ECLI:CZ:US:2015:2.US.1576.15.1
sp. zn. II. ÚS 1576/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 11. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15 ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 11 T 99/2012-431, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2014 č. j. 8 To 60/2014-559 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 6 Tdo 1286/2014-65, jimiž byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 26. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byli stěžovatel a M. H. uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a stěžovatel byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Stěžovateli (stejně jako spoluobžalované) byla uložena též povinnost směřující k tomu, aby vedl řádný život a aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil újmu, kterou trestným činem způsobil poškozené. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako lékař gynekolog nepostupoval při léčbě závažných zdravotních obtíží jedné ze svých pacientek (v soudním řízení poškozené, která se pro nespokojenost s léčebným postupem H. přeregistrovala ke stěžovateli) lege artis, čímž oddálil zahájení adekvátní léčby nejméně o 7 měsíců, a došlo tak k postupnému zhoršení zdravotního stavu poškozené a ke snížení šance poškozené na pětileté bezpříznakové období, a tedy i na vyléčení z 90 % na 40-50%.
3. Proti tomuto rozsudku bylo podáno ze strany obou obviněných, jakož i státního zástupce odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl odvolání obviněných a k odvolání státního zástupce nově rozhodl o trestu pro oba obviněné, když nad rámec prvostupňového rozsudku jim byl nově uložený trest zákazu činnosti a trest odnětí svobody stanoven v délce trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na 4 roky.
4. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, které však bylo shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
6. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly, že následek v podobě "snížení šancí" není právně relevantním následkem pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle ustanovení §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Nevymezily tedy jasně následek, kterého se měl stěžovatel dopustit a nevyřešily existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně stěžovatel uvádí, že u trestných činů spáchaných z nedbalosti je z podstaty věci vyloučeno spolupachatelství či účastenství na spáchání trestného činu. Stěžovatel přitom nepolemizuje s tím, že by jeho jednání a jednání H. bylo v napadených rozhodnutích označeno jako spolupachatelství, tvrdí ale, že se fakticky o spolupachatelství jedná, když z výroku odsuzujícího rozsudku není zřejmé, jaké odlišné následky měli oba obvinění způsobit. Soudy totiž odlišily skutky obou obviněných pouze jiným vymezením časového období, kdy měli oba obvinění něco konat, nikterak ale neřeší otázku škodlivého následku, který je jim přičítán. Pokud by stěžovateli nebylo kladeno za vinu rozvinutí zhoubného novotvaru děložního hrdla, což je právně relevantní následek přečinu těžkého ublížení na zdraví, tak je stěžovatel odpovědný "jen" za snížení šancí na bezpříznakové období, což relevantní následek tohoto přečinu není. Podle civilní judikatury ve věci náhrady škody na zdraví navíc platí, že relevantní je jen snížení šancí na uzdravení o více než 50 %. V posuzovaném případě, i pokud soudy bez dalšího přijaly znalecký závěr, že došlo ke snížení šancí na vyléčení maximálně o 50 % (z 90 na 45 %) je podle zásady in dubio pro reo třeba vycházet z hodnocení pro stěžovatele příznivějšího.
7. Stěžovatel poukazuje rovněž na rozpor, že ve výroku nalézacího rozsudku je uvedeno, že stěžovatel nereagoval na výsledky tří kolposkopických vyšetření, byť v řízení před odvolacím soudem bylo prokázáno, že stěžovatel neprováděl tři kolposkopická vyšetření, nýbrž pouze jedno; výrok nalézacího soudu však v tomto rozsahu zůstal i přes námitky stěžovatele nezměněn. Stěžovatel si tedy klade otázku, zda by v případě, kdy by byl stíhán pro ublížení na zdraví způsobené tím, že někoho přejel autem, bylo rovněž nepodstatné, pokud by jej přejel jen jednou, ale ve výroku soudního rozhodnutí by bylo uvedeno, že poškozeného přejel třikrát.
8. Co se týká stěžovatelem namítaného porušení práva na zákonného soudce, stěžovatel zejména zdůrazňuje, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně nesplňuje všechny podmínky odpovídající ústavnímu požadavku dle čl. 38 Listiny. Není totiž zcela přesně a vyčerpávajícím způsobem koncipován tak, aby bylo zjevné pořadí, v jakém se jednotliví zastupující členové senátu podílejí na zastupování. Nadto, jak vyplynulo z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jeden člen senátu, jenž měl o odvolání stěžovatele a H. rozhodovat, byl v den konání veřejného zasedání nahrazen pro náhlou indispozici jiným soudcem. Tento náhradník se ale zcela zjevně nemohl před veřejným zasedáním se stěžovatelovým komplikovaným případem dostatečně seznámit. Formálně tedy o odvolání rozhodoval tříčlenný senát, fakticky však nikoliv, neboť alespoň jeden člen senátu nebyl s případem řádně obeznámen.
9. Porušení práva na zákonného soudce ovšem stěžovatel spatřuje i v řízení před Nejvyšším soudem. Stěžovatel totiž v tomto řízení nemohl posoudit, zda u některého ze soudců Nejvyššího soudu rozhodujícího případ stěžovatele nelze mít pochybnosti o jeho nestrannosti při rozhodování. Složení senátu, který o dovolání rozhodoval, totiž stěžovateli ani jeho právnímu zástupci nebylo předem známo a není mu známo ani po doručení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, neboť pod tímto rozhodnutím je podepsán pouze předseda senátu, ale složení senátu z něj vyčíst nelze.
10. Nejvyšší soud rovněž - v rozporu se zásadou rovnosti stran před soudem - stěžovateli (ani jeho právnímu zástupci) nezaslal k replice vyjádření, které ke stěžovatelovu dovolání učinil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud po seznámení se s argumentací stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti (čl. 81 Ústavy).
13. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest, resp. že by v tomto směru mohlo dojít k excesu dosahujícímu ústavněprávní roviny. Z obsahu ústavní stížnosti je ostatně zjevné, že stěžovatel z velké části toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, proto Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů nemá žádné relevantní pochybnosti, které by jej z hlediska jeho ústavněprávního zakotvení (čl. 83 Ústavy) opravňovaly ke kasačnímu zásahu v dané věci.
14. K věci samé je třeba v prvé řadě uvést, že naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví není v případě stěžovatele spatřováno jen ve snížení šancí poškozené na bezpříznakové období (tedy ve svém důsledku na uzdravení), ale primárně v tom, že poškozenou včas neodeslal na vyšší odborné pracoviště za účelem dalšího vyšetření a adekvátní onkologické léčby (ta byla oddálena minimálně o 7 měsíců), ač disponoval indiciemi svědčícími pro závažné degenerativní změny na jejích vnitřních rodidlech. Tím způsobil, že jako prostředek léčby poškozené musela být mimo jiné volena tzv. úplná hysterektomie vylučující následnou fertilitu s tím, že i přes tento zákrok jsou šance poškozené na uzdravení značně sníženy (soudy v tomto směru vycházely ze znaleckých posudků, podle nichž se šance na uzdravení poškozené pohybovaly ještě v květnu 2009 okolo 90 %, zatímco v únoru 2010 - kdy bylo zahájeno onkologické léčení - to bylo již jen 40-45 %). Následkem nesprávného postupu stěžovatele tak není toliko snížení naděje poškozené na uzdravení - přičemž stěžovatel během řízení před soudy zpochybňoval i verifikovatelnost takového údaje - nýbrž také podstatné snížení následné kvality jejího života.
15. Naopak H. naplnila skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví tím, že nesprávným lékařským postupem nezachytila onemocnění poškozené ještě ve stadiu dysplazie, kdy by byl dostačující operativní zákrok v podobě konizace děložního čípku. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že následkem nesprávného postupu v případě H. byl samotný rozvoj nádorového onemocnění, kdežto v případě nesprávného postupu stěžovatele byla následkem skutečnost, že kvůli opožděnému zahájení adekvátní onkologické léčby došlo k zasažení lymfatického systému poškozené a jedinou alternativou léčby bylo odstranění vnitřních rodidel.
16. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že zatímco nalézací soud vycházel při posuzování jeho viny z toho, že při stanovení léčebného postupu stěžovatel nereflektoval výsledky tří vlastních kolposkopických vyšetření, v řízení před odvolacím soudem bylo prokázáno, že stěžovatel prováděl toliko jedno kolposkopické vyšetření; přesto krajský soud ponechal výrok o vině nalézacího soudu v tomto rozsahu beze změny. S touto námitkou stěžovatele se ovšem obecné soudy již vypořádaly. I podle Ústavního soudu totiž lze akceptovat, že stěžovatel měl k dispozici dostatek jiných indicií svědčících o závažnosti zdravotního stavu poškozené. Předně třeba akcentovat, že poškozená se ke stěžovateli přeregistrovala, neboť s péčí H. nebyla spokojena; ta podle názoru poškozené neřešila její dlouhodobé zdravotní potíže (dlouhodobé výtoky, záněty, krvácení po pohlavním styku). Uvedené symptomy - zvláště ve svém souhrnu, kdy se opakovaly po použití konzervativních metod zejména protizánětlivé léčby - se přitom vyskytují právě u onemocnění, jež bylo u poškozené nakonec diagnostikováno. Za situace, kdy se stěžovatel nemohl zcela spolehnout na adekvátnost léčby ze strany H. a kdy laboratorní výsledky jím odebrané cytologie nebyly provedeny podle běžných standardů (soudní znalec označil práci laboratoře za "hanebnou", proti čemuž se stěžovatel v ústavní stížnosti nevymezuje), neměl stěžovatel informace o zdravotním stavu poškozené podpořené dostatkem empiricky nezpochybnitelných údajů vylučujících co možná nejvíce případnou nesprávnost způsobenou subjektivním hodnocením. V dané souvislosti se pak - nahlíženo argumentací stěžovatele - z ústavněprávního hlediska nejeví určující, zda špatně vyhodnotil jedno nebo více kolposkopických vyšetření. Jeho postup totiž nebyl správný v mnohem širším - a právě vysvětleném - kontextu, přičemž už jen okolnost, že nenechal provést opakované cytologické vyšetření, nebylo-li to první dostatečně validní, je pro nástup neblahých důsledků na zdraví poškozené srovnatelné s opakovaným vadným vyhodnocením vlastní kolposkopie, spoléhal-li by na ně. Přiléhavý je ostatně v tomto směru závěr státního zástupce rekapitulovaný v rozsudku odvolacího soudu, že jistě nelze po ambulantním lékaři - gynekologovi požadovat expertní kolposkopii; na druhou stranu by však měl poznat, že něco není v pořádku a odeslat pacientku na odborné vyšetření. Podle Ústavního soudu se pak jeví přiměřené nahlížet obdobně na situaci, kdy lékař dostane od laboratoře špatně zjištěné výsledky, a přesto na toto nereaguje.
17. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na zákonného soudce v řízení před krajským soudem Ústavní soud uvádí, že popisovaný stav jistě nelze označit za optimální, a to jak v otázce nedostatečného mechanismu umožňujícího předvídatelně definovat, kdo je kým zastupován, tak v otázce náhlé indispozice jednoho ze soudců senátu odvolacího soudu (srovnej k tomu argumentaci stěžovatele shora). Na druhou stranu však ani tyto okolnosti nevedou Ústavní soud k závěru, že by řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo možno označit za protiústavní. Jak totiž konstatoval již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, rozvrh práce Krajského soudu v Brně sice zcela nesplňuje všechny podmínky stanovené pro tento typ dokumentu, jak jsou vyjádřeny například v příslušné instrukci Ministerstva spravedlnosti, neboť v něm není vyčerpávajícím způsobem stanoveno pořadí, v jakém se jednotliví členové zastupujícího senátu (zde senátu 3 To) na zastupování v senátu 8 To podílejí. Nicméně ve stěžovatelově případě byl Mgr. Krátký (čerpající v den veřejného zasedání ve stěžovatelově věci indispoziční volno) zastoupen prvním předsedou senátu 3 To. Platí-li přitom, že předseda senátu řídí a organizuje činnost senátu, určuje, kdo ze členů jeho senátu bude zastupovat členy jiného senátu (v tomto případě tedy senátu 8 To), pak určil-li sám sebe, naplnil tak zmíněnou řídící a organizační funkci. Nedá se proto usuzovat, že by jeho rozhodnutí bylo vedeno nějakými těžko definovanými kritérii (například pracovním vytížením) nebo dokonce snahou jakkoliv řízení ve věci stěžovatele ovlivnit [srov. k tomu přiměřeně např. nález z 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ostatně ani stěžovatel nic takového v ústavní stížnosti nenaznačuje.
18. Na této úvaze pak nemůže ničeho změnit ani okolnost - či spíše stěžovatelova spekulace - že předseda senátu 3 To se s věcí stěžovatele a H. nemohl dostatečně seznámit. Právní předpis (ani jiný formální mechanismus) totiž neurčuje minimální dobu, kterou by soud měl mít na studium věci. Bylo-li by tomu tak, vedlo by to ostatně ke značně absurdní situaci, kdy nezávislý soudce by sice byl zákonem nadán rozhodnout mu přidělenou věc, ale již by nebyl způsobilý uvážit, jaký časový prostor ke studiu konkrétní věci potřebuje. Toto východisko přitom není - nahlíženo okolnostmi právě projednávaného případu - ani v rozporu se zásadou přímosti a bezprostřednosti [srov. též výklad podaný Ústavním soudem k §2 odst. 11 a 12 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v nálezu z 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)], jakožto opakem k zásadě písemnosti v rámci inkvizičního procesu. Podstatou těchto zásad ve smyslu ustanovení §2 trestního řádu totiž je, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který tak je o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. V projednávané věci bylo před odvolacím soudem konáno jediné veřejné zasedání (dne 16. 5. 2014, srov. č. l. 552 a násl.), v jehož závěru byl vyhlášen v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu. Předseda senátu 3 To (zastupující člena senátu 8 To) byl přitom nesporně přítomen celému veřejnému zasedání dne 16. 5. 2014, a mohl tak přímo posoudit projednávaný případ a všechny jeho okolnosti (což je právě rozdíl oproti usnesení Krajského soudu v Brně v civilní věci, které stěžovatel na podporu své argumentace k ústavní stížnosti přiložil). Ani samotný stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí, že by na něj zastupující člen senátu 8 To působil nepřipraveně anebo že by zavdával jiné pochybnosti o své nestrannosti či nekompetentnosti v této konkrétní věci.
19. Limity práva na zákonného soudce nebyly podle Ústavního soudu porušeny ani v řízení před Nejvyšším soudem. Samotné složení senátu projednávajícího stěžovatelovo dovolání, resp. spisovou značku, pod kterou je dovolání projednáváno, totiž lze získat telefonicky u pověřené pracovnice Nejvyššího soudu. Přestože dovolání musí být sepsáno obhájcem ve smyslu ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu, a dovolatel má tedy k dispozici pomoc profesionála, Ústavní soud považuje tento systém za značně těžkopádný až archaický, a to zvláště v současné době běžně dostupných informačních technologií. Nelze totiž přehlédnout, že dovolání se doručuje Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Obviněný, respektive jeho obhájce, se tedy zřejmě musí vyzbrojit značnou dávkou trpělivosti a u Nejvyššího soudu se dotazovat, zda mu již bylo jeho dovolání doručeno. Takovýto přístup je ze strany Nejvyššího soudu značně a zcela zbytečně nevlídný k dovolatelům a je rovněž i nepraktický pro Nejvyšší soud samotný; zatěžuje totiž pracovníky, kteří by se mohli jinak zabývat smysluplnější agendou. Je proto poněkud s podivem, proč se Nejvyšší soud nenechal inspirovat systémem tzv. akceptačních dopisů (jak je tomu například u Ústavního soudu a poněkud v jiné podobě též u Nejvyššího správního soudu); Nejvyšším soudem proklamovaná specializace - jak je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti - této praxi může ve skutečnosti jen těžko bránit.
20. Na druhou stranu vytýkaný stav - jak bylo naznačeno již shora - nemůže být sám o sobě v nyní projednávaném případě považován za dosahující protiústavní intenzity, jelikož stěžovatel nenamítá ve vztahu k jím iniciovanému dovolacímu řízení žádnou konkrétní skutečnost, která by ve vztahu k popsanému protiústavnost alespoň indikovala. Stěžovatel totiž toliko konstatuje, že v průběhu dovolacího řízení nemohl relevantně posoudit případné pochybnosti o nestrannosti soudců ve smyslu ustanovení §30 trestního řádu; netvrdí však ani dodatečně v ústavní stížnosti, že by se tyto jeho pochybnosti nějakým způsobem naplnily. Jiná situace by proto zřejmě mohla nastat teprve tehdy, pokud by v důsledku zmíněného "klientsky odtažitého" přístupu stěžovatel nebyl ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámen se složením rozhodujícího senátu, přičemž pokud by tuto informaci k dispozici včas měl, uplatnil by relevantní námitku podjatosti.
21. Konečně musí dát Ústavní soud za pravdu stěžovateli v tom, že Nejvyšší soud pochybil, když stěžovateli nezaslal - jak si Ústavní soud ověřil z vyžádaného sběrného spisu Nejvyššího soudu - k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke stěžovatelovu dovolání. Nezbývá proto než Nejvyšší soud upozornit na jemu dobře známou a konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ten mimo jiné uvedl, že "(...) pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (...)" [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, č. stížnosti 17273/03 (§36), nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, č. stížnosti 35376/97 (§40)]. Takové povinnosti Nejvyšší soud v nyní projednávaném případě nedostál. Ústavní soud však nepřehlédl, že sám stěžovatel se proti tomuto pochybení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti vymezuje jen ve velmi obecné rovině. Je tomu tak zřejmě proto, že samotné vyjádření státního zástupce nepřináší pro řešení právě projednávané věci nic nového a usnesení Nejvyššího soudu z vyjádření státního zástupce explicitně ani implicitně nevychází. Proto ani toto pochybení Nejvyššího soudu neznamenalo porušení základních práv (svobod) stěžovatele, když opak - kromě obecného konstatování porušení rovnosti stran - stěžovatel ve svém důsledku ani netvrdí.
22. Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že ze shora uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.