ECLI:CZ:US:2007:2.US.1635.07.1
sp. zn. II. ÚS 1635/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. F., zastoupeného JUDr. René Polanem, advokátem, se sídlem V Korytech 12, Praha, směřující proti příkazům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2001 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 2 T 15/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení příkazů Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2001 a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 2 T 15/2001, kterými bylo nařízeno jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká, že oba napadené příkazy k dodání do výkonu trestu vydaly vyšší soudní úřednice, přestože ustanovení §321 odst. 3 trestního řádu výslovně stanoví, že je k tomu oprávněn předseda senátu. Na tom podle něj nemůže nic změnit ustanovení §11 odst. 1 písm. j) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, v němž jsou stanoveny kompetence vyšších soudních úředníků z pověření soudce, neboť trestní řád je ve vztahu k tomuto zákonu zákonem zvláštním. Vyslovuje názor, že při vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody se rozhoduje o omezení osobní svobody jednotlivce, o čemž může rozhodovat pouze soud. Proto podle něj i zákon o vyšších soudních úřednících v citovaném ustanovení zakazuje delegovat pravomoc předsedy senátu u rozhodování o svobodě odsouzeného. Dále dovozuje, že příkaz k dodání do výkonu trestu je rozhodnutím ve smyslu trestního řádu, má charakter zatykače (§69 trestního řádu) a je možné ho po následném přezkoumání potvrdit nebo zrušit. Dále namítá, že vyšší soudní úřednice v posuzovaném případě přípisem ze dne 18. ledna 2006 předchozí příkaz k dodání do výkonu trestu "odvolala", přičemž z jeho textu není zřejmé koho a čeho se přípis týká a neodpovídá spisová značka. Vydání následného příkazu přitom je podle něj neplatné z důvodu překážky řízení, jelikož se jedná o duplikát předcházejícího příkazu k dodání do výkonu trestu. Nesouhlasí konečně s postupem soudu k návrhu na zrušení napadených příkazů k dodání do výkonu trestu, kdy bylo pouhým přípisem sděleno, že příkaz byl vydán včas a kompetentní osobou, nedošlo tudíž k promlčení a nebyl tedy shledán důvod ke zrušení příkazů. Tím bylo podle něj znemožněno, aby bylo o jeho návrhu rozhodnuto v řádném řízení.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 15/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2001, č. j. 2 T 15/2001-348, uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, a z návodu k trestnému činu obecného ohrožení §179 odst. 1 trestního zákona, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dne 5. září 2001 (čl. 423-4) byl vyšší soudní úřednicí, K. S., vydán příkaz, aby Obvodní ředitelství Policie České republiky pro Prahu 8 dodalo stěžovatele do výkonu trestu. Dne 6. září 2001 uvedený policejní orgán pod č. j. OR8-321/KS-PATROS-2001 soudu sdělil, že bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání. Dne 8. října 2001 převzal stěžovatel výzvu k nastoupení výkonu trestu, která byla Obvodním soudem pro Prahu 8 vydána 2. října 2001 (čl. 430). Na čl. 514 se nachází přípis sepsaný dne 18. ledna 2006 vyšší soudní úřednicí E. F., kterým byl "odvolán" příkaz k dodání do výkonu trestu "ze dne 5. září 2001" s tím, že má "jmenovaný" v současné době bydliště na okrese Kolín. Jako spisová značka je na této listině uvedeno 2 T 15/2004 a je adresována Obvodnímu ředitelství Praha III k č. j. OR8-321/KS-PATROS-2001. Vyšší soudní úřednice, Mgr. E. F., dne 18. ledna 2006 vydala příkaz (čl. 515), jímž nařídila dodání stěžovatele do výkonu trestu, a tuto listinu adresovala a doručila Okresnímu ředitelství Policie České republiky v Kolíně. Dne 20. ledna 2007 navrhl stěžovatel zrušení obou výše uvedených příkazů k dodání do výkonu trestu, což bylo přípisem předsedkyně senátu ze dne 21. května 2007 odmítnuto.
Dále Ústavní soud z vyžádaného rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 8 pro rok 2001 (str. 12) zjistil, že vyšší soudní úřednice K. S. byla pověřena mimo jiné k porozsudkové agendě senátů 1 T - 5 T, přičemž předsedkyní senátu 2 T byla v té době JUDr. Vladana Woratschová (str. 2).
Konečně bylo Ústavním soudem zjištěno, že mimo jiné Mgr. Iva Diepoltová, coby předsedkyně senátu 2 T, pověřila zvláštní listinou vyšší soudní úřednici Mgr. E. F. k samostatnému provádění úkonů podle §11 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V nyní posuzovaném případě však nic takového shledáno nebylo.
Nelze souhlasit s názorem, že pokud vyšší soudní úředník vydá ve smyslu §321 odst. 3 trestního řádu příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu, tím nepřípustně zasahuje do svobody jednotlivce. V souladu s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 Listiny je to totiž soud, kdo meritorním rozsudkem na základě podané obžaloby a provedeného řízení rozhodne o tom, že bude osobní svoboda jednotlivce omezena. Slovy podústavního práva je o omezení osobní svobody jednotlivce rozhodováno v trestním stíhání, které je proti němu vedeno, a které podle §12 odst. 10 trestního řádu končí právní mocí rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Výzva k nastoupení výkonu trestu podle §321 odst. 1 trestního řádu, resp. příkaz k dodání do výkonu trestu podle §321 odst. 3 trestního řádu, mají bezprostředně navazovat na pravomocný rozsudek, kterým již je uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a kterým je tedy o omezení osobní svobody soudem v souladu s čl. 8 Listiny rozhodnuto. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy prvý ze stěžovatelem napadených příkazu k dodání do výkonu trestu byl vydán bezprostředně poté, co rozsudek, ukládající stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, nabyl právní moci.
Stejně tak nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že vyšší soudní úředník není oprávněn vydat příkaz k dodání do výkonu trestu, neboť §321 odst. 3 trestního řádu to svěřuje výslovně do pravomoci předsedy senátu. Tak tomu jistě bylo v době přijetí stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1988, sp. zn. Tpj 52/88 (bod II. 1), neboť v té době ještě neexistoval zákon o vyšších soudních úřednících. Nelze totiž souhlasit s názorem stěžovatele, že posledně uvedený zákon je ve vztahu generality k trestnímu řádu s ohledem na předběžnou hypotézu normy obsažené v §11 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednicích znějící: "Nestanoví-li zvláštní zákon jinak...". Stěžovatelem provedený výklad popírá účel uvedeného zákona jako celku, jímž je pověření vyšších soudních úředníků provádět, byť v méně závažných věcech, činnosti, které by jinak musel vykonávat soudce (viz důvodová zpráva k zákonu o vyšších soudních úřednících). Vztah mezi tímto zákonem a trestním řádem je tedy přesně opačný, než jak uvádí stěžovatel. Navíc zákon o vyšších soudních úřednících je lex posterior ve vztahu ke trestnímu řádu obecně, a i konkrétně ve vztahu k §321 odst. 3, který se sice v průběhu doby novelizoval, avšak nikoliv ve vztahu k předmětu této věci.
Ústavní soud v nyní posuzované věci zjistil, že oba napadené příkazy byly vydány vyššími soudními úřednicemi, které k této činnosti byly ze strany předsedkyň senátu pověřeny. Napadené příkazy totiž lze zahrnout pod pojem "opatření směřující k výkonu uložených trestů", přičemž výjimky z této pravomoci uvedené výslovně v §11 odst. 1 písm. j) in fine zákona o vyšších soudních úřednících naopak hovoří o situacích odlišných od nařízení rozsudkem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Lze sice souhlasit s tím, že zákon neupravuje možnost odvolání příkazu k dodání do výkonu trestu, a že písemné vyhotovení přípisu vyšší soudní úřednice, kterým byl "odvolán" prvotní příkaz k dodání do výkonu trestu vykazuje vady vzbuzující pochybnosti o jeho obsahu. Tyto otázky však nedosahují ústavněprávní roviny a bude věcí obecných soudů, aby ve skutkově a právně obdobných případech vydaly výkladové stanovisko. I kdyby byla akceptována argumentace, že nedošlo k pominutí platnosti prvého příkazu k dodání do výkonu trestu a posléze vydaný příkaz k dodání je neplatný, pak na základě prvého příkazu stejně mají policejní orgány nadále platný titul k dodání stěžovatele do výkonu trestu.
Rovněž lze souhlasit s implicitní námitkou stěžovatele, že podústavní právo nezná prostředek pro případ, kdy by byl nařizován výkon trestu, jehož výkon by byl již promlčen, resp. kdy by došlo k jiným procesním vadám. Pro účely posuzovaného případu však ani tato námitka nedosahuje ústavněprávního významu. Soud totiž v daném případě ústavně souladným způsobem "dotvořil" právo tím, že se námitkami stěžovatele věcně a úplně, byť neformálně, zabýval, a o svých závěrech stěžovatele uvědomil. Proto rozhodně nelze souhlasit s tím, že by došlo k denegatio iustitiae. Pouhá polemika se závěry obecných soudů totiž není dostatečným důvodem pro ústavní stížnost (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu