ECLI:CZ:US:2006:2.US.160.06
sp. zn. II. ÚS 160/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 4. května 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 ve věci ústavní stížnosti M. S. proti výroku IV usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 354/2005-83, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce spočívající v její odměně.
I. Postupem Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 25 Co 354/2005 porušujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vedoucím k vynesení výroku IV usnesení tohoto soudu ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 354/2005-83 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se výrok IV tohoto usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou dne 20. 3. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku, kterým mu byla jako oprávněnému uložena povinnost uhradit náklady exekuce. Stěžovatel tvrdil, že napadeným výrokem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání, předepsané zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu byla uložena povinnost nahradit soudní exekutorce náklady exekuce tvořené její odměnou ve výši 23 100 Kč, určenou jako 15 % vymáhané jistiny, ačkoli z dikce příslušné vyhlášky vyplývá [§5 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora" nebo "vyhláška č. 330/2001 Sb.")], že základem pro určení odměny exekutora je výše vymoženého plnění. Krajský soud podle stěžovatele neuvedl, proč podle citovaného ustanovení nepostupoval. Exekutorka žádné plnění nevymohla a nereagovala ani na soudní výzvu k vyčíslení "výdajů a náhrad" exekuce a měla jí náležet pouze odměna v minimální výši 3 000 Kč, jak vyplývá z §6 odst. 3 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. Odůvodnění usnesení krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné a v postupu soudu lze spatřovat prvky libovůle a extrémního rozporu mezi důkazy a závěry z nich vyvozenými (ústavní stížnost odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/99, což je usnesení - správně patrně měla být sp. zn. III. ÚS 170/99, sp. zn. II. ÚS 444/01, sp. zn. I. ÚS 645/2000 a sp. zn. II. ÚS 694/02 - usnesení, správně asi sp. zn. III. ÚS 694/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 96, svazek 24, nález č. 163, svazek 27, nález č. 110, a svazek 31, nález č. 148).
Ústavní soud požádal o vyjádření předsedu senátu Krajského soudu v Hradci Králové. Předseda senátu JUDr. P. M. odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nc 8557/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 354/2005-83 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2005 č. j. 0 Nc 8557/2005-7, jímž byla nařízena exekuce směnečného platebního rozkazu (v usnesení specifikovaného) k uspokojení pohledávky stěžovatele v částce 154 000 Kč s 6% úroky z prodlení od 1. 5. 2002 a s odměnou 513,33 Kč. Stěžovatel měl v exekučním řízení postavení oprávněného. Usnesení okresního soudu o nařízení exekuce bylo k odvolání manželky 1. povinného změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, neboť soud (po provedení dokazování) zjistil, že vymáhaný směnečný a platební rozkaz nenabyl právní moci, neboť u 1. povinného nebyly splněny podmínky uplatnitelnosti fikce doručení podle §46 odst. 4 a 5 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") v tehdy platném znění. Výrokem IV napadeného usnesení uložil krajský soud stěžovateli povinnost zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce v částce 23 100 Kč. Výrok byl odůvodněn takto:
"Soudem ustanovené soudní exekutorce pak ve vztahu k oprávněnému, který v řízení podlehl, příslušel nárok na náhradu nákladů (§3 odst. 1, §28 věta druhá, §52 odst. 1, §87 odst. 1, §90 odst. 1 exekučního řádu, §142 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dotčená soudní exekutorka k písemné výzvě odvolacího soudu nedoložila existenci a výši věcných výdajů a náhrad, byla jí přiznána toliko odměna dle paušálně stanovené sazby ve výši 23 100 Kč (§6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.).". Žádné další odůvodnění napadeného výroku v usnesení obsaženo není.
K činnosti soudní exekutorky Ústavní soud ze spisu dále zjistil, že soudní exekutorka JUDr. M. D. byla pověřena provedením exekuce usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2005 č. j. 0 Nc 8557/05-7, které jí bylo doručeno dne 7. 3. 2005 (č. l. 7a verte). Dne 21. 6. 2005 exekutorka soudu navrhla (č. l. 26), aby soud odmítl odvolání 1. povinného, neboť tento se práva na odvolání vzdal. Na č. l. 27 je pak založen "Protokol o doručení písemností a o soupisu movitých věcí povinného", ze kterého vyplývá (vedle skutečnosti, že 1. povinný se práva odvolání vzdal), že dne 7. 6. 2005 od 18 hodin 50 minut do 19 hod. 15 min. provedla exekutorka soupis movitého majetku, při němž nebyla sepsána žádná movitá věc a 1. povinnému doručila usnesení o nařízení exekuce (a návrh na nařízení exekuce). Z doručenky založené na č. l. 25 vyplývá, že dne 12. 7. 2005 převzala exekutorka přípis soudu vypravený dne 21. 6. 2005, v němž bylo soudem sděleno, že 1. povinný podal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Na č. l. 40 je založen dopis ze dne 14. 7. 2005, jímž exekutorka zasílá soudem žádané (č. l. 30) doručenky usnesení o nařízení exekuce. Ve spise se dále nachází (č. l. 71) pokyn ze dne 29. 11. 2005 k odeslání výzvy exekutorce, aby nejpozději do 8. 12. 2005 vyčíslila dosavadní náklady exekuce. Podle připojené doručenky byla tato výzva exekutorce doručena dne 1. 12. 2005. Jiné doklady o činnosti exekutorky ve spise Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nc 8557/2005 nejsou.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že Krajský soud v Hradci Králové na základě vadného aplikačního postupu uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady exekuce skládající se z odměny soudní exekutorky. Odměna byla paušálně stanovena procentním podílem z jistiny, ačkoli exekutorce měla náležet odměna pouze v minimální výši 3 000 Kč.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž splnění má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladným způsobem posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 90).
