnout ochranu s tím, že příčinná souvislost, tj. vztah pro rozhodnutí ve věci stěžejní, je otázkou skutkovou nikoliv právní.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
9. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť jeho dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání založit.
14. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
15. Ústavní soud z napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu zjistil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které vyústilo v napadená rozhodnutí. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona je třeba současného splnění tří předpokladů: 1) nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, 2) vzniku majetkové újmy (škody) a 3) příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a škodou. V daném případě však obecné soudy neshledaly pro odpovědnost státu za škodu způsobenou stěžovateli splněnu podmínku příčinné souvislosti. Své úvahy ohledně těchto právních závěrů dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily a Ústavní soud v právním posouzení věci nalézacím a odvolacím soudem neshledal taková extrémní pochybení, jež by ho opravňovala ke kasačnímu zásahu.
16. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil.
17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu