ECLI:CZ:US:2018:2.US.1409.18.1
sp. zn. II. ÚS 1409/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, P. O. BOX 5, Vinařice, zastoupeného Mgr. Alenou Hoškovou, advokátkou, sídlem Gorkého 502, Kladno, v substituci Mgr. Davidem Janusem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018 č. j. 14 To 78/2018-35 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. prosince 2017 č. j. 6 PP 280/2017-21, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 3 T 23/2003 odsouzen za spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel byl přitom od 30. 8. 2003 do 13. 4. 2004 ve výkonu vazby, následně byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody.
3. Dne 21. 11. 2017 podal stěžovatel žádost o podmíněné propuštění, v níž uvedl, že dosud vykonaný trest považuje za dostatečný. Celkově již vykonal 14 let a tři měsíce trestu odnětí svobody, a byť v počátku měl kázeňské prohřešky, dnes se již změnil a nikdo jej nedokáže naštvat. Je logické, že se nikdo ve výkonu trestu odnětí svobody nezmění okamžitě. Stěžovatel na sobě však intenzivně pracoval a své ovládací schopnosti dovedl téměř k dokonalosti. Ve Věznici Valdice byl zařazen v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace, ale kvůli nevymazaným kázeňským prohřeškům z minulosti nebyl do stejné skupiny zařazen po přemístění do Věznice Vinařice. Přitom poslední kázeňský trest mu byl uložen před devíti lety. Jeho chování je bezproblémové, plní si své povinnosti a ke všem se chová slušně. Nemohl absolvovat dlouhodobější aktivitu, neboť většinu trestu vykonal ve Věznici Valdice, kde byl dlouhodobý program pouze pro drogově závislé, což se ho netýká. Ve Věznici Vinařice je situace obdobná, navíc je zde pouze program "3Z" (tj. Zastav se, zamysli se a změň se) a stěžovatel se v průběhu výkonu trestu zastavoval a zamýšlel mnohokrát a je přesvědčen, že se opravdu změnil. Pro případ podmíněného propuštění má zajištěno bydlení a příslib od příbuzných, že mu pomohou sehnat zaměstnání.
4. Z hodnocení Věznice Vinařice ze dne 27. 11. 2017 zaslané okresnímu soudu k žádosti o podmíněné propuštění plyne, že stěžovatel byl dne 21. 4. 2004 k dalšímu výkonu trestu přemístěn do Věznice Valdice. Na nástupním oddělení se seznámil s normami upravujícími výkon trestu odnětí svobody, jeho chování bylo hodnoceno kladně, dodržoval stanovenou kázeň a pořádek. Dne 14. 5. 2004 byl zařazen do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a umístěn na oddíl mezi nezaměstnané odsouzené. Neustále projevoval zájem o práci, proto byl v květnu roku 2004 zařazen na pracoviště JPR-mačkárna, přičemž jeho pracovní morálka a výkony byly na požadované úrovni. Za aktivní plnění pracovních povinností byl stěžovatel devětkrát kázeňsky odměněn, jeho chování vůči všem osobám, se kterými přicházel do styku, bylo v souladu se zásadami slušného chování a zvolený program zacházení si plnil. V listopadu roku 2006 byl stěžovatel přeřazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, avšak v období od prosince roku 2007 do ledna roku 2009 byl třikrát kázeňsky trestán (dne 17. 12. 2007 a 4. 12. 2008 napadení spoluodsouzeného, dne 23. 1. 2009 hrubá nekázeň), a proto byl přeřazen zpět do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Na počátku roku 2010 přehodnotil svůj postoj k plnění stanovených povinností a začal plnit zvolený program zacházení. V lednu roku 2011 byl na základě plnění programu zacházení přeřazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a od července roku 2012 byl zařazen na pracovišti TOM-Bohemia. V únoru roku 2015 byl přeřazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Na základě vlastní žádosti byl stěžovatel rozhodnutím soudu dne 23. 3. 2016 zařazen do věznice s ostrahou. Poté byl ke dni 20. 10. 2016 přemístěn k dalšímu výkonu trestu do Věznice Vinařice, kde byl nejprve umístěn na nástupním oddělení a ke dni 15. 12. 2016 zařazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a umístěn na standardní oddíl. Chování stěžovatele vůči všem osobám je v souladu se zásadami slušného chování, zapojil se do společenského dění na ubytovně a udržuje pořádek v osobních i přidělených věcech. Stěžovatel nemá konflikty s ostatními odsouzenými a tyto ani nevyhledává. Od 2. 5. 2017 je pracovně zařazen na pracovišti Rubikon Centrum Servis s.r.o. Celkově byl stěžovatel třikrát kázeňsky trestán a jedenáctkrát kázeňsky odměněn. Od roku 2010 plní programy zacházení ve všech stanovených bodech. Udržuje kontakty mimo věznici formou korespondence a ve Věznici Vinařice měl návštěvu jedenkrát. V případě podmíněného propuštění by se vrátil na adresu X. Začíná si zajišťovat práci a nemá dluhy. Ředitel Věznice Vinařice hodnocení stěžovatele shrnul tak, že celkově lze jeho snahu o nápravu hodnotit pozitivně, jeho přístup k výkonu trestu je kladný. Zapojuje se do pracovních a brigádnických činností a plní stanovené úkoly. Celkově lze konstatovat, že si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění.
5. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 22. 12. 2017 č. j. 6 PP 280/2017-21 byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítnuta. Okresní soud dospěl k závěru, že ze tří zákonem stanovených podmínek pro podmíněné propuštění byla splněna pouze podmínka časová, tj. vykonání více než poloviny trestu odnětí svobody. Nelze však učinit závěr, že stěžovatel prokázal svým chováním a plněním povinností patřičné polepšení a že od něj lze očekávat vedení řádného života po podmíněném propuštění. Nesplnění druhé podmínky spatřuje okresní soud v tom, že je stěžovatel zařazen ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace, v minulosti byl třikrát kázeňsky trestán a pouze jedenáctkrát kázeňsky odměněn. Je nezbytné, aby osoba, která je ve výkonu trestu opakovaně a nadto za takto závažnou trestnou činnost, prokazovala o to více své polepšení. Hodnocení stěžovatele je však průměrné až podprůměrné. Třetí podmínka pak není splněna proto, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl opakovaně. V evidenci rejstříku trestů má sice pouze pět záznamů, avšak v minulosti byl odsouzen za nejzávažnější formu trestné činnosti, což ho k nápravě nepřimělo a tento trestný čin spáchal znovu. U stěžovatele je vysoké riziko recidivy.
6. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, jež odůvodnil tak, že mu okresní soud nesprávně vytýkal předchozí odsouzení. Trestnou činnost z velké části v minulosti páchal jako mladistvý, jednalo se o drobnou majetkovou trestnou činnost a nadto byla některá z těchto odsouzení zahlazena. Současně byla jeho předchozí odsouzení zohledněna v rámci již uloženého a v současnosti vykonávaného trestu a okresní soud tak porušil zákaz dvojího přičítání. Nesouhlasí s tím, že je mu vytýkáno, že je nyní zařazen ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace, neboť to bylo zapříčiněno přemístěním do jiné věznice. Dále uvedl, že ve výkonu trestu spolupracuje s Rubikon Centrum Servis s.r.o., u kterého je zaměstnán, a také jeho bratranec mu sehnal zaměstnání, avšak zaměstnavatel se odmítl zavázat, když je jeho nástup nejistý. To, že na sobě tvrdě pracoval, dokazuje také to, že již deset let nebyl kázeňsky trestán a plní všechny své povinnosti. Odůvodnění své stížnosti dále doplnil po obdržení písemného odůvodnění usnesení okresního soudu. Uvedl, že nelze jeho hodnocení vnímat jako podprůměrné, všechny své povinnosti plní a dělá spoustu věcí i nad rámec těchto povinností. Na základě těchto skutečností byl také v roce 2016 přeřazen do věznice s ostrahou. Jeho chování je stabilně bezproblémové. Je si vědom, že je opakovaně trestán za nejzávažnější trestnou činnost, ale nelze se ztotožnit s odůvodněním závěrů okresního soudu ohledně prognózy vedení řádného života. Tvrdě na sobě pracoval, aby dokázal zvládat stresové a vypjaté situace a současně poukázal na to, že po posledním vykonaném trestu byl schopen se bezproblémově zapojit do společnosti a nebyl řešen ani pro přestupek. Je připraven podrobit se omezením a dohledu.
7. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 14 To 78/2018-35 stížnost zamítl. Uvedl, že okresní soud správně uzavřel, že byla splněna podmínka časová, byť nesprávně hodnotil vykonání poloviny trestu podle §88 odst. 1 trestního zákoníku namísto dvou třetin uloženého trestu podle §88 odst. 4 trestního zákoníku. Dvě třetiny trestu však fakticky vykonány byly, a tak tento omyl není na závadu věci. K druhé zákonné podmínce pro podmíněné propuštění spočívající v prokázání polepšení odsouzeného krajský soud uznal, že od posledního rozhodování o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění došlo z jeho strany ke zvýšenému úsilí o nápravu, neboť dosáhl dvou kázeňských odměn, avšak slušné chování a dodržování předpisů upravujících výkon trestu odnětí svobody se předpokládá. U osoby opakovaně odsouzené za jeden z nejzávažnějších trestných činů je zapotřebí vyžadovat maximální aktivitu k prokázání polepšení a tu u stěžovatele spatřovat nelze. Z tohoto pohledu se hodnocení stěžovatele zdá skutečně pouze průměrné, což dokumentuje také to, že za 14 let výkonu trestu dosáhl stěžovatel pouze 11 kázeňských odměn. S ohledem na nesplnění druhé podmínky pak nepovažoval krajský soud za nutné podrobněji zkoumat splnění třetí zákonné podmínky, avšak poukázal na další zákonný předpoklad neexistence hrozby, že dojde ke spáchání stejného nebo obdobného zvlášť závažného zločinu, stanovený §88 odst. 4 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu, dopustil ve velmi krátké době po výkonu předchozího trestu v trvání 12 let uloženého za stejnou trestnou činnost, hrozba recidivy je u stěžovatele velmi silná.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Základní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že se soudy nezabývaly dostatečně jeho žádostí o podmíněné propuštění a rozhodovaly toliko formálně, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétně soudy nedostály požadavkům řádného odůvodnění rozhodnutí a zákazu libovůle při rozhodování soudů plynoucích z práva na spravedlivý proces. Soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatele uplatněnými v průběhu řízení a nehodnotily, že je stěžovatel ve výkonu trestu zaměstnán, jeho hodnocení ze zaměstnání a zajištěné ubytování v případě podmíněného propuštění. Okresní soud přistoupil k žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění zcela povrchním způsobem, o čemž svědčí to, že chybně hodnotil naplnění časových podmínek pro podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 trestního zákoníku a zcela opomenul posoudit, zda došlo k uplynutí zákonem stanovené lhůty od posledního podání žádosti o podmíněné propuštění. Nadto se odůvodnění napadeného usnesení v podstatě shodovalo s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu o předchozí žádosti stěžovatele.
9. Stěžovatel byl naposledy kázeňsky trestán v roce 2009 a získal jedenáct kázeňských odměn, z toho dvě kázeňské odměny od posledního rozhodování o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. To prokazatelně svědčí o tom, že došlo k jeho polepšení a že to je setrvalé a stabilní. Jeho hodnocení však bylo soudy označeno jako podprůměrné, a to zcela neodpovídá realitě. Při hodnocení toho, zda lze od stěžovatele očekávat vedení řádného života se okresní soud zaměřil na hodnocení trestní minulosti stěžovatele a dovodil, že je zde vysoké riziko recidivy. Jeho dřívější odsouzení však byla zohledněna v rozsudku a soud by se jimi proto neměl nyní zabývat, jinak de facto okresní soud stěžovateli sděluje, že nebude podmíněně propuštěn, ať udělá v rámci výkonu trestu cokoli.
10. Krajský soud v napadeném usnesení nereagoval na námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti, zejména na problém s přeřazováním stěžovatele v rámci prostupných skupin vnitřní diferenciace při jeho přemístění do Věznice Vinařice a přihlížení k předchozím odsouzením stěžovatele. Současně krajský soud konstatoval, že okresní soud při rozhodování pochybil v souvislosti s hodnocením časových podmínek, avšak v závěru uvedl, že žádná pochybení nezjistil. Krajský soud zvýšenou snahu stěžovatele o prokázání polepšení hodnotí jako samozřejmost a tím snižuje její význam, a dále potvrzuje hodnocení prognózy vedení řádného života učiněné okresním soudem prizmatem předchozích odsouzení, což opět poukazuje na nepochopení institutu podmíněného propuštění.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a s vyžádaným spisem Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
15. Stěžovatel brojí proti usnesením obecných soudů v řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž má za to, že jeho žádost nebyla projednána řádně, usnesení nebyla dostatečně odůvodněna a soudy se nevypořádaly s jím uplatněnými námitkami. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů, nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
16. Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze jednu z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu. Jako jedno z pochybení stěžovatel uvádí, že okresní soud hodnotil splnění časové podmínky podle §88 odst. 1 trestního zákoníku (tedy polovinu uloženého trestu odnětí svobody) namísto §88 odst. 4 trestního zákoníku (dvě třetiny uloženého trestu). Je pravdou, že okresní soud na tomto místě pochybil, avšak toto pochybení hodnotil již krajský soud v řízení o stížnosti a správně uzavřel, že toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí. Podstatné je, že tato chyba nebyla k tíži stěžovatele, neboť podmínka časová byla správně vyhodnocena jako splněná. Předmětné pochybení okresního soudu nelze vyhodnotit ani jako indikátor toho, že se okresní soud žádostí stěžovatele o podmíněné propuštění dostatečně nezabýval, když další odůvodnění usnesení odkazuje na konkrétní skutečnosti vyplývající z důkazů provedených v tomto řízení. Pokud dále stěžovatel namítá, že povrchnost a formálnost rozhodování plyne z toho, že okresní soud nehodnotil, zda došlo k uplynutí zákonem stanovené lhůty od posledního podání žádosti o podmíněné propuštění (stěžovatel má pravděpodobně na mysli lhůtu plynoucí od právní moci posledního zamítavého rozhodnutí o takové žádosti podle §331 odst. 1 trestního řádu), nutno podotknout, že uplynutí lhůty konstatoval soudce okresního soudu ve veřejném zasedání, jak je patrno ze zvukového záznamu a současně se tímto přímo zabýval krajský soud v písemném odůvodnění usnesení. V každém případě se uplynutím lhůty soudy v řízení zabývaly a stěžovateli bylo podání umožněno, tedy ke zkrácení jeho práv tímto způsobem nemohlo dojít.
17. Pokud jde o posouzení druhé zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. prokázání polepšení ve výkonu trestu, obecné soudy vyhodnotily, že celkové hodnocení stěžovatele je průměrné až podprůměrné, stěžovatel v podstatě pouze plní své povinnosti a neprokázal svoji dostatečnou aktivitou polepšení. Tento závěr byl učiněn na základě provedených důkazů a nelze uzavřít, že by byl s těmito v extrémním rozporu. Je však vhodné podotknout, že u stěžovatele skutečně došlo k určitému pozitivnímu posunu od posledního rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění spočívajícímu v získání kázeňských odměn, na který bude při jeho zachování v budoucnu nutno reflektovat. Ve světle dřívější judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 a nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16) je podstatné, že napadená usnesení nevylučují možnost učinění odlišného závěru v budoucnu v případě, že odsouzený prokáže vyšší snahu o polepšení. Napadená usnesení obsahují určité vodítko pro stěžovatele, které představují konkrétní zmínky o nízkém počtu kázeňských odměn a o plnění pouze stěžovatelových povinností, nikoli například dalších nadrámcových aktivit. Nutno uvést, že v případě budoucího rozhodování o žádostech stěžovatele o podmíněné propuštění za současného zachování důkazně podložené pozitivní tendence u hodnocení stěžovatele bude s plynoucím časem docházet k vychýlení ve prospěch splnění druhé podmínky stanovené trestním zákoníkem pro podmíněné propuštění a soudy budou muset stále pečlivěji odůvodňovat, z čeho dovodily případné nesplnění této podmínky a formulovat vodítka pro odsouzeného tak, aby nedošlo k faktickému vyloučení možnosti podmíněného odsouzení (viz výše citovaná judikatura, která mj. připomíná aspekt perspektivy - naděje pro odsouzeného, jenž je rovněž obsažen v institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a je klíčový pro nápravu a navrácení se odsouzeného do života užitečného pro společnost).
18. K třetí zákonné podmínce spočívající v očekávání vedení řádného života v budoucnu Ústavní soud poukazuje na svou dřívější judikaturu (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16) a na to, že do budoucna zejména v případě splnění druhé zákonné podmínky pro podmíněné propuštění bude nutné podrobněji hodnotit nashromážděné údaje o odsouzeném včetně aktuálních údajů ke stavu jeho nápravy, jakož i k zajištěným podmínkám, v nichž by se nacházel v případě podmíněného propuštění apod. Tyto aktuální údaje byly v nyní posuzovaném řízení shromážděny, avšak ve vztahu ke třetí zákonné podmínce podrobně hodnoceny nebyly s tím, že nebyla již splněna podmínka druhá, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Tomuto postupu veskrze nelze nic vytknout, avšak Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že pro splnění třetí zákonné podmínky nelze hodnotit toliko trestní minulost odsouzeného. Zamítavé rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění založené na nesplnění pouze třetí zákonné podmínky, a to výlučně na základě trestní minulosti odsouzeného, by z pohledu ochrany základních práv nemohlo obstát. Avšak, jak již bylo uvedeno výše, v této věci nebyla splněna také druhá zákonná podmínka pro podmíněné propuštění, a tedy způsob hodnocení třetí podmínky pro podmíněné propuštění obecnými soudy nebyl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele.
19. V nyní posuzované věci je však zcela nezbytné přisvědčit krajskému soudu, že se u stěžovatele jedná o odsouzení pro zvlášť závažný zločin vraždy, u něhož zákonodárce stanovil přísnější podmínky podmíněného propuštění podle §88 odst. 4 trestního zákoníku. Přísnější podmínky spočívají jednak v nutnosti vykonat delší část uloženého trestu před umožněním o podmíněné propuštění žádat, a ve stanovení dalšího kritéria, které je soud povinen zkoumat, tedy hrozby opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu s ohledem na okolnosti činu, za kterých byla osoba odsouzena, a povahu její osobnosti. V této věci proto nelze za jakkoli závadné považovat hodnocení trestní minulosti odsouzeného. Konkrétně to, že obecné soudy v napadených usneseních hodnotily, že se odsouzený dopustil trestného činu vraždy ve velmi krátké době poté, co vykonal dvanáctiletý trest odnětí svobody uložený taktéž za trestný čin vraždy. K takovému hodnocení jsou totiž soudy povinny přímo na základě §88 odst. 4 trestního zákoníku a nemůže se tak jednat o porušení zásady zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny.
20. Ve srovnání s výše citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, v nichž byl shledán zásah do základních práv stěžovatele v souvislosti s rozhodováním o podmíněném propuštění a došlo tak ke kasaci usnesení obecných soudů, lze shrnout, že v nyní posuzovaném řízení nedošlo k faktickému vyloučení možnosti podmíněného propuštění stěžovatele do budoucna. Okresní soud ani krajský soud nijak nevyloučily možnost podmíněného propuštění stěžovatele zcela a nevratně na základě okolností, které by odsouzený již nemohl změnit, tj. čistě na základě skutečností plynoucích z jeho minulosti, a současně napadená usnesení nejsou zatížena ani jinými vadami, které by měly za následek zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto uzavřel, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými usneseními nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu