ECLI:CZ:US:2008:3.US.1325.08.1
sp. zn. III. ÚS 1325/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Houškova 30, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 13 Co 10/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") v záhlaví označené rozhodnutí, které odvolací soud v jeho občanskoprávní věci vydal.
Z procesního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 10. 2007, č. j. 10 C 39/2007-72, bylo stěžovateli uloženo platit manželce N. K. (žalobkyni) výživné ve výši 3 000 Kč a dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit nedoplatek na výživném za období 26. 4. 2007 do 31. 10. 2007 v částce 18 500 Kč.
Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na výživném za období od 26. 4. 2007 do 15. 10. 2007 částku 17 000 Kč. Z odůvodnění rozsudku se podává, že odvolací soud shledal skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, správným, a ten podle jeho názoru nedoznal změny ani po doplnění dokazování výslechem svědkyň H. Ř. a J. V. K námitce stěžovatele, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy, neboť jedinou příčinou, pro kterou opustil společnou domácnost, byl vztah žalobkyně k jinému muži, odvolací soud uvedl, že stejně jako v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení tato skutečnost prokázána nebyla; podmínky pro přiznání výživného dle §91 zákona o rodině proto shledal splněnými. Jako správně určenou hodnotil odvolací soud i výši uložené vyživovací povinnosti; jelikož však v průběhu odvolacího řízení bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno, rozhodl o celkové částce kapitalizovaného výživného ku dni zániku manželství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v odvolacím řízení navrhl ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedení i dalších důkazů, jmenovitě k prokázání existence mimomanželského poměru žalobkyně, a to dotazem na zaměstnavatele V. S., dotazem na společnost Exim tours, a. s., výpovědí a čestným prohlášením svědkyně R. L., a dále i výpovědí svědkyně M. S. Odvolací soud však tyto důkazy nejenže neprovedl, ale o nich ani nerozhodl, čímž "zcela zásadně ovlivnil procesní neúspěch navrhovatele" a založil tak "nepřezkoumatelnost a neústavnost svého rozhodnutí".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát též konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je významné v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že odvolací soud porušil zákonem stanovená pravidla řízení, jmenovitě že vadně vyložil a aplikoval ustanovení §213 odst. 5 ve spojení s §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž se stěžovatel v ústavní stížnosti obsahově odvolal.
Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je příznačné, že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj. skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně; platí, že na nich není přípustné - až na výjimky [podle §205a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř.] - řádný odvolací důvod založit (§205 odst. 2 o. s. ř.).
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. , k němuž se stěžovatel ve spojení s odvolacím důvodem dle §205 odst. 2 písm. f) o. s. ř. uchýlil, se především rozumí tvrzení a pomocí navržených důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěr soudu o věrohodnosti nebo nevěrohodnosti určitého důkazního prostředku. O "zpochybnění" ve smyslu tohoto ustanovení však nejde, jestliže účastník navrhne další důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvého stupně; tím totiž účastník věrohodnost dosud užitých důkazních prostředků nezpochybňuje, nýbrž nabízí soudu důkazy další ku podpoře jiné (vlastní) skutkové verze [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, II. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 1081].
Jestliže odvolací soud právě takovým důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl, zásadám vedení odvolacího procesu se nezpronevěřil. O postup "svévolný" v kontextu ústavněprávní námitky nedostatku spravedlivého procesu proto nemůže být řeč.
Již jen pro úplnost se poznamenává, že zcela jiná procesní situace nastala v případě odvolacím soudem provedených důkazů výpověďmi svědkyň J. V. a H. Ř. (§213 odst. 4 o. s. ř.), neboť odpovídající důkazní návrhy stěžovatel uplatnil - na rozdíl od návrhů výše označených - již v řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovateli snad lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud se nijak blíže nevyjádřil k tomu, proč nepovažoval za možné vyhovět navrženému doplnění dokazování, důvod zvoleného postupu je však zcela zjevný z celkového kontextu postupu soudu při dokazování a jím dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, sp. zn. III. ÚS 50/06).
Okolnost absence přiměřeného odůvodnění není zde pochybením v té míře, jež by (sama o sobě) opodstatnila, aby napadená rozhodnutí byla odstraněna. Platí totiž, že ačkoli se Ústavním soudem standardně aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Na základě řečeného je namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu