ECLI:CZ:US:2013:2.US.1465.13.1
sp. zn. II. ÚS 1465/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Radomíra Vybírala, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 7 VZV 4/2013-76 ze dne 7. března 2013, a usnesení policejního orgánu č. j. OKFK-211-333/TČ-2009-251201 ze dne 17. ledna 2013, za účasti 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 7. května 2013 a doplněnou podáními z 9. a 17. května 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením policejního orgánu zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že nejméně v období od 1. ledna do 31. března 2009 v úmyslu zkrátit daňovou povinnost obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., prostřednictvím obchodní společnosti KEVALS s. r. o., konkrétně popsanými kroky organizoval a prováděl odběry minerálních olejů v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně v daňovém skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., takže obchodní společnost KEVALS s. r. o., od obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., a dalších obchodních společností odebrala minerální oleje (NM - motorovou naftu a BA95 - automobilový benzín) v celkovém objemu 63.816.438 l, a následně je uvolnila do volného daňového oběhu a nabízela je k prodeji, a poté za obchodní společnost PetroJet, s. r. o., úmyslně nesprávně podal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, čímž měl společně s ostatními spoluobviněnými zkrátit daňovou povinnost obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., celkem nejméně o 105.765.908 Kč. Usnesením státní zástupkyně byla jeho stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 5 věty první, čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že upozorňoval na skutečnost, že policejní orgán nesprávně aplikoval daňové předpisy a nesprávně tak dovodil trestní odpovědnost stěžovatele. Obchodní společnost PetroJet, s. r. o., totiž nebyla a nemohla být subjektem povinným k zahrnutí spotřební daně do základu daně z přidané hodnoty, neboť jí nikdy výdaj z titulu spotřební daně nevznikl, nebyla plátcem této daně, ani jí nebyla spotřební daň ze strany jiného subjektu účtována. Policejní orgán přitom v popisu skutku neuvádí, kdy společnosti PetroJet, s. r. o., vznikla povinnost spotřební daň zaplatit. Stěžovatel má tedy za to, že se svým jednáním nemohl dopustit vytýkaného trestného činu. Policejnímu orgánu dále vytýkal, že vychází ze znaleckého posudku, v němž zcela absentuje vysvětlení, z jakých skutečností znalci při jeho zpracování vycházeli. Poukazoval i na celkovou nesrozumitelnost popisu skutku, který v mnoha částech neodpovídá zákonu o dani z přidané hodnoty ani skutkovému stavu. Státní zástupkyni vytýká, že se jeho podrobně rozvedenými námitkami o nesprávné aplikaci a výkladu zákona o dani z přidané hodnoty vůbec nezabývala. Orgány činné v trestním řízení se také měly dle jeho názoru zabývat otázkou, zda není na místě aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když ani příslušný správce daně nevyměřil, resp. nedoměřil předmětnou daň.
3. Dále namítá, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, zakládá v souladu s §17 trestního řádu věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně. Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení za obdobné jednání za období od nejméně 1. dubna 2009 do 31. března 2010 u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011 na základě obžaloby podané Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, pobočka v Ostravě. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Td 69/2011-49 ze dne 18. ledna 2012 byla k návrhu obecného soudu vyslovena místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě. To bylo potvrzeno usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1116/12 ze dne 11. dubna 2012, kterým byla zamítnuta (správně odmítnuta) ústavní stížnost stěžovatele. Toto i nyní posuzované trestní řízení stěžovatele vycházejí z obdobného skutkového i právního základu, a je proto v projednávané trestní věci dána věcná a místní příslušnost Krajského soudu v Brně, odvozená od sídla obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., Policejní orgán ovšem dovodil místní příslušnost Vrchního státního zastupitelství v Praze a tedy následně i Městského soudu v Praze. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že tak došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu příslušného orgánu veřejné moci. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.
6. Usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích. Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 693/06, U 14/43 SbNU 655). Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (sp. zn. I. ÚS 615/08, U 8/50 SbNU 443; aj.).
7. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by orgány veřejné žaloby extrémně vybočily z mezí stanovených jim zákonem. Závěr státní zástupkyně, že usnesení o zahájení trestního stíhání rámcově splňuje předpoklady kladené na ně zákonem, lze považovat za ústavně souladný. Nic na tom nemění polemika stěžovatele v otázce, zda měl být v popisu skutku uveden údaj, kdy vznikla obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., povinnost spotřební daň zaplatit a zda a nakolik je v něm potřeba konkrétně rozvádět povinnosti plynoucí ze zákona o dani z přidané hodnoty. Otázka, zda skutečně stěžovatel za dotčené subjekty splnil všechny daňové povinnosti, resp. zda tyto povinnosti vůbec měl, je totiž předmětem celého trestního stíhání, které je v tuto chvíli ve stádiu vyšetřování. Přiměřeně totéž platí pro případnou aplikaci zásady subsidiarity trestního stíhání. V žádném případě však nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že je popis skutku celkově nesrozumitelný. Tomu ostatně odporuje skutečnost konkrétních a sofistikovaných námitek stěžovatele proti předmětu trestního stíhání obecně i v mnoha různých dílčích otázkách.
8. Námitku absence zákonného soudce stěžovatel evidentně poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti, resp. nebyla uplatněna ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a již jen proto je s ohledem na předmět ústavní stížnosti tato námitka nepřípustná. Nadto lze vyjít z toho, že orgány veřejné žaloby nelze považovat za soud, rozhodně ne v otázce zahájení trestního stíhání. Lze považovat za kuriózní názor stěžovatele, že je v dané věci příslušný Krajský soud v Brně s ohledem na to, že je vytýkaná trestná činnost skutkově a právně obdobná té, pro kterou je nyní stíhán v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě. Z usnesení sp. zn. I. ÚS 1116/12 vydaného k ústavní stížnosti stěžovatele ve věci místní příslušnosti oné věci řešené Krajským soudem v Ostravě totiž vyplývá, že tehdy byl stěžovatel názoru, že je dána místní příslušnost Městského soudu v Praze - nikoliv Krajského soudu v Brně, jak stěžovatel tvrdí nyní. Stran příslušnosti soudu v jakékoliv věci týkající se nyní posuzovaného trestního stíhání stěžovateli zůstávají nadále zachovány zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práva. Do jejich vyčerpání je ústavní stížnost ohledně této námitky nepřípustná v každém případě.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu