ECLI:CZ:US:2018:2.US.1589.18.1
sp. zn. II. ÚS 1589/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 26. 3. 2018, č. j. KRPB-284753-157/TČ-2017-060273-PAV, a ze dne 6. 4. 2018, č. j. KRPB-284753-173/TČ-2017-060273-PAV, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 4. 2018, č. j. 3 ZT 182/2017-321, za účasti Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality a Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující procesní podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ("policejní orgán") zahájila (resp. rozšířila o další skutek) trestní stíhání stěžovatele ze spáchání přečinu výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu dle ustanovení §286 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Městské státní zastupitelství v Brně ("státní zastupitelství") následně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítlo jako nedůvodné stížnosti stěžovatele proti citovaným usnesením policejního orgánu.
2. Stěžovatel uvádí, že si je sice dobře vědom okolnosti, že pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání není nutné, aby byla trestná činnost prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby, neboť postačuje pouze závěr o tom, že určitý skutek byl s určitým stupněm pravděpodobnosti spáchán obviněným. I tak však musí být tyto závěry odůvodněny konkrétními zjištěnými skutečnostmi, což prý však v daném případě nebylo splněno, když stěžovatel nezná způsob výroby pervitinu a postup nazvaný "česká cesta" není nikde ani oficiálně popsán. Ve výpovědích spoluobviněného M. a svědkyně B. se navíc vyskytují zásadní rozpory, které nebyly odstraněny. Tím údajně došlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení policejního orgánu nebo státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadených usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak reparovat (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost zatím prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/102 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by však bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde nicméně Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To konkrétně znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
7. Současně je nicméně třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku podrobnosti a pečlivosti odůvodnění napadených usnesení policejního orgánu a státního zastupitelství, jehož nedostatečnost stěžovatel namítá, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil (čehož si je ostatně dobře vědom i samotný stěžovatel), že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§176 trestního řádu; srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je totiž podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
8. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že policejní orgán i státní zastupitelství v odůvodnění napadených usnesení náležitě popsaly skutková zjištění, dostatečně uvedly, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně tak vymezily skutky, pro které byl stěžovatel obviněn. Z napadených usnesení se tak zejména podává, jaké konkrétní množství prostředků a ve kterých prodejnách stěžovatel zakoupil a že toto zboží se používá pro výrobu metamfetaminu - pervitinu. Přitom je třeba mít na zřeteli, že předmětným usnesením státní zastupitelství ke stížnostem stěžovatele přezkoumalo předchozí usnesení policejního orgánu, takže tato rozhodnutí je třeba vnímat v jejich obsahové souvislosti.
9. Co se pak týká jednotlivých konkrétních námitek stěžovatele (např. otázka věrohodnosti spoluobviněného M. a svědkyně B.), uplatněných nyní v ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky bude mít nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a naopak které jsou pro něj příznivé. Bylo by proto značně předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud.
10. Lze tak uzavřít, že jakkoliv si samozřejmě lze představit výrazně podrobnější a přesvědčivější odůvodnění napadených usnesení (zejména státního zastupitelství), není možno dospět k závěru, že by se policejní orgán a státní zastupitelství vydáním nyní napadených usnesení dopustily tak zjevného vybočení (dosahujícího svojí intenzitou až libovůle), který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v této fázi trestního řízení.
11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu