ECLI:CZ:US:2017:2.US.1562.17.1
sp. zn. II. ÚS 1562/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Opava, Rybí trh 185/16, právně zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, AK se sídlem Praha 1 - Staré Město, Ovocný trh 1096/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 20 Nd 42/2017-227, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 5. 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je církevní právnickou osobou, která se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhá podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších přepisů, určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí. Žaloba byla podána dne 23. 12. 2015 u Okresního soudu v Bruntále, u něhož je o ní v současnosti vedeno řízení pod sp. zn. 8 C 237/2015. Místní příslušnost tohoto soudu je dána podle §88 písm. b) občanského soudního řádu.
3. V průběhu řízení podala stěžovatelka návrh na přikázání věci (delegaci) jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu. Uvedla v něm, že jako oprávněná osoba podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě několik sporů s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem. V případě většiny z nich má řízení vícero účastníků, kteří mají - obdobně jako jejich právní zástupci - sídlo v Praze. S ohledem na četnost sporů je nereálné, aby právní zástupce téměř každý den či ob den cestoval do uvedených měst, často den předem, v důsledku čehož si musí hradit nejen cestu, ale i ubytování za nocleh. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jako pro církevní a charitativní instituci jsou pro ni uvedená řízení velice nákladná. Za účelem minimalizace nákladů, hospodárnosti, rychlosti a efektivnosti řízení proto navrhla, aby byla tato věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nebo kterémukoliv jinému obvodnímu či okresnímu soudu se sídlem v Praze. Tato delegace by byla vhodná, neboť by právnímu zástupci stěžovatelky i dalším účastníkům ušetřila náročnou manipulaci se spisy, jízdné a náklady za ubytování.
4. Usnesením napadeným touto ústavní stížností Nejvyšší soud nepřikázal z důvodu vhodnosti věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Podle soudu představuje přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, která s ohledem na zásadu podle čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, musí být vykládána restriktivně. Skutečnosti, že některý z účastníků nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, musí překonat větší vzdálenost mezi bydlištěm a sídlem tohoto soudu a cesta k příslušnému soudu je pro něj spojena s různými zdravotními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci. To platí i pro samotnou okolnost, že právní zástupce účastníka řízení má sídlo mimo obvod příslušného soudu. Mimoto bylo třeba v daných poměrech přihlédnout k tomu, že vedlejší účastník vyslovil s návrhem na delegaci nesouhlas.
5. Stěžovatelka se domnívá, že napadené rozhodnutí bylo učiněno libovolně, bez dostatečného odůvodnění. K nevyhovění jejímu návrhu došlo toliko s poukazem na to, že "obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je základní zásadou". Nejvyšší soud přitom nevysvětlil, z jakého důvodu by přikázání věci jinému soudu neumožnilo její hospodárnější a rychlejší projednání. V tomto ohledu se nevypořádal ani s argumentací stěžovatelky.
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
8. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, vztahující se na příslušnost soudu i na konkrétní osobu soudce, představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Nejenže upevňuje soudcovskou nezávislost, nýbrž současně chrání účastníky řízení před libovolným či účelovým obsazením soudu [např. nález ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)]. Jedním z předpokladů naplnění tohoto práva je respektování zákonem stanovené věcné, funkční a místní příslušnosti soudu. Ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu představuje zákonnou výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, neboť umožňuje, aby byla věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustáleného výkladu lze tento důvod spatřovat v okolnostech, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Jako výjimku ovšem nutno toto ustanovení vykládat restriktivně [např. nález ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159)]. Obzvlášť v případě absence souhlasu některého z účastníků řízení musí být důvody pro přikázání věci mimořádné a vážné povahy [srov. nález ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 529/08 (N 55/52 SbNU 549)]. Nebudou-li zákonem stanovené podmínky splněny, tato skutečnost bude mít za následek porušení práva účastníka řízení na zákonného soudce [např. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)].
9. Shora uvedenému výkladu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo. Naopak pokud ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu na delegaci vhodnou vyhověno nebylo, lze si zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem představit jen ve skutečně zcela mimořádných případech.
10. V projednávaném případě se Ústavní soud neztotožňuje s argumentem stěžovatelky, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 37/56 SbNU 445)]. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastníci s delegací nesouhlasili. V projednávané věci bylo i podle názoru Ústavního soudu usnesení Nejvyššího soudu odůvodněno zcela dostačujícím způsobem, a proto ani kasační zásah Ústavního soudu nepřichází v úvahu.
11. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústavními stížnostmi stejné stěžovatelky s obdobným obsahem se již několikrát zabýval, přičemž ve všech případech dospěl ke shodným závěrům a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz např. sp. zn. IV. ÚS 1881/17. IV. ÚS 1705/17, IV. ÚS 1170/17 a další).
12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu