ECLI:CZ:US:2001:2.US.165.99
sp. zn. II. ÚS 165/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 20 Co 295/98-184, ze dne 16. 11. 1998, a Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 22 C 419/92-168, ze dne 3. 3. 1998, a návrhu na zrušení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 20 Co 295/98-184, ze dne 16. 11. 1998, a Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 22 C 419/92-168, ze dne 3. 3. 1998, neboť má za to, že postupem a rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na rovnost v právech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost všech účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, neboť je v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto soudu bylo v řízení o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy uloženo vedlejšímu účastníkovi jakožto žalovanému (Ú. Praha, s. p. v likvidaci) zaplatit stěžovateli jakožto žalobci částku 33.460,- Kč s 16 % úrokem od 1. 7. 1993 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovateli byla dána neplatná výpověď, přičemž mu přísluší náhrada mzdy, avšak pouze za dobu desíti měsíců; v částce 93.688,- Kč s příslušenstvím byla proto žaloba zamítnuta a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 11.008, - Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 18. 5. 1998 odvolání, v němž navrhl jeho zrušení, když pouze uvedl, že tento rozsudek "je nepřesný, vzájemně si odporující v jednotlivých výrocích a především nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, neboť nemá náležitosti výslovně uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř.", a doplnil, že odvolání podrobně odůvodní do 15 dnů. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, vyzval uvedený soud stěžovatele, aby odvolání doplnil o náležitosti uvedené v §205 o. s. ř. Tuto výzvu sice převzal stěžovatel 16. 6. 1998, ale nijak na ni nereagoval. Dne 16. 11. 1998 se ve věci konalo jednání před odvolacím soudem, kterého se stěžovatel nezúčastnil (svou účast dodatečně omluvil). Soud druhého stupně následně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že odvolací soud přehlédl, že v řízení před soudem prvního stupně byl podstatným způsobem porušen zákon a nevyvodil z této skutečnosti žádné závěry vedoucí ke změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí. Tyto vady měly spočívat v tom, že podstatnou část řízení provedl vyloučený soudce, že při jednání dne 22. 1. 1997 jednal nesprávně obsazený soud, v řízení byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, když jeden ze svědků měl být vyslechnut mimo jednání bez přítomnosti účastníků. Dále stěžovatel namítá, že soud nehodnotil provedené a stěžovatelem označené důkazy, neprovedl stěžovatelem navržené výslechy svědků, přičemž v odůvodnění rozsudku nezdůvodnil, proč tomu tak bylo. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že některá skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a že soud nesprávně namísto §130 zákoníku práce postupoval podle §61 odst. 2 zákoníku práce. Z těchto důvodů navrhuje zrušení jak rozsudku soudu druhého stupně, tak z důvodů procesní ekonomiky řízení i rozsudku soudu stupně prvého. Kromě toho se stěžovatel domnívá, že §61 odst. 2 zákoníku práce, který v případě, že je dána zaměstnanci neplatná výpověď, opravňuje soud na návrh zaměstnavatele snížit nebo vůbec nepřiznat náhradu mzdy přesahující dobu 6 měsíců, umožňuje zaměstnavateli, který sám porušil právo, aby se zprostil své odpovědnosti za újmu, kterou svým jednáním zaměstnanci způsobil, přičemž zaměstnanec takové právo nemá. Dle stěžovatele zákon poskytuje ochranu původci protiprávního jednání, což je v rozporu se základními principy právního státu, a tak navrhuje zrušení tohoto ustanovení.
Na doplnění je třeba uvést, že stěžovatel podal proti shora zmíněným rozsudkům dovolání, neboť měl za to, že tato rozhodnutí trpí vadami ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř. Dovolání však bylo ze strany Nejvyššího soudu v Brně usnesením ze dne 31. 7. 2001, č.j. 21 Cdo 1019/2001-225, odmítnuto jako nepřípustné, když uvedený soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí namítanými vadami nesou stižena.
Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 95), zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona); ratio legis tohoto ustavení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také - ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny.
Na uvedené závěry opakovaně navazuje Ústavní soud ve své rozhodovací praxi. Např. v nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111) k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud také opakovaně uvádí, že zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající převážnou měrou v občanskoprávním řízení, vyžaduje od účastníka soudního řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. V daném případě bylo povinností stěžovatele podle §205 odst. 1 o. s. ř. rovněž uvést, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí. Stěžovatel této své povinnosti nedostál - pouhý poukaz na nepřesnost nebo nepřezkoumatelnost rozsudku bez jakéhokoliv zdůvodnění je v daném ohledu zcela nedostačující. Toho si ostatně byl stěžovatel vědom, když sám uvedl, že odvolání podrobně zdůvodní do 15 dnů, což však v této lhůtě neučinil a neučinil tak ani po jejím uplynutí, přičemž nereagoval ani na výzvu k odstranění vad podání učiněnou ze strany obecného soudu. Stěžovatel si tak svým postupem de facto uzavřel cestu k přezkoumání rozsudku soudu prvého stupně odvolacím soudem, neboť ten v souladu s dispoziční zásadou byl vázán mezemi, v nichž se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí (§212 odst. 1 o. s. ř.); v důsledku toho Ústavní soud může odvolacímu soudu, jakožto orgánu státní moci, který vydal ve věci konečné (a stěžovatelem napadené) rozhodnutí, sotva co vytýkat.
Na základě těchto skutečností nezbývá než shrnout, že pokud z porovnání odvolání a ústavní stížnosti vyplývá, že shora uvedené námitky jsou konstruovány a v řízení o ústavní stížnosti uplatněny ex post, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném opravném řízení, není možno takovýto postup s ohledem na princip subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech považovat za přípustný. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2001
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu