ECLI:CZ:US:2008:2.US.1749.08.1
sp. zn. II. ÚS 1749/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou, se sídlem v Kolíně, směřující proti rozhodnutí Generálního ředitelství Vězeňské služby č. j. 13/316/2008-50/303 ze dne 28. května 2008, za účasti Vězeňské služby, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. července 2008 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, o němž byl uvědomen v záhlaví uvedeným přípisem, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o přemístění do jiné věznice. Má zato, že došlo k porušení čl. 3 a čl. 10 Litiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 6 T 73/2004 ze dne 2. listopadu 2004 vykonává trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trest vykonával ve věznici Valdice. Usnesením Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 25 Nt 2330/2007 ze dne 4. prosince 2007, byl přeřazen z věznice s ostrahou do věznice s dozorem a na základě toho byl přemístěn do Věznice Ostrov nad Ohří. Poté požádal o přemístění do věznice, která by byla v blíže pobytu jeho blízkých osob, konkrétně do věznic v Pardubicích, Jiřicích a Praze -Ruzyni, ale ředitelé těchto věznic jeho žádosti zamítli. Proto požádal Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky o přezkoumání rozhodnutí jednotlivých věznic, a to mu sdělilo, že žádosti (o přemístění) nelze vyhovět. V současné době mu zbývá vykonat trest v trvání méně než jeden rok, je na tom zdravotně špatně a od jeho nástupu se jeho zdravotní stav stále zhoršuje, když v současné době je veden jako nezařaditelný pro jakýkoliv výkon práce. Po dobu trvání výkonu trestu stěžovatel nebyl kázeňsky postižen, během svého pobytu ve věznici byl dobře hodnocen, obdržel několik kázeňských odměn a pochval a plní program zacházení.
3. Stěžovatel konkrétně tvrdí, že rozhodnutím ředitelů věznic a poté stanoviskem Generální ředitelství Vězeňské služby došlo k porušení zákazu diskriminace a práva na rodinný život a dále §19 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), a že je z důvodu svého postavení diskriminován ve vztahu ke svému rodinnému životu a právům odsouzeného. Věznice v Ostrově nad Ohří je ve značné vzdálenost od místa jeho trvalého bydliště a také od místa pobytu blízkých osob. Po celou dobu byl v pravidelném kontaktu především s družkou, ale i s dětmi a vnoučaty, což mělo a má pozitivní vliv především na jeho psychický stav. Nyní jsou osobní návštěvy značně omezeny s ohledem na vzdálenost od místa pobytu blízkých osob, dopravní spojení, zdravotní komplikace družky a časové omezení návštěv ve věznici. Stěžovatel proto požádal z těchto důvodů o přemístění do jiné věznice, které by byla v blíže pobytu jeho blízkých osob. Poukazuje na to, že podle Generálního ředitelství Vězeňské služby na jedné straně nesplňuje pro zdravotní klasifikaci předpoklady pro pracovní zařazení, a na druhé straně nesplňuje ani podmínky pro umístění na specializované oddělení. Dále poukazuje na to, že podle sdělení Generálního ředitelství Vězeňské služby nemohlo být jeho žádosti vyhověno i s ohledem na probíhající řízení o podmíněném propuštění, přestože toto řízení bylo ukončeno zamítnutím jeho stížnosti proti zamítavému rozhodnutí soudem druhého stupně již dne 18. března 2008. S ohledem na to, že při umísťování do věznic k výkonu trestu je jedním z kritérií to, aby odsouzený vykonával trest odnětí svobody co nejblíže místu pobytu blízkých osob, nemůže být důvodem nevyhovění žádosti odsouzeného o přemístění to, že pro odsouzeného není pracovní místo.
4. Omezením osobní svobody v důsledku uložení trestu odnětí svobody nepochybně dochází k zásahu do vícera základních práv než jen do osobní svobody zaručené v čl. 8 Listiny, a to přímo úměrně k tomu, nakolik je výkon či uplatňování ostatních základních práv a svobod ovlivněno omezením osobní svobody. Obecně je třeba vyjít z toho, že omezení osobní svobody v souladu s ústavním pořádkem (čl. 8 odst. 2, 5 a 6 Listiny) dodává ústavněprávní opodstatněnost omezení jiných základních práv a svobod natolik, nakolik je v důsledku omezení osobní svobody nelze vykonávat či uplatňovat. To platí i pro stěžovatelem uplatněné právo na ochranu soukromého a rodinného života, které má nepochybně zcela jiný rozsah u osoby na své svobodě neomezené než u osoby, která byla na osobní svobodě omezena. V případě uložení trestu odnětí svobody tak půjde zejména o dočasné omezení rozsahu a možností vedení soukromého a rodinného života - tj. např. možnosti rozhodovat o vlastních aktivitách zásadně sám, resp. žít se svojí rodinou a bezprostředně s ní rozvíjet citové vazby. Jak však bylo shora uvedeno, toto omezení má své ústavněprávní opodstatnění v omezení osobní svobody. Ve vztahu ke stěžovatelem nadnesenému problému je proto z ústavněprávního pohledu zásadní to, že opatření související s provozem věznic vždy podstatně omezují soukromý a rodinný život odsouzeného, ať už se konkrétní věznice nachází jakkoliv daleko od místa původního bydliště odsouzeného a jeho rodiny. Za podmínky souladnosti uloženého trestu odnětí svobody s ústavním pořádkem však v důsledku toho vzniklé omezení soukromého a rodinného života z povahy věci zásadně nepředstavuje porušení ústavního pořádku.
5. Kromě toho je potřeba vyjít z toho, že výkon, resp. uplatňování vlastních základních práv a svobod je zásadně omezeno i jinak, a to především výkonem či uplatňováním stejných či jiných základních práv a svobod jinými oprávněnými, což vede k nutnosti uměřeně posuzovat vztah či přednost prvého a druhého. Co do podstaty stejně jsou však základní práva a svobody jednoho každého za určitých okolností omezována tím, jak s nimi či jinými základními právy a svobodami sám nakládá. Tak například zřízení zástavního práva nepochybně omezuje do té doby neomezené majetkové právo vlastnit věc, přestože nebo právě proto, že se jedná o výkon základního práva podle čl. 11 Listiny, a cum grano salis (s malou výhradou) založením rodiny (ať už faktickým nebo dokonce i formálním úkonem) je omezována takto do té doby neomezená osobní svoboda a další základní práva. Jinými slovy výkon či uplatňování vlastních práv a svobod s sebou vždy přináší určitá rizika, resp. následky, jejichž vznik není přičitatelný nikomu jinému, a tedy nepředstavují újmu podle čl. 3 odst. 3 Listiny.
6. Současný stav práv stěžovatele, jejichž porušení tvrdí, byl navozen rozhodnutím Generálního ředitelství Vězeňské služby o umístění stěžovatele podle rozhodnutí soudu o přeřazení do věznice s dozorem (§9 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). To se mělo řídit zejména druhem programů zacházení s odsouzenými realizovaný v jednotlivých věznicích a podle možností též muselo přihlížet k tomu, aby stěžovatel vykonával trest odnětí svobody co nejblíže místu pobytu blízkých osob (§7 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů). Ze slova "zejména" v daném právním předpise je patrné, že mohla být zohledňována i jiná kritéria, tedy i naplněnost kapacity věznic, či možnost zaměstnání odsouzených. Dlužno dodat, že nynější umístění bylo přímo závislé na iniciativě stěžovatele, který evidentně usiloval o přeřazení do mírnějšího typu věznice. V prvé řadě stěžovatel tak nesl riziko, že v případě přeřazení do věznice s dozorem nebudou zohledňovaná kritéria nakloněna jeho umístění do věznice místně stejně blízké nebo bližší bydlišti jeho rodinných příslušníků. Pro posouzení Ústavní stížnosti je ale irelevantní, jak orgány Vězeňské služby při umísťování stěžovatele po jeho přeřazení do věznice s dozorem postupovaly.
7. Předmětem procesního útoku stěžovatele totiž není rozhodnutí o jeho umístění po přeřazení do věznice s dozorem, nýbrž nevyhovění jeho žádosti o přemístění. Nevyhověním jeho žádosti o přemístění však nedošlo ke zhoršení jeho postavení, ani nedošlo k zásahu do jeho legitimního očekávání rozhodnutím orgánů Vězeňské služby. Pro přemístění odsouzeného na dobu nikoliv přechodnou rozhoduje buďto Generální ředitelství Vězeňské služby z důvodů hodných zvláštního zřetele v zájmu zabezpečení plnění účelu výkonu trestu nebo zabezpečení plnění úkolů Vězeňské služby, nebo se na něm dohodnou ředitelé stejného základního typu uplatňujících obdobné programy zacházení s odsouzenými za účelem prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu nebo na základě kladného rozhodnutí o žádosti odsouzeného nebo jemu blízkých osob (§10 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb.). Stručně řečeno, pokud jsou dána pro umístění odsouzeného základní kritéria, musí být pro jeho přemístění dána kritéria zvláštní. Orgány vězeňské služby při znalosti argumentace obsažené v ústavní stížnosti neshledaly (zvláštní) podmínky pro přemístění a sdělily proč a pouhý nesouhlas stěžovatele nemůže zakládat důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Nic na tom nemění, že přitom orgány Vězeňské služby braly také v potaz řízení o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přestože tato žádost byla v době jejich rozhodování již zamítnuta.
8. Ústavní soud rovněž neshledal v posuzovaném případě diskriminaci, protože ani sám stěžovatel netvrdil, že by při posuzování jeho žádosti o přemístění (případně při jeho umísťování po přeřazení do věznice s dozorem) bylo postupováno jinak než s jinými odsouzenými, natož že by byla aplikována ústavněprávně nepřípustná kritéria.
9. Na závěr je možné konstatovat, že právní řád nekonstituuje právní nárok na umístění do odsouzeným požadované věznice v rámci soudem určeného typu a není zakotveno ani žádné řízení, které by umožňovalo přezkoumat postup a rozhodnutí orgánů Vězeňské služby v tomto ohledu. Není ani zakotvena povinnost Generálního ředitelství Vězeňské služby sdělit, jakým způsobem byla vyhodnocena kritéria pro umístění odsouzeného, např. při sdělování rozhodnutí o umístění do konkrétní věznice podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb. Stížnosti a žádosti odsouzeného k uplatnění práv podle §34 téže vyhlášky přitom rozhodně nelze považovat za procesní prostředky ve smyslu čl. 36 odst. 1 nebo 2 Listiny. To lze do určité míry považovat za deficit, protože ani odsouzený nepozbývá v době výkonu trestu odnětí svobody zcela práv, která je třeba ctít podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu však Ústavní soud neshledal prostor, aby se tímto deficitem blíže zabýval.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu