ECLI:CZ:US:2018:4.US.2606.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2606/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Petra Ilaše, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017 sp. zn. 19 Co 191/2017 a proti výroku pod bodem III usnesení soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město, se sídlem Plzeň, Palackého náměstí 28, ze dne 13. dubna 2017 č. j. 108 EX 02252/12-077, za účasti 1. Krajského soudu v Praze a 2. soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky jako účastníků řízení a za účasti A. Okresního soudu v Mělníku a B. obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti Petr Ilaš (dále rovněž "stěžovatel" nebo "povinný") napadá usnesení Krajského soudu v Praze a výrok pod bodem III usnesení soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, a tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), který uvádí, lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), čl. 11 odst. 1 Listiny (právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na spravedlivý proces), čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení) a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") uvádějícího povinnost respektovat lidská práva a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces).
II.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí, soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město, pověřený provedením exekuce na základě usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 4. 2012 č. j. 16 EXE 2612/2012-10, ve věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. (dále jen "oprávněná") proti povinnému pro částku 223 601 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 100 Kč a pro náklady exekučního řízení, které budou v průběhu řízením stanoveny, rozhodl tak, že exekuci zastavil (výrok I), soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení exekuce (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). Exekuční řízení na majetek povinného bylo zahájeno návrhem povinného doručeným soudnímu exekutorovi dne 9. 3. 2012 podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 16. 9. 2010 č. j. 102 Rozh. 2313/2010-9.
Dne 4. 4. 2017 povinný doručil soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jež je exekučním titulem v exekučním řízení, je neplatná a exekuce je tak vedena protiprávně. Povinný poukázal na to, že rozhodčí doložka je neplatná, a to ve způsobu určení rozhodce. Rozhodce byl vybírán z neurčitého a neomezeného okruhu osob a výběr takového rozhodce je netransparentní a podle ustálené judikatury i neplatný. Dne 10. 4. 2017 se na základě výzvy oprávněná vyjádřila tak, že se zastavením exekuce souhlasí a navrhuje, aby žádnému účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce.
Ve vztahu k napadenému výroku pod bodem III, kterým žádnému účastníkovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, soudní exekutor odkázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 a nálezu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 82/16 a zdůraznil, že při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky nemůže přehlížet, že povinný měl k dispozici více institutů, jejichž prostřednictvím mohl řízení zvrátit ještě před vydáním pověření soudního exekutora k vedení exekuce. Vedle možností v samotném rozhodčím řízení měl povinný dále možnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Povinný mohl ihned po zahájení exekuce podat návrh na zastavení exekuce v souladu s ustanovením §35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Jestliže však povinný vyčkával s podáním návrhu až do 4. 4. 2017, pak pro procesní pasivitu jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, svědčící pro nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému za použití ustanovení §150 o. s. ř., neboť v opačném případě by takové rozhodnutí bylo nespravedlivé.
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání povinného usnesením ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 19 Co 191/2017 usnesení soudního exekutora ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
V odůvodnění usnesení krajský soud odkázal na obsah exekučního spisu a uvedl, že návrh na nařízení exekuce podala oprávněná již v roce 2012 a v témže roce byla exekuce na majetek povinného nařízena. Soudní exekutor soudní exekuci prováděl, přesto se dosud pohledávku oprávněné nepodařilo uspokojit. Povinný podal návrh na zastavení exekuce až v roce 2017. Krajský soud nesouhlasil s názorem povinného, že by mu oprávněná měla zaplatit náklady spojené s exekucí a poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15, neboť i v projednávané věci platí, že oprávněná nemohla v době podání návrhu na nařízení exekuce předvídat zásadní změnu při posuzování platnosti rozhodčí doložky, k níž došlo až rozhodnutím Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Z tohoto důvodu nelze na straně oprávněné spatřovat procesní zavinění na zastavení exekuce s odkazem na změnu posuzování platnosti rozhodčí doložky. Obdobný právní názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 82/2016, kdy i v tomto případě došlo k odklonu od závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014.
Rovněž krajský soud zdůraznil, že povinný měl k dispozici vícero institutů, jejichž pomocí mohl exekuční řízení zastavit v samém počátku. Podle ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení mohl podat návrh na zastavení exekuce pro změnu posuzování platnosti rozhodčí doložky. Jestliže takto povinný nepostupoval, soudní exekutor nepochybil, jestliže při rozhodování o nákladech exekuce aplikoval v projednávané věci ustanovení §150 o. s. ř. za použití §52 odst. 1 exekučního řádu z důvodu procesní pasivity povinného. K tomu krajský soud poukázal ještě na nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16. Závěrem krajský soud zdůraznil, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce ještě před usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v němž Nejvyšší soud zaujal stanovisko k posuzování platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí historii vzniku pohledávky oprávněné, s níž v roce 2009 uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, podle níž mu měl být poskytnut úvěr ve výši 204 090,- Kč, přičemž částka vyplacená stěžovateli měla činit jen 100 000,- Kč, zbytek byla smluvní odměna. Stěžovatel dále poukazuje na nekorektní smluvní podmínky, k jejichž změně přistupovala oprávněná v průběhu splácení poskytnutého úvěru. Stěžovatel poukazuje na to, že exekuce nařízená proti stěžovateli byla zastavena na základě jeho návrhu usnesením ze dne 13. 4. 2017 č. j. 108 EX 02252/12-077.
Podle názoru stěžovatele mu měly být přiznány náklady spojené s exekučním řízením. Tvrdí, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí, zejména zde uvedené odkazy na judikaturu Ústavního soudu jsou prý zcela nepřípadné a na jeho případ se nevztahují. Stěžovatel namítá, že ke sjednocení právního názoru na platnost či neplatnost rozhodčí doložky došlo ze strany Nejvyššího soudu již v jeho usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, resp. v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, přičemž právě tato rozhodnutí jsou klíčová v otázce, od kdy je třeba odlišně posuzovat platnost resp. neplatnost rozhodčích doložek, a tedy od těchto rozhodnutí je podle jeho názoru třeba odvíjet počátek lhůty, odkdy účastníci exekučního řízení měli vědět, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, je neplatná. Podle názoru stěžovatele to měla být oprávněná, která mohla podat návrh na zastavení exekuce právě s ohledem na měnící se relevantní judikaturu.
Stěžovatel napadenému usnesení krajského soudu vytýká rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na jeho nepředvídatelnost a na rozpor s legitimním očekáváním. V usnesení krajského soudu shledává stěžovatel rovněž nesplnění podmínek ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť z jeho odůvodnění prý nevyplývá, jak se tento soud vypořádal s namítanou judikaturou Nejvyššího soudu tak, aby současně respektoval zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Krajský soud (v jiném senátu) údajně rozhodoval ve skutkově a procesně obdobné věci téže oprávněné ve stejném roce odlišně, což podle názoru stěžovatele vede k porušení práv na legitimní očekávání.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele směřujícím proti oběma napadeným usnesením, a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V první řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatel ústavní stížností napadá výroky, kterými mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 17 823 Kč. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně ve svých rozhodnutích uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je v zásadě doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I ÚS 30/02, resp. usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze jen v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. Případy, v nichž Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíš výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Z hlediska spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a řízením o nákladech. Rozhodování o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv, byť obecně platí, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, takže výrok o nákladech řízení má zásadně korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé, zároveň však s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Výše uvedené platí i v nyní projednávané věci.
Soudní exekutor i krajský soud v posuzované věci v odůvodnění svých rozhodnutí poukázali na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu v otázce nákladů řízení v případě zastavení exekučního řízení, v níž Ústavní soud posoudil otázku procesního zavinění na zastavení exekučního řízení, vždy s ohledem na specifika konkrétní projednávané věci. I v této věci jak soudní exekutor, tak i krajský soud shledali nutným aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení §150 o. s. ř. za použití ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu s odůvodněním, že to byl stěžovatel, kdo svou procesní pasivitou před zahájením exekučního řízení i v jeho průběhu zavinil, že řízení nebylo zastaveno již v samotném jeho počátku, resp. že s návrhem na jeho zastavení vyčkával až do roku 2017.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že aplikaci na konkrétní případ rozhodování o nákladech řízení nepřezkoumává; opačný závěr platí jen v případě, že důvod aplikace citovaného ustanovení obecný soud (resp. v daném případě rovněž soudní exekutor) neodůvodnil. Takové pochybení, spočívající v nedostatku vysvětlení, jež by mohlo zakládat svévoli v rozhodování, či extrémní vybočení ze zákonem stanovených pravidel, Ústavní soud v daném případě nezjistí.
V neposlední řadě Ústavní soud vzal v úvahu i skutečnost, že náklady řízení požadované stěžovatelem svou výší lze označit za tzv. bagatelní. Ústavní soud rozhodnutí v bagatelních věcech přezkoumává pouze výjimečně - v případě, že postup obecných soudů nese znaky extrémní svévole, což není tento případ (srovnej např. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98).
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu