ECLI:CZ:US:2018:2.US.1633.18.1
sp. zn. II. ÚS 1633/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno - Bohunice, právně zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 432, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 125/2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 3 To 94/2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 43 T 8/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2, 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Rovněž mu byla uložena povinnost nahradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným náhradu škody v soudem specifikované výši; ve zbytku krajský soud odkázal poškozené se svými nároky na občanskoprávní řízení. Trestného činu podvodu se stěžovatel měl dopustit tím, že - stručně řečeno - v době od roku 2006 do ledna 2012 na různých místech v okresech Hodonín, Brno a Vsetín získal od celkem deseti poškozených finanční prostředky ve formě půjček, se slibem hradit měsíční úroky ve výši 1-2 % z vypůjčené částky až do její splatnosti, ačkoliv věděl, že své finanční závazky nebude schopen plnit, neboť byl zatížen hypotečními i spotřebitelskými úvěry u České spořitelny a u Komerční banky v částce převyšující 6 mil. Kč. Stěžovatel si od poškozených půjčil finanční prostředky ve výši přesahující 20 mil. Kč, které nevrátil některým poškozeným vůbec a některým pouze částečně, a celkem jim způsobil škodu ve výši 14 196 mil. Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil a změnil výrok krajského soudu o náhradě škody, přičemž nově odkázal poškozené se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení; výrok o vině a trestu ponechal nezměněn. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
3. Podstatu ústavní stížnosti tvoří argumentace stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně a nesprávně zjistily skutkový stav věci, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní nesoulad a provedené důkazy byly soudy hodnoceny jednostranně, v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v takový postup obecných soudů je v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a s principem presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení zásady nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny a práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
4. Nutno zdůraznit, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou téměř shodné s námitkami, jež stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy (konkrétně v odvolacím a dovolacím řízení), což je patrno také z odůvodnění jejich rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Drtivá většina stěžovatelových námitek směřuje do skutkové roviny trestního řízení (viz např. body 3 až 25 a 29 ústavní stížnosti). Je proto nezbytné připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny.
9. Proto pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož plynoucí i z ustanovení §125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení přehodnocovat.
10. Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že příslušné soudy se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se všemi vznesenými námitkami se řádně vypořádaly. Tato rozhodnutí jako celek jsou odůvodněna srozumitelným, dostatečně podrobným, logickým a vnitřně konzistentním způsobem, pročež jsou v souladu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétně v napadeném rozsudku krajského soudu lze najít podrobný popis toho, z jakých důkazů vycházel, jak je hodnotil, jak interpretoval jednání stěžovatele a z jakého důvodu nepřijal jeho obhajobu, že poškození měly k dispozici všechny podstatné informace o stěžovatelově způsobu podnikání a jeho finanční situaci a i navzdory tomu šly do "podnikatelského rizika." Z odůvodnění uvedeného rozsudku rovněž vyplývá, které úvahy vedly krajský soud k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 a) trestního řádu. Vrchní soud v napadeném rozsudku přezkoumal rozhodnutí prvostupňového soudu v plném rozsahu, přičemž v odůvodnění rozsudku věnoval zvláštní pozornost otázce dokazování a především pak otázce zavinění stěžovatele (str. 11 až 17 rozsudku). Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí vyjádřil k prakticky totožnému okruhu námitek stěžovatele a řádně se s nimi vypořádal. Zejména doplnil závěry nižších soudů stran provedeného dokazování, zavinění stěžovatele a souladu trestního řízení s principy práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Další skupina stěžovatelových námitek se týká porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Obsahem pravidla in dubio pro reo je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. o skutku nebo zavinění pachatele), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Stěžovatel správně poukazuje na to, že ani vysoký stupeň podezření není sám o sobě schopen vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, neboť pro účely výroku o vině pachatele je vyžadován ten nejvyšší možný stupeň jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Nicméně stěžovatel se mýlí, pokud předpokládá, že účelem této zásady je zabezpečit stěžovateli výsledek řízení podle jeho přání a požadavků. Naopak uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného," neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. K této situaci došlo i v nyní posuzovaném případě. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a své úvahy náležitě odůvodnily, přičemž Ústavní soud neshledal v jejich postupu žádná ústavně relevantní pochybení. Jelikož nebyly splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, musí Ústavní soud v i tomto případě konstatovat, že nedošlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele.
13. Stěžovatel dále namítá porušení principu subsidiarity trestní represe, zásady nullum crimen sine lege, práva na osobní svobodu, práva na ochranu rodinného života a práva na zachování osobní cti a dobré pověsti. Jelikož stěžovatel tyto námitky buď v ústavní stížnosti dále nerozvádí, nebo je zakládá pouze na svém přesvědčení, že neměl být shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody, nelze jim vyhovět.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu