ECLI:CZ:US:2019:2.US.1668.19.1
sp. zn. II. ÚS 1668/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podání označeném jako "dovolání/ústavní stížnost", adresovaném současně Nejvyššímu soudu a soudu Ústavnímu, stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s blíže neoznačenými rozhodnutími (s výjimkou poznámky v záhlaví "obvodní soud č. j. 33 Nc 2214/2016-419"). Žádali, aby Nejvyšší soud a Ústavní soud jejich záležitost posoudily na "podkladě důkazních materiálů, založených ve spisech" a zároveň požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti.
Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatelé nebyli pro řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatelé se obracejí na Ústavní soud s návrhy trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž na výzvy k odstranění vad svých návrhů nereagovali, vytčené vady neodstranili a jejich návrhy musely být odmítnuty jako věcně neprojednatelné. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelé byli řádně seznámeni s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti (srov. např. výzvy z března 2018 ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 605/18 či sp. zn. III. ÚS 983/18).
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nemohou obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
Za dané situace, shodně jako v desítkách dalších věcí týchž stěžovatelů, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka