ECLI:CZ:US:2015:2.US.1647.14.1
sp. zn. II. ÚS 1647/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.O.O. "CORNER FINANCE" - PODGORICA, IČ: 029 55 407, se sídlem Marka Miljanova Br. 46, Podgorica, Černá Hora, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Komunardů 1091/36, 170 00 Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2014 č. j. 81 Cm 320/2013-70, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. května 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2014 č. j. 81 Cm 320/2013-30 ve věci žaloby o zaplacení částky 903 000 000,- Kč s příslušenstvím, rozhodl mimo jiné o předběžném opatření, jímž zakázal žalovanému činit jakékoliv právní úkony, kterými by prodával, daroval či jinak zcizoval nebo zatěžoval zástavními či jinými právy ve prospěch třetích osob, stavbu č.p. X1 a pozemek parc. č. X2 v katastrálním území Nové Město, obec Praha, zapsané na LV X3.
Podáním ze dne 19. února 2014 žalovaný navrhl, aby soud postupoval podle ustanovení §75b odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a žalobci (v řízení před ústavním soudem "stěžovatel") uložil povinnost doplatit na jistotě 25 000 000,- Kč, neboť s ohledem na charakter budovy č.p. X1, která je předmětem předběžného opatření, a v závislosti na době, po kterou bude žalovaný v dispozici s nemovitostí omezen, nemůže žalovaný nemovitost nebo prostory v ní poskytnout jinému, ačkoli charakter budovy č.p. X1, je k těmto účelům přímo určen.
Usnesením ze dne 7. dubna 2014 č. j. 81 Cm 320/2013-70 Městský soud v Praze rozhodl o nařízení předběžného opatření tak, že výrok pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2014 č. j. 81 Cm 320/2013-30 doplnil o poslední větu, která zní: S výjimkou poskytování budovy č.p. X1 nebo prostorů v ní do užívání jinému (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. městský soud uložil žalobci, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení složil na účet soudu doplatek jistoty ve výši 5 000 000,- Kč. Ve výroku pod bodem III. městský soud co do zbytku, tedy částky 20 000 000,- Kč návrh žalovaného na doplatek jistoty žalobcem zamítl.
Uvedené usnesení městského soudu obsahuje poučení, že proti výrokům pod body I. a III. tohoto usnesení 1ze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího; proti výroku II. tohoto usnesení není odvolání přípustné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces tím, že Městský soud v Praze porušil jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, a to zásadu rovného postavení účastníků. Předmětem tohoto řízení bylo zaplacení částky 25.000.000,- Kč jako doplatku jistoty. Soud pak dvěma výroky rozhodl o celém předmětu řízení tak, že v části 5.000.000,- Kč návrhu vyhověl a v části 20.000.000,- Kč návrh zamítl. Stěžovatel poukazuje na to, že odvolání je však přípustné jen proti té části předmětu řízení, ve které byl návrh zamítnut. Zatímco stěžovatel byl podle napadeného usnesení povinen doplatek jistoty ve výši 5.000.000,- Kč uhradit ve lhůtě 3 dnů od doručení napadeného usnesení bez možnosti podat odvolání, žalovaný dostal možnost do patnácti dnů od doručení napadeného usnesení proti zamítavému výroku odvolání podat. To podle stěžovatele poskytuje žalovanému nespornou procesní výhodu oproti stěžovateli, protože má možnost pro sebe nepříznivý výsledek řízení zvrátit podáním odvolání proti zamítavému výroku pod bodem III. Naproti tomu stěžovatel musí zaplatit jistotu ve výši 5.000.000,- Kč, avšak pro sebe nepříznivý výsledek řízení spočívající v povinnosti doplatit jistotu nemůže zvrátit odvoláním. Naopak ani v případě, že stěžovatel splní soudem uloženou povinnost a jistotu doplatí do soudem požadované výše, nemá jistotu, že tím bude zajištěno trvání účinků předběžného opatření.
Stěžovatel dovozuje, že pokud by žalovaný podal odvolání a byl by v odvolacím řízení úspěšný, soud by dodatečně uložil stěžovateli povinnost k doplacení další části jistoty, a stěžovatel by byl povinen (znovu) zvýšenou jistotu okamžitě uhradit. Takový stav ovšem považuje stěžovatel za zcela nežádoucí a odporující základním zásadám civilního procesu. Usnesení, kterým soud rozhodl o povinnosti stěžovatele doplatit jistotu, bylo rozhodnutím vydaným v řízení zahájeném na návrh žalovaného. Podle stěžovatele se přitom jedná o rozhodnutí, které by za standardních okolností mělo být výsledkem hodnocení důkazů předložených žalovaným (v daném případě žalovaný žádné důkazy nepředložil, a soud tak rozhodl na základě nedostatečných skutkových tvrzení a zcela neznámých podkladů). Stěžovatel je přesvědčen, že Městský soud v Praze neměl před vydáním rozhodnutí o návrhu žalovaného k dispozici žádné důkazy, o které by mohl opřít svůj výrok o povinnosti stěžovatele doplatit jistotu právě ve výši 5.000.000,- Kč.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudu o návrhu žalovaného na uložení povinnosti doplatit jistotu není rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, proti kterému by nebylo možné podat opravný prostředek. Jde o rozhodnutí o návrhu žalovaného, proti kterému je přípustné odvolání, a to proti všem jeho výrokům pokrývajícím celý předmět řízení. Zatímco proti výroku o zamítnutí návrhu žalovaného na uložení povinnosti stěžovateli doplatit jistotu ve výši dalších 20.000.000,- Kč se žalovaný může bránit podáním odvolání, stěžovateli je tato možnost odepřena, a pokud chce zachovat účinky předběžného opatření, musí zaplatit 5.000.000,- Kč na základě rozhodnutí soudu, které je naprosto nepřezkoumatelné, a proti kterému není přípustný žádný opravný prostředek.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souladu s ust. §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nesouhlasí s poučením o možnosti, resp. nemožnosti podat odvolání proti napadenému usnesení, které mu poskytl Městský soud v Praze, a namítá, že odvolání by mělo být přípustné i proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení, kterým městský soud uložil žalobci, aby složil na účet soudu doplatek jistoty ve výši 5 000 000,- Kč.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že proti usnesení, jímž soud prvního stupně podle ustanovení §76h o. s. ř. vyzve navrhovatele ke složení doplatku jistoty (§75b odst. 1 věta druhá o. s. ř.) je odvolání přípustné, neboť se nejedná o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 386/2012-197).
Podle §204 odst. 2 o. s. ř. je odvolání podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel je přesvědčen, že proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení městského soudu je přípustné odvolání, avšak z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel odvolání v předmětné věci podal. Za dané procesní situace proto posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj