ECLI:CZ:US:2019:2.US.17.19.1
sp. zn. II. ÚS 17/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Vackové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, směřující proti výrokům I a III usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 25 Co 244/2018-99, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a společnosti AB 4 B. V., soukromé s. r. o., se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, proti stěžovatelce byla u Okresního soudu v Náchodě ("okresní soud" nebo "exekuční soud") pod sp. zn. 7 EXE 58/2013 vedena exekuce směřující k vymožení peněžité pohledávky oprávněné, vedlejší účastnice řízení, společnosti AB 4 B. V., soukromé s. r. o., ve výši 87.351,74 Kč, a to dle exekučního titulu - rozhodčího nálezu ze dne 25. 7. 2012, č. j. BUL-PPF2-J 174/2012, rozhodce JUDr. Radima Kuchty. Provedením exekuce pověřil okresní soud soudního exekutora JUDr. Karla Urbana, Exekutorský úřad Brno.
3. Okresní soud k návrhu stěžovatelky, stručně řečeno, zastavil shora uvedenou exekuci usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 7 EXE 58/2013-79, s odůvodněním, že vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť předmětná rozhodčí doložka byla v plném rozsahu absolutně neplatná (pro netransparentnost pravidel výběru rozhodců), a proto nemohla založit pravomoc rozhodce k vydání citovaného nálezu (výrok I). Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a stěžovatelce i vedlejší účastnici (každému jednotlivě) uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 3.327,50 Kč (výroky III a IV).
4. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí (co do nákladových výroků II a IV) odvoláním, v němž okresnímu soudu vytkla, že jí nepřiznal náhradu nákladů řízení a stanovil jí povinnost hradit náklady exekuce, přičemž obdobně jako v řízení před soudem I. stupně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, z nějž vyplývá, že "při zastavení exekuce soud, případně soudní exekutor, rozhoduje, jak o náhradě nákladů řízení o zastavení, tak o nákladech exekuce, které vznikly v průběhu celého exekučního řízení, s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho zastavení. Oprávněné přitom lze procesní zavinění na zastavení exekučního řízení přičítat například tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006)"; a dále na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1274/16 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž zdejší soud uvedl, že "obecné soudy si musely od 11. 5. 2011 být vědomy skutečnosti, že rozhodčí doložky (ve smyslu doložky v nyní posuzované věci) jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu." Stěžovatelka z citované judikatury dovodila, že exekuční řízení nemělo být vůbec zahajováno, neboť zde od počátku nebyl dán způsobilý exekuční titul, čehož si musely být vědomy jak soud, tak vedlejší účastnice. Zastavení exekuce tudíž procesně zavinila výhradně vedlejší účastnice, které by tak měla být uložena povinnost uhradit stěžovatelce její náklady řízení (ve výši 13.612,50 Kč). Ze stejného důvodu se stěžovatelka domáhala změny odvoláním napadeného rozhodnutí ve výroku týkajícího se nákladů soudního exekutora, a to v tom smyslu, že se stěžovatelce náhrada těchto nákladů neukládá.
5. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") vyhověl odvolání stěžovatelky jen potud, že nyní napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku IV., když rozhodl, že se stěžovatelce neukládá povinnost hradit náklady soudnímu exekutorovi ve shora uvedené výši 3.327,50 Kč (výrok II. usnesení krajského soudu). Odvolací soud však nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že tato nevyvíjela procesní aktivitu směřující k zastavení řízení, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 82/16, v němž bylo zdůrazněno, že v podobných případech mají stěžovatelé vícero titulů umožňujících zvrátit exekuční řízení ještě před jeho nařízením. Krajský soud uzavřel, že "i přes procesní zavinění [vedlejší účastnice] na zastavení exekuce jsou dány důvody pro odepření práva na náhradu nákladů ve vztahu mezi účastníky na základě ustanovení §150 OSŘ, a to právě pro procesní pasivitu [stěžovatelky]." Krajský soud dále zmínil, že "nelze taktéž pomíjet naprosto základní, stěžejní fakt odůvodňující postavení povinné, jež [stěžovatelka] nijak nesporuje (a ani nemůže), a to ten, že v minulosti to byla právě ona, kdo obdržel od oprávněného peněžní prostředky, k jejich řádnému a včasnému vrácení však z její strany dobrovolně nedošlo."
