ECLI:CZ:US:2011:2.US.1596.11.1
sp. zn. II. ÚS 1596/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 12. 2010 č. j. 4 C 85/2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011 č. j. 29 Co 137/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími a zejména postupem soudů ve věci byl porušen čl. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě, jíž se žalobce na stěžovateli domáhal zaplacení částky ve výši 34.569,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel od něj odebral zboží, jehož kupní cena mu byla vyúčtována fakturou č. 614/2009 ze dne 9. 10. 2009, splatnou dne 30. 10. 2009, kterou přes opakované výzvy neuhradil. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné, neboť v řízení na prvním stupni došlo k zásadním chybám a zmatečnosti. Považuje za zmatečnou protokolaci průběhu dokazování fakturou č. 614/2009, přičemž namítá, že důkaz, který by měl svědčit ve prospěch rozhodnutí ve věci, se ve spise nenachází, a ani z protokolu o jednání před soudem prvního stupně nevyplývá, že by byl proveden, či že by z provedeného dokazování vyplývalo cokoli, co by vyznívalo v jeho neprospěch. Naopak je přesvědčen, že provedený důkaz, tak jak byl zaprotokolován, svědčí v jeho prospěch. Odvolací soud pak neměl dle jeho názoru prvostupňové rozhodnutí jako správné potvrdit. Má za to, že tento soud se dostatečným a řádným způsobem nevypořádal s namítanými argumenty. Pokud žalobce ve vyjádření k odvolání stěžovatele dodatečně připojil jakýsi originál s údajným podpisem stěžovatele, měl odvolací soud na tento přípis pohlížet jako na novum.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě předkládá tytéž argumenty, které již uplatnil v odvolání a od Ústavního soudu patrně očekává, že rozhodnutí obecných soudů podrobí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Tímto však Ústavní soud staví do role, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny a na rozdíl od stěžovatele je toho názoru, že odvolací soud se jeho námitkami podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Pokud jde o postup soudu prvního stupně při provádění dokazování fakturou č. 614/2009 a zmatečnou protokolaci, odvolací soud v tomto procesním pochybení neshledal vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž své úvahy o tom řádně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Pokud jde o kopii originálu faktury pořízenou žalobcem a přiloženou k vyjádření k odvolání, nelze na ni nahlížet jako na skutečné novum, neboť důkaz fakturou byl žalobcem uplatněn již u soudu prvního stupně a dle názoru odvolacího soudu byl i proveden.
Za významnou lze považovat i skutečnost, že stěžovatel, ač byl soudem řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil k ústnímu jednání ve věci a k žalobě se nevyjádřil, čímž se sám připravil o možnost obrany svých práv před soudem prvního stupně. Důsledky tohoto zanedbání se nyní snaží zhojit prostřednictvím ústavní stížnosti. V tomto světle se pak jeví jeho námitky o porušení jeho procesních práv vyplývajících z čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny, případně čl. 6 a 13 Úmluvy, jako zcela absurdní.
Závěrem pak lze pro úplnost uvést, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek, v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Nedosahuje-li pochybení, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny, důvod k zásahu Ústavního soudu zde není (viz např. sp. zn. III. ÚS 1325/08, IV. ÚS 2203/08).
Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu