ECLI:CZ:US:2013:2.US.1396.12.1
sp. zn. II. ÚS 1396/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Mykoly Lavryshyka, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, č. j. OAM-8837-4/DV-2011 ze dne 25. 8. 2011 a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-110800-7/SO-2011 ze dne 1. 2. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených správních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených aktů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím ze dne 25. 8. 2011 byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání na území České republiky, a to v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále též "zákon o pobytu cizinců"). Zamítavé stanovisko bylo správním orgánem odůvodněno tím, že z doložených dokladů a z výsledku šetření v dostupných evidencích bylo zjištěno, že stěžovatel v posledních 5 letech porušil povinnost dle ustanovení §91 písm. a) a §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců tím, že se nacházel na území České republiky bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu.
Dne 22. 9. 2011 podal stěžovatel prostřednictvím svého zmocněného zástupce u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza v souladu s ustanovením §180e zákona o pobytu cizinců. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolací orgán se s důvody stěžovatele neztotožnila a ve svém výše citovaném rozhodnutí ze dne 1. 2. 2012 odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila.
Proti rozhodnutím správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů (účastníků řízení) vyplývá, že jedinou skutečností, na základě které byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení dlouhodobého víza za účelem pobytu z důvodu uvedeného v ust. §56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, byla skutečnost, že žadateli bylo rozhodnutím č. j. SCPP-53-19/BR-OPK4-SV-2007 ze dne 27. 6. 2007 uloženo správní vyhoštění. Přitom v ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců se dle stěžovatele k pojmu "přiměřenost" uvádí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště, což správní orgány dle jeho názoru dostatečně nezohlednily, a zatížily tak své rozhodování prvky libovůle, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních orgánů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá na prvním místě za podstatné konstatovat, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (vyhlášen pod č. 234/2012 Sb.) Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Tímto způsobem postupně judikovaly všechny senáty Ústavního soudu. O ústavních stížnostech proti rozhodnutím vydaným ve věcech (ne)udělení či (ne)prodloužení víza rozhodoval Ústavní soud v řízeních skončených usneseními sp. zn. II. ÚS 33/11, III. ÚS 2819/10, III. ÚS 2909/09, I. ÚS 394/06, I. ÚS 38/04, I. ÚS 17/04, I. ÚS 65/04, I. ÚS 417/04, III. ÚS 219/04 (publikováno jako U 39/33 SbNU 591), III. ÚS 260/04, I. ÚS 290/04 (publikováno jako U 34/33 SbNU 539), IV. ÚS 85/04, I. ÚS 602/03, III. ÚS 99/04, II. ÚS 345/2000 (všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz).
Všechny stížnosti Ústavní soud odmítl s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky. Každý stát si může sám rozhodnout, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Čl. 14 odst. 4 Listiny takové právo garantuje pouze občanům České republiky (a nyní též unijním občanům), zatímco ostatní cizinci mají pouze právo svobodně území České republiky opustit (čl. 14 odst. 4 Listiny). Týž závěr vyslovil Ústavní soud i v dalších obdobných řízeních dotýkajících se cizineckého práva, v nichž přezkoumával další kategorie rozhodnutí. Šlo kupř. o usnesení sp. zn. II. ÚS 2336/10, II. ÚS 2332/10, II. ÚS 2345/10, I. ÚS 2318/10, III. ÚS 2954/09, a zejména pak nález sp. zn. Pl. ÚS 10/08 (č. 229/2009 Sb.; N 115/53 SbNU 427), v němž Ústavní soud opakovaně vyslovil, že "subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území ... Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit".
Ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodnutí o neudělení víza Ústavní soud konstatoval (viz zejména výše zmíněná usnesení sp. zn. II. ÚS 33/11, III. ÚS 2909/09 či I. ÚS 394/06), že "ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony, přičemž však platí, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 s. ř. s.) tak i zvláštní zákony identifikují, některé úkony správního orgánu', jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny, a tak tomu je i v případě správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o neudělení víza (§171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců). Podle čl. 36 odst. 2 Listiny nesmí sice být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, avšak o takové právo v dané věci nejde." Dokonce již dvakrát (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03) se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení předmětného ustanovení o kompetenční výluce, spojeném s ústavní stížností. Dospěl k závěru, že vzhledem k názorům výše rekapitulovaným nelze dovodit protiústavnost §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Shodně, pokud jde o přístup k výluce předmětných rozhodnutí ze soudního přezkumu, dosud judikuje i Nejvyšší správní soud. Z řady rozhodnutí lze jako příklad uvést rozsudek sp. zn. 2 As 87/2010 (jehož text je dostupný na elektronické adrese www.nssoud.cz), podle něhož zákonné vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza vychází z předpokladu, že jím nedochází k zásahu do základních práv a svobod. Žádný z článků Listiny nezakládá nárok (subjektivní právo) cizince na pobyt na území České republiky, neboť to je dáno pouze jejím občanům (čl. 14 odst. 4).
Jak plyne ze shora nastíněného přehledu relevantní judikatury, po celou dobu účinnosti zákona o pobytu cizinců je rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu ustálena na tom, že z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky. Nemají tudíž ani nárok na udělení pobytového víza.
Ústavní soud pokládá na druhém místě za vhodné podotknout, že uložení sankce správního vyhoštění pouze za to, že se stěžovatel na území České republiky v době od 1. 6. 2007 do 27. 6. 2007 zdržoval bez jakéhokoli oprávnění k pobytu, které představovalo jediné protiprávní jednání stěžovatele, se ve světle konkrétního případu jeví nepřiměřeným. Na tomto místě se sluší poznamenat, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (č. 47/2009 Sb.; N 218/51 SbNU 709) Ústavní soud pro rozpor s článkem 36 odst. 2 Listiny zrušil ustanovení §171 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které vylučovalo ze soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění cizinec zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Ústavní soud v něm uvedl, že ačkoliv subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, Listina cizincům nepochybně zaručuje práva, která mohou být vyhoštěním dotčena. Jsou jimi například právo na život a zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení (ustanovení čl. 6 a 7 Listiny), jež chrání cizince před vyhoštěním do země, kde by tato jeho práva byla ohrožena, anebo právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), které může vyhoštění bránit, pokud by do něho bylo zasaženo nepřiměřeným způsobem.
Nicméně stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl ústavní stížností, přičemž v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (tj. k 27. 6. 2007) nebyl proti takovému rozhodnutí možný jeho soudní přezkum (který byl možný teprve po derogačních účincích nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/07, tedy od 13. 2. 2009). Ostatně rozhodnutí o správním vyhoštění bylo později zrušeno rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie, odbor podpory a výkonu služby rozhodnutí, oddělení pobytového režimu, ze dne 19. 5. 2008, a to v souvislosti s novým rozhodnutím dle §122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců (tj. pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území).
Zatímco v případě správního vyhoštění se jedná o ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území (§118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), neudělení pobytového oprávnění takové důsledky prima facie nemá.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu