ECLI:CZ:US:2004:2.US.173.02
sp. zn. II. ÚS 173/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. ledna 2001, sp. zn. 9 C 234/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. Co 454/2001-94, za účasti vedlejšího účastníka M. Ch., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost odůvodňoval tím, že podle jeho přesvědčení napadené rozsudky odporují obecné spravedlnosti, jsou vnitřně rozporné a protichůdné a tudíž nepřezkoumatelné, že postup obou instancí je poznamenán vadami, jež mají vliv na skutková zjištění i právní posouzení věci a svojí intenzitou jsou vadami majícími za následek porušení ústavních práv stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou v rozporu se zákonem, jakož i v zásadním, nepřehlédnutelném či extrémním rozporu s provedenými důkazy. V tom všem spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se u obecných soudů domáhal na vedlejším účastníku žalobou zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu k námitce žalovaného s ohledem na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Soud II. stupně rozsudek soudu I. stupně napadeným rozsudkem potvrdil. Výše vytýkané nedostatky obou rozhodnutí spatřuje stěžovatel konkrétně v tom, že obecné soudy dospěly k závěru, že sporná částka mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla bezdůvodným obohacením, a to plněním z právního důvodu, který odpadl (smlouva označovaná jako mandátní), kdežto podle stěžovatele zcela prokazatelně z dokazování vyplynulo, že mandátní smlouva nikdy jako právní důvod nevznikla, proto ani nemohl tento právní důvod odpadnout. Podle stěžovatele tedy nemohlo jít o bezdůvodné obohacení, nárok na jehož vydání by byl promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty podle §107 odst. 1 občanského zákoníku. Podle stěžovatele také obecné soudy pochybily v tom, že neposoudily vzájemný závazkový vztah mezi účastníky řízení jako vztah mezi podnikateli, což by znamenalo i jiné počítání promlčecích lhůt. Také okamžik, kdy se měl stěžovatel podle závěru obecných soudů dovědět o bezdůvodném obohacení, nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování.
K výzvě Ústavního soudu podal Městský soud v Praze své vyjádření datované dnem 21. října 2003, v němž konstatoval, že stěžovateli se jedná spíše o přezkoumání pravomocných rozsudků Ústavním soudem jako další soudní instancí. Městský soud v Praze svůj názor na věc nezměnil, odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, popřípadě aby ji zamítl.
K výzvě Ústavního soudu podal Obvodní soud pro Prahu 6 své vyjádření datované dnem 19. září 2003, v němž konstatoval, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce (stěžovatel) plnil z právního důvodu, který odpadl. Žalovaný (vedlejší účastník) se tedy na jeho úkor obohatil a měl povinnost toto obohacení vydat. Soud však nemohl žalobci právo na vydání obohacení v civilním řízení přiznat, neboť nebylo uplatněno v zákonem stanovené době (§107 odst. 1 občanského zákoníku). Obvodní soud pro Prahu 6 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 234/97.
Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu doručené náhradním způsobem nevyjádřil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů ve sporu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily právní vztah mezi stěžovatelem (žalobcem) a vedlejším účastníkem (žalovaným), z čehož vyplynul závěr o délce promlčecích lhůt. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v odvolání v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se výkladu občanského, respektive obchodního práva hmotného ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a to ani v případě, že by se Ústavní soud s takovou interpretací neztotožňoval. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
V tomto smyslu Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce byl na soudní jednání řádně předvoláván, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, s jeho námitkami se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích vypořádaly. Spor byl veden o povahu právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, přičemž se v zásadě nabízely dvě možné interpretace. Nelze přitom říci, že by se závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když se obecné soudy přiklonily k té interpretaci, kterou stěžovatel nesdílel a která pro něj znamenala ztrátu pře.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský, v.r.
předseda senátu