Ústavní soud posuzoval, zda krajský soud tím, že při konkurenci několika ustanovení vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora neporušil výběrem ustanovení §6 odst. 1 citované vyhlášky základní práva stěžovatele.
Krajský soud sice v odůvodnění usnesení odkázal na konkrétní ustanovení exekučního řádu [zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] a občanského soudního řádu, avšak šlo o ustanovení pouze konstatující, že soudní exekutor vykonává svou činnost za úplatu (§3 odst. 1 exekučního řádu) a jeho úkony se považují za úkony soudu (§28 citovaného zákona). Dále šlo o ustanovení přikazující přiměřené užití občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu), ustanovení specifikující položky nákladů exekuce, mezi něž patří i odměna exekutora (§87 odst. 1 exekučního řádu) a ustanovení o odměně exekutora (§90 odst. 1 exekučního řádu). Výčet zákonných ustanovení odůvodňujících uložení povinnosti zaplatit náklady exekuce uzavřel soud odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož: "Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl". Z odůvodnění však nelze zjistit, proč se krajský soud na základě těchto ustanovení následně rozhodl aplikovat §6 odst. 1 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora. V této části je odůvodnění usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné. Ze spisu přitom mimo jakoukoli pochybnost vyplývá, že v exekuci nebyla žádná částka vymožena a soudní exekutorka ani nevyhověla výzvě soudu a nevyčíslila své náklady.
Požadavek přesvědčivého a transparentního odůvodnění soudního rozhodnutí je podle judikatury Ústavního soudu významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci a vztahuje se i k odůvodnění výroku o nákladech řízení (srov. například stěžovatelem citované nálezy sp. zn. III. ÚS 170/99, sp. zn. II. ÚS 444/01, sp. zn. I. ÚS 645/2000 a sp. zn. III. ÚS 694/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 96, svazek 24, nález č. 163, svazek 27, nález č. 110, a svazek 31, nález č. 148). Omezení základního práva, ke kterému dojde na základě rozhodnutí, z něhož nelze zjistit důvody tohoto omezení, může vést k protiústavnímu zásahu do omezovaného práva. Věc se tak může, podle okolností případu, posunout do ústavní roviny.
Stěžovatel vznesl námitku libovůle, resp. námitku absence zákonné opory pro postup soudu.
V ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora se uvádí: "Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného." V ustanovení §6 citované vyhlášky se uvádí: "(1) Odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky činí do 3 000 000 Kč základu - 15 % (3) Odměna podle odstavce 1 činí nejméně 3 000 Kč.". Ustanovení §5 a 6 citované vyhlášky jsou uvozena marginální rubrikou "Odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky", což podporuje závěr, že vznik nároku na odměnu stanovenou procentem vymáhané částky se váže jen k vymožení plnění. Citovaná vyhláška totiž ani ve společných ustanoveních k odměně za výkon exekuční činnosti (§11) neuvádí, že by měl soudní exekutor nárok na odměnu ve výši procentní části jistiny i v situaci, kdy žádné plnění nevymůže.
Pokud vyšlo najevo, že exekuční titul nebyl formálně vykonatelný (str. 3 odst. 7 usnesení krajského soudu), nebylo nařízení exekuce provedeno řádně. Výrok o pověření exekutorky proto ztratil oporu, což je situace, na niž nejblíže dopadá ustanovení §11 odst. 3 aplikované vyhlášky, které soudnímu exekutorovi, jehož pověření zaniklo, přiznává odměnu ve výši 3 000 Kč. Tato interpretační varianta lépe odpovídá příkazu šetřit podstatu a smysl omezovaného základního práva, jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny. Aplikační postup orgánů veřejné moci a výběr aplikovaných ustanovení musí vlastnické právo šetřit.
Krajský soud nezdůvodnil, proč zavázal stěžovatele jako oprávněného k náhradě nákladů exekuce a proč odměnu soudní exekutorky stanovil ve výši 23 100 Kč, kterou odvíjel z výše plnění, jež vymoženo nebylo. Pro takový postup krajského soudu nenalezl Ústavní soud oporu ani v zákoně (o. s. ř., resp. exekuční řád), ani v aplikované vyhlášce (č. 330/2001 Sb.).
Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nemohl na základě obsahu zákona předpokládat, že v situaci, kdy vyjde najevo nevykonatelnost exekučního titulu (a nařízení exekuce bude zrušeno), může mu být uložena povinnost uhradit odměnu odvíjející se od výše plnění, jež mělo být vymáháno. Postup krajského soudu postrádá i atributy rozumného výkladu práva, neboť není zřejmé za jakou činnost měla být paušální odměna zaplacena (ke vztahu požadavku rozumného výkladu a aplikace práva k porušení základního práva srov. např. nález ze dne 22. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 287/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 174).
Krajský soud v Hradci Králové uložil stěžovateli povinnost k zaplacení částky 23 100 Kč, ačkoli k tomu neměl zákonnou oporu, čímž porušil čl. 11 odst. 1 Listiny garantující nedotknutelnost vlastnictví, neboť rozhodnutí ukládající povinnost k zaplacení vlastnické právo omezuje a mohlo být vydáno jen v na základě, v mezích a způsobem předvídaným zákonem, což v případě soudního rozhodování znamená především postup souladný s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Avšak krajský soud, jak uvedeno výše, takto nepostupoval.
Vzhledem ke zjištěnému zásahu do základního práva stěžovatele považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se dalšími stěžovatelem tvrzenými zásahy do jeho základních práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadený výrok IV usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 354/2005-83 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.