ECLI:CZ:US:2008:4.US.3247.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3247/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. T. K. L., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, AK Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2007 č. j. 41 C 49/2007-27 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod. Dále žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to vzhledem k její nemajetnosti a potřebě se starat o nemocného potomka, jehož léčba je finančně i časově náročná, takže stěžovatelce vzniká nepoměrně větší újma než ta, která by mohla být způsobena žalobkyni odložením vykonatelnosti rozsudku.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 49/2007 zjistil Ústavní soud, že napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni České pojišťovně, a. s., dlužné pojistné vyplývající ze smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Soud konstatoval, že s ohledem na nezaplacení pojistného a po upomínce od pojistitele pojištění zaniklo podle ustanovení §12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Stěžovatelka porušila povinnost podle ustanovení §12 odst. 2 citovaného zákona, neboť pojistiteli neoznámila, že vozidlo přestalo fyzicky existovat, případně že bylo vyřazeno z evidence vozidel; tzv. totální škoda způsobená havárií, kterou způsobil R. V. a z jehož pojistky byla škoda na stěžovatelčině automobilu hrazena, neznamená, že by vozidlo přestalo fyzicky existovat a že by nemohlo být dále opraveno nebo zcizeno nebo že by technický průkaz nemohl být dále používán. Smluvní vztah tak havárií vozidla stěžovatelky neskončil a povinnost platit pojistné trvala i nadále.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že v řízení před nalézacím soudem předložila listiny, z kterých vyplývalo, že vozidlo se stalo pro své účely zcela nepoužitelným, což žalobkyně nijak nepopřela ani nevyvrátila. Soud stěžovatelce přiznal k tíži, že tuto skutečnost neoznámila, s čímž však stěžovatelka nesouhlasí, jelikož tak učinila jinou formou v rámci jiného vztahu z pojistné smlouvy. Žalobkyně při likvidaci škody způsobené viníkem dopravní nehody na stěžovatelčině automobilu vědět mohla a měla, že vozidlo stěžovatelky zaniklo. Stěžovatelka se domnívá, že touto cestou splnila svou oznamovací povinnost dokonce nad rámec citovaného ustanovení zákona, neboť žalobkyně měla možnost si vozidlo prohlédnout a s jeho skutečným stavem tak byla obeznámena. Skutečnost, že vozidlo nebylo včas odhlášeno z evidence motorových vozidel, není předmětem tohoto občanskoprávního vztahu, nýbrž se jedná o věc postihu stěžovatelky ve správním řízení. Přístup nalézacího soudu se jeví jako zjevně formalistický a nespravedlivý, pokud i přes existenci objektivního zjištění, že vozidlo bylo zcela zničeno, soud vyžaduje po stěžovatelce, aby tuto skutečnost, navíc v neupřesněné formě, oznamovala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit stěžované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušné zákonné ustanovení, jež náležitě vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně vybočující z obecně uznávaných pravidel logického usuzování. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1097,- Kč, kterou je s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu