ECLI:CZ:US:2019:2.US.1433.19.1
sp. zn. II. ÚS 1433/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sousedíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 11 Co 271/2018-95, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ve sporu vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") se stěžovatel žalobou na žalovaných domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, což odůvodnil tím, že s žalovanými uzavřel v roce 2007 "Smlouvu o poskytování podnikatelského poradenství" (dále jen "smlouva") s cílem obnovit jejich vlastnické právo k budově, která jim byla vydražena. Rozhodnutím odvolacího soudu skutečně došlo - za pomoci stěžovatele - ke zneplatnění dražby. Stěžovatel tedy vůči žalovaným splnil svůj závazek ze smlouvy a nyní byli žalovaní povinni uhradit mu za poskytnuté služby smluvenou cenu, což však neučinili. Proto se stěžovatel žalobou obrátil na okresní soud. Později však vzal stěžovatel svoji žalobu zpět, neboť vyplynulo, že protistrana žalovaných podala proti zneplatnění dražby dovolání a Nejvyšší soud na základě podaného dovolání opět označil dražbu za platnou, tzn. žalovaní nemovitou věc zpět nezískali. Zpětvzetí žaloby stěžovatel odůvodnil tím, že nyní není co žalovat, neboť fakticky svůj závazek ze smlouvy nesplnil.
3. Na základě zpětvzetí žaloby usnesením okresní soud řízení zastavil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádná ze stran sporu nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.), neboť podle okresního soudu zpětvzetí žaloby záviselo výlučně na okolnostech nemajících povahu v chování účastníků. Proti nákladovému výroku podali žalovaní odvolání a poukazovali na to, že byli nuceni čelit žalobě stěžovatele, která byla naprosto neoprávněná, a proto požadují náhradu jim vzniklých nákladů řízení, které sami nevyvolali. Na základě podaného odvolání krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovatel jakožto žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 11 858 Kč (výrok I. napadeného usnesení krajského soudu), a dále je povinen zaplatit žalovaným částku 6 110,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. napadeného usnesení krajského soudu).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud rozhodl hrubě v rozporu s procesním právem, když se věcně nevyrovnal s argumentem, že zánik sporu byl zapříčiněn chováním žalovaných, kteří v dovolacím řízení v původním sporu, které sami neiniciovali, nebyli dostatečně aktivní a nevyužili nabízené pomoci stěžovatele, a proto v konečném důsledku spor prohráli, což se projevilo i v tom, že stěžovatel přišel o svůj nárok ze smlouvy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky - proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. by rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v nyní projednávané věci zjistitelné nejsou.
7. Ústavní soud totiž shledal, že stěžovatel ve svém důsledku argumentaci krajského soudu nikterak nezpochybňuje, resp. na ni vůbec neodkazuje. Z napadeného usnesení krajského soudu přitom vyplývá, že při podrobném zohlednění nyní projednávané situace (viz zejm. odst. 25 - 26 napadeného usnesení) dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dány nejsou, přičemž tyto své závěry krajský soud opřel i o závěry judikatury Nejvyššího soudu (viz odst. 23 a 24 napadeného usnesení krajského soudu). V projednávané věci tak nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným. Naopak, v nyní projednávané věci by nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným bylo vůči nim nespravedlivé (odst. 29 napadeného usnesení krajského soudu). S uvedenými závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, resp. neshledává v nich žádné ústavněprávní vybočení.
8. Závěrem je možné opětovně zdůraznit, že k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného usnesení, jelikož dospěl k závěru, že základní právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu