ECLI:CZ:US:2023:2.US.1715.23.1
sp. zn. II. ÚS 1715/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PSB servis s.r.o., sídlem Rooseveltova 111/10, Olomouc, právně zastoupené Pavlem Matějíčkem, advokátem, sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2023 č. j. 57 Co 38/2023-60 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 11. 2022 č. j. 8 C 180/2022-37, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Ireny Kudelové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 5. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení ve výši 6 292 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel zejména ze skutkových zjištění, že 1/2 ideálního podílu k pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba (rodinný dům) č. p. X2, a pozemku p. č. X3, vše v katastrálním území V., nabyla stěžovatelka na základě příklepu soudního exekutora a žalovaná na základě smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 6. 11. 1984. Stěžovatelka vyzvala dopisem ze dne 19. 4. 2022 žalovanou ke zrušení spoluvlastnictví dohodou a k náhradě za užívání ve výši 10 000 Kč měsíčně, tedy za období od 11. 2. do 10. 4. 2022 k zaplacení 20 000 Kč, a to do 30. 4. 2022.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, v němž namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], neboť nebyly splněny podmínky vyplývající z §101 odst. 3 o. s. ř., když obě účastnice požádaly o odročení nařízeného jednání a řádně se z něj omluvily. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Na základě odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku dovodil, že odvolání není ve věci samé důvodné. Skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil, jsou podle něj správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení. Pro stručnost odůvodnění na ně odvolací soud odkázal. Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně o opožděnosti žádosti o odročení, kdy podle jeho názoru a s odkazem na ustálenou judikaturu je nezbytné zabývat se důležitostí (významem) důvodu, pro který účastníci požádali o odročení, s přihlédnutím ke konkrétním poměrům posuzované věci, přičemž odkázal na §101 odst. 3 o. s. ř., podle něhož nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně projednáním věci bez účasti stran za situace, kdy se obě strany z jednání omluvily a požádaly o odročení jednání, nesprávným procesním postupem stěžovatelce odňal možnost věc projednat před nezávislými soudy, když novému podání žaloby brání překážka věci rozsouzené. Případně měl soud řízení přerušit, pokud se strany dle jeho názoru nedostavily k jednání bez řádné omluvy ve smyslu §110 o. s. ř.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí adekvátně odůvodnily, včetně stěžejních úvah, kterými byly vedeny, a aplikovaných zákonných ustanovení. Závěry nevykazují prvky svévole, přepjatého formalismu ani extrémní nespravedlnosti.
9. Co se týče procesního postupu soudu prvního stupně, podle §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Ústavní soud při výkladu citovaného ustanovení setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout (např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2501/17, bod 8.). Přehlédnout nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročovat nařízená jednání není pravidlem, nýbrž výjimkou z obecného principu, že soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání [srov. nález ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17 (N 172/86 SbNU 773), bod 17]. V neposlední řadě je třeba důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3366/21).
10. V dané věci stěžovatelka směřuje většinově stížnostní námitky nikoli vůči rozhodnutí ve věci samé, která byla obecnými soudy rozhodnuta v její neprospěch, ale vůči procesnímu postupu soudu prvního stupně, který rozhodl v nepřítomnosti účastníků na základě tvrzení a důkazů uvedených v žalobě. K nápravě takového pochybení (odnětí možnosti jednat před soudem) nicméně primárně slouží žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., jíž však stěžovatelka (zřejmě) nevyužila. K věcnému rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu pak ústavní stížnost stěžovatelky téměř žádnou argumentaci neobsahuje (s výjimkou námitky existence zmatečnostní vady), a proto se jimi Ústavní soud blíže nezabýval a plně odkazuje na jejich odůvodnění.
11. Ústavní soud dodává, že tzv. zmatečnostní námitky uplatněné v ústavní stížnosti je třeba považovat za nepřípustné (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť k jejich vyřešení slouží, jak již bylo uvedeno výše, žaloba pro zmatečnost. Vyčerpání tohoto prostředku nápravy je přitom nezbytné, a tak by tomu bylo dokonce i v případech, kdy námitky již byly věcně projednány v řízení o jiných opravných prostředcích [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. 5. 2006 (U 7/41 SbNU 609)].
12. Závěrem ještě Ústavní soud podotýká, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je také vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto (a obdobných) věcech nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o částce 30 000 Kč, což je částka, u níž je ze zákona nepřípustné dovolání a lze ji tedy považovat za bagatelní. Stěžovatelka přitom nijak neodůvodnila, jak tato rozhodnutí o bagatelní částce měla zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv, resp. do její majetkové sféry.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu