ECLI:CZ:US:2007:2.US.1706.07.1
sp. zn. II. ÚS 1706/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele STEKO, spol. s r. o., se sídlem Hudčice 82, 262 72 Březnice, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Zahradnická 140, 261 01 Příbram, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2007, č. j. 1 Ko 469/2006-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. ledna 2007, č. j. 1 Ko 469/2006-331, odmítl odvolání dlužníka (stěžovatele) v řízení o prohlášení konkurzu na jeho majetek. Odvolací soud konstatoval, že odvolání podala osoba (jednatel společnosti), která k němu nebyla oprávněná, neboť v době řízení o prohlášení konkurzu byl dlužníkovi ustanoven správce podniku, který výlučně smí dlužníka v řízení před soudem zastupovat, pokud se svého práva k zastupování rozhodne využít.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2007, č. j. 29 Cdo 1532/2007-472, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud zdůraznil, že proti usnesení, jímž se podle §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítá odvolání není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odkaz stěžovatele na §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není přiléhavý, neboť usnesení, jímž se odmítá odvolání, není ani měnícím ani potvrzujícím usnesením odvolacího soudu.
Za tohoto stavu podal stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ústavní stížnost, v níž namítal porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (resp. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a zejména porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poměrně podrobně polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimž vytýká závěr, že ustanovení správce podniku vylučuje možnost, aby právnická osoba, o jejíž podnik jde, dále jednala svým jménem prostřednictvím svého statutárního orgánu.
Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V dané věci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné nikoliv z důvodů závisejících na jeho uvážení [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ale proto, že dovolání nebylo přípustné na základě žádného ustanovení občanského soudního řádu. O nemožnosti podat dovolání byl stěžovatel ostatně řádně poučen v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V takovém případě představuje poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, nikoliv rozhodnutí o dovolání, ale již rozhodnutí odvolacího soudu, od jehož doručení se také počítá lhůta pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatel se mýlí, pokud vychází z přesvědčení, že lhůta pro podání ústavní stížnosti se v tomto případě počítá od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud telefonickým dotazem na Krajském soudu v Praze zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli, resp. jednateli stěžovatele, doručeno dne 5. února 2007. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 2. července 2007. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula, a ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze tak byla podána opožděně. Ústavní soud současně neshledal žádné důvody pro aplikaci §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že opodstatněností ústavní stížnosti by se mohl eventuálně zabývat, pokud by směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel však ani v odůvodnění, ani v petitu ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nikterak nebrojí.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. července 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj