ECLI:CZ:US:2007:2.US.1752.07.1
sp. zn. II. ÚS 1752/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 4.2007, č. j. 40 Co 1234/2006-216, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2006, č. j. 25 C 63/2004-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení potvrzujícího výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a to v části, týkající se nákladů řízení, a výroků X a XI v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nesprávně aplikovaly ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy bylo výrazným způsobem disponováno s žalobou ve formě zpětvzetí a kdy byla žaloba částečně zamítána, což stěžovatel považuje za procesní neúspěch. Klade si otázku, zda by i při skutečnosti, že výše plnění odvisí od znaleckého posudku, neměla být otázka přiznání či nepřiznání nákladů řízení odvislá od míry úspěšnosti s přihlédnutím k rozsahu rozdílu uplatněného nároku a nároku následně přiznaného. Poukazuje na jiné rozhodnutí stejného senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kde soud v obdobné věci zaujal stanovisko, že nelze přiznat náklady řízení při posuzování věci, kde výše plnění odvisela od znaleckého posudku. Nadto označuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, neboť z něho není zřejmé, z jaké částky je vypočítána paušální sazba odměny ve výši 31.320,- Kč. Toto pochybení nenapravil dle stěžovatele ani odvolací soud, který sám považoval v této části nákladů za správnou odměnu sazbu 17.370,- Kč, ale výrok soudu prvního stupně potvrdil jako správný.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 25 C 63/2004, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Olomouci uložil rozsudkem ze dne 22. 5. 2006, č. j. 25 C 63/2004-190, stěžovateli povinnost zaplatit každému ze čtyř žalobců částku 16.625,-Kč s příslušenstvím (specifikovaným ve výrocích I - IV). Žalobu v části, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobcům uplatněnou částku k ruce společné a nerozdílné, zamítl a současně zamítl i část žaloby, aby žalovaný byl zavázán zaplatit každému z žalobců úroky z prodlení (specifikované ve výroku VI až IX). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům částku 43.923,50 Kč k rukám jejich zástupce