6. Odvolací soud z uvedených důvodů výrok II. usnesení okresního soudu potvrdil jako věcně správný (výrok I. usnesení krajského soudu). Výrokem III. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti závěry krajského soudu (a jeho prostřednictvím též závěry okresního soudu) obsažené ve výrocích I a III zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou již předestřela v řízení před obecnými soudy. Opětovně tak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16. Stěžovatelka je toho názoru, že "exekuce mohla být (a měla být) zastavena samotným vedlejším účastníkem řízení případně i exekučním soudem ex officio. Stěžovatelka nebyla pasivní, jakož i stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby odvolací soud pracoval s judikaturou tak, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 překoná dřívějším usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 82/16 ze dne 24. 5. 2016." Závěry odvolacího soudu nemohou dle stěžovatelky obstát ve světle aktuálního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. 11. 2018, což je ostatně též důvod, potvrzený nálezem sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, proč by měla být nyní předkládaná stížnost projednána navzdory skutečnosti, že se týká náhrady nákladů řízení v bagatelní částce 18.150 Kč (zahrnující náklady řízení před soudem exekučním a odvolacím). Zdejší soud v citovaném nálezu uvedl, že "zájem na respektování judikatury Ústavního soudu je tedy právě tou okolností, způsobilou dovodit nutnost meritorního posouzení podané ústavní stížnosti i v případě tzv. bagatelní částky." Ve vztahu ke krajským soudem zdůrazněnému "základnímu a stěžejnímu faktu" stěžovatelka uvádí, že "z usnesení odvolacího soudu ani z usnesení soudu prvního stupně není patrný žádný důkaz, ze kterého by plynulo, že je stěžovatelka dlužníkem vedlejšího účastníka řízení [...] nebylo vůbec prokázáno, že by vedlejší účastník řízení poskytl úvěr stěžovatelce, nebylo zkoumáno, jak a kolik stěžovatelka uhradila."
III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
8. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení a následně je předal k replice stěžovatelce.
9. Krajský soud ve svém vyjádření toliko stručně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
10. Vedlejší účastnice zdůraznila, že na nyní projednávanou věc, týkající se náhrady nákladů řízení mezi účastníky, nedopadají závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17, neboť se jednalo o případ, "kdy bylo povinné (stěžovatelce) uloženo hradit exekutorovi náhradu nákladů exekučního řízení." Dle vedlejší účastnice bylo užití ustanovení §150 OSŘ odůvodněno "nespornou skutečností, že stěžovatelka obdržela od oprávněného peněžní prostředky, k jejichž řádnému a včasnému vrácení však z její strany dosud nedošlo. Také v tomto ohledu je pak možné spatřovat zásadní rozdíl mezi touto věcí a případem posuzovaným v nálezu IV. ÚS 2728/17, kdy stěžovatelka v odkazovaném nálezu byla pouze spoludlužníkem z předmětné úvěrové smlouvy, nikoli úvěrovaným jako v této věci." Vedlejší účastnice dále vyjádřila nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že důvodem pro zastavení exekuce je toliko jednání na straně vedlejší účastnice, neboť důvodem pro vedení exekuce bylo protiprávní jednání stěžovatelky, která od doby sjednání úvěru ve výši 90.000 Kč splatila pouze 2.648,26 Kč. Závěrem navrhla, aby byla ústavní stížnost pro bagatelnost projednávané věci odmítnuta.
11. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejší účastnice poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 a odůvodňuje jeho aplikovatelnost na daný případ. Dále uvádí, že otázka zavinění na zastavení exekuce je minimalizována na skutečnost, zda měl či neměl oprávněný v době nařízení exekuce způsobilý exekuční titul a zdůrazňuje, že téměř po celou dobu vedení předmětné exekuce byla judikatura o zastavování exekucí již sjednocena.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
12. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Z hlediska projednávané věci považuje Ústavní soud předně za nezbytné připomenout, že při posuzování problematiky nákladů řízení, která představuje ve vztahu k meritu řízení problematiku jednoznačně podružnou, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Ke kasaci rozhodnutí, resp. výroku o nákladech řízení, proto Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech, zjistí-li např., že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavně zaručeného základního práva. Uvedené jednoznačně plyne ze skutečnosti, že i rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a proto i na tuto jeho část dopadají postuláty spravedlivého procesu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 51/84 SbNU 595), sp. zn. IV. ÚS 3929/16 ze dne 17. 10. 2017, či sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017]. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají - avšak pouze výjimečně - ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, popř. i do základního práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny. Tuto kvalifikovanou vadu však zdejší soud v nyní projednávaném případě neshledal.
14. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že posuzovaná ústavní stížnost má bagatelní povahu. U bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případě extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci, k němuž však v nyní projednávané věci nedošlo. Opodstatněný není ani stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, v němž zdejší soud odůvodnil nutnost meritorního posouzení ústavní stížnosti i v případě tzv. bagatelní částky zájmem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu. Jak bude totiž vysvětleno dále, krajský soud judikaturu zdejšího soudu respektoval, z čehož vyplývá, že napadené rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející postup, nelze považovat za příklad extrémního vybočení ve shora uvedeném smyslu.
15. Problematice, která je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, tj. otázkou nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky, jež má za následek, že rozhodčí nález, vydaný rozhodcem bez pravomoci, není způsobilým exekučním titulem, a nákladů odvolacího řízení, které obecné soudy (případně soudní exekutoři) opřely o aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod shora uváděnou sp. zn. IV. ÚS 2728/17, přičemž zde podanému návrhu vyhověl (nálezem ze dne 4. 12. 2018) a napadená rozhodnutí soudního exekutora a odvolacího soudu stanovící, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (včetně řízení odvolacího), zrušil. Pro nyní projednávaný případ, jenž je skutkově prakticky identický, jsou relevantní zejména následující nosné důvody tohoto rozhodnutí, které je vhodné citovat v plném znění:
47. Blíže postačuje poukázat na závěry stěžovatelkou od počátku citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ale také na důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že v případech, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek (pozn. zastavení exekuce) předvídat, mu lze přičítat takovou účast na zastavení exekuce (§89 e. ř., §271 o. s. ř.). Za takové situace uložení povinnosti oprávněnému nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora nic nebrání. [...]
49. Konečně zbývá vypořádat i otázku nepřiznání náhrady nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce a nákladů odvolacího řízení stěžovatelky, kterou jak soudní exekutor, tak krajský soud, opřeli o aplikaci §150 o. s. ř. Hlavním argumentem, objevujícím se v obou rozhodnutích, přitom byla pasivita stěžovatelky po celou dobu rozhodčího a následného exekučního řízení (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 82/16). Ústavní soud konstatuje, že to nebyla pouze stěžovatelka, kdo měla možnost průběh řízení zvrátit. Jednak je třeba připomenout, že již exekuční soud měl v tomto případě ex officio přistoupit k zastavení exekuce (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1380/15). Především však to byla vedlejší účastnice, která si byla, resp. přinejmenším měla být, vědoma toho, že v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul (panovaly-li snad o tomto na straně vedlejší účastnice pochybnosti, pak tyto s jistotou rozptýlil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014) a exekuce je tak od počátku vedena neoprávněně. I vedlejší účastnici (oprávněné) tedy lze důvodně vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav, v důsledku něhož následně musela stěžovatelka (povinná) vynaložit prostředky na zastavení exekuce a na odvolací řízení. Nadto lze dodat, že na straně jedné zde stála stěžovatelka (spotřebitel) a na straně druhé oprávněná (podnikatel - profesionál), u níž poskytování úvěrů tvořilo součást její podnikatelské činnosti.
50. Ústavní soud má proto za to, že závěry jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 82/16 nelze aplikovat bez dalšího, chce-li soudní exekutor či obecný soud užít moderačního práva které mu poskytuje §150 o. s. ř., a to s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněná si měla být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědoma toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul.
51. Za této situace proto Ústavní soud považuje závěr soudního exekutora a krajského soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. přinejmenším za předčasný, resp. nedostatečně podložený.
52. Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že ve světle skutečností, které se zřetelně podávají ze spisu soudního exekutora, nepovažuje za přiléhavou aplikaci §150 o. s. ř. ani z dalšího důvodu uváděného krajským soudem. Ten tvrdil, že stěžovatelka si prý půjčila peněžní prostředky a svůj dluh následně nesplácela. Již ze smlouvy o úvěru je však zřejmé, že tím, komu byla částka 41 000 Kč vyplacena, byl pan Dušan Růžička (označený ve smlouvě o úvěru jako klient), nikoliv stěžovatelka, která ve smlouvě figuruje jako spoludlužník a následně se také octila v pozici avala z blankosměnky vystavené panem Dušanem Růžičkou ve prospěch vedlejší účastnice. Byl to rovněž pan Dušan Růžička, který poskytnutý úvěr splácel (srov. kartu klienta doloženou k rozhodčímu nálezu). Tím se daná věc zároveň odlišuje od případu, kterým se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2606/17 ze dne 31. srpna 2018. I tento závěr krajského soudu o amorálnosti jednání stěžovatelky (půjčila si a nesplácela), který by odůvodňoval aplikaci §150 o. s. ř., je tak dle Ústavního soudu třeba označit přinejmenším za předčasný, resp. nedostatečně podložený.
16. Jak již bylo řečeno, skutkové okolnosti citovaného a nyní projednávaného případu jsou v podstatných rysech stejné (zahrnují zastavení exekuce v důsledku absolutně neplatné rozhodčí doložky, nepřiznání náhrady nákladů řízení a využití moderačního práva s odkazem na procesní pasivitu stěžovatelky, která v daném vztahu vystupovala v postavení spotřebitele). Proto ze závěrů obsažených v právě zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 Ústavní soud vycházel i při posuzování této věci.
17. Ústavní soud připomíná, že je zásadně vázán nálezy, které vydal (samozřejmě s výjimkou případu uvedeného v ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu), což je odůvodněno (kromě dikce čl. 89 odst. 2 Ústavy) zejména obecným principem rovnosti v právech a vyloučením svévole. Postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309) ze dne 11. 6. 2003, v němž bylo zdůrazněno, že "nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj., nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu." Takové důvody pro odchýlení se (distinkci) od předchozí nálezové judikatury v nyní posuzovaném případě zcela zjevně dány nejsou.
18. Ústavní soud tedy neshledává v nyní posuzované věci individuální okolnosti, které by odůvodnily její odlišné právní posouzení. Citovaný nález přitom plně dopadá na okolnosti nyní projednávaného případu; jednoznačně z něj např. vyplývá, oproti odlišnému právnímu názoru vedlejší účastnice, že se dotýká rovněž problematiky náhrady nákladů řízení mezi účastníky (srov. bod 49 cit. nálezu).
19. Stěžovatelce je nutno přisvědčit i v tom, že pokud by závěr krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení vyplýval toliko z její tvrzené procesní pasivity, nemohl by ve světle shora obsáhle citovaných nosných právních důvodů nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 skutečně obstát. Ústavní soud však současně nepřehlédl, že obecné soudy použití ustanovení §150 o. s. ř., jako zákonného rámce pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, odůvodnily též "základním a stěžejním faktem" nesplácení úvěru, jenž byl stěžovatelce poskytnut vedlejší účastnicí (srov. s. 5 usnesení krajského soudu, resp. s. 6 usnesení okresního soudu). Ústavní soud přitom v uvedeném nálezu výslovně uvedl (srov. bod 52 cit. nálezu), že tato skutečnost (stěžovatelka si půjčila a nesplácela) odůvodňuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., a tedy i nepřiznání náhrady nákladů účastníka řízení.
20. Zbývá tedy posoudit, zda mohly obecné soudy v této věci postupovat tímto způsobem a uzavřít, že stěžovatelce byl ze strany vedlejší účastnice skutečně poskytnut úvěr, resp. že nebyl řádně splácen. Tvrzení stěžovatelky, že zde "není patrný žádný důkaz, ze kterého by plynulo, že je stěžovatelka dlužníkem vedlejšího účastníka řízení", přitom považuje Ústavní soud za poněkud účelové. Jak totiž vyplývá ze spisu, stěžovatelka sama existenci závazků vůči vedlejší účastnici v nyní posuzovaném řízení nezpochybňovala a svoji argumentaci vedla primárně tím směrem, že rozhodčí doložka byla skryta malým písmem v přiložených obchodních podmínkách ke spotřebitelské smlouvě a z tohoto důvodu byla neplatná, přičemž však ani nepopřela, že část svého závazku plynoucího z předmětné smlouvy plnila. Existenci pohledávek z této smlouvy ostatně potvrdil rovněž rozhodce vydáním rozhodčího nálezu a nikdy ji nezpochybnil ani exekuční soud nebo exekutor, který (několik let) vedl nařízenou exekuci. Pokud proto za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka skutečně čerpala od vedlejší účastnice úvěr, z něhož doposud splatila malou část, a byť ze shora uvedených důvodů již není dána možnost tuto částku exekučně vymoci (pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky), Ústavní soud nehodlá zpochybňovat závěr krajského soudu, jímž nebyla z důvodu nesplácení poskytnutého úvěru s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení, jelikož tento závěr odpovídá shora citovaným nosným právním důvodům uvedeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17, a jako takové je tudíž napadené rozhodnutí krajského soudu i ústavně konformní.
V. Závěr
21. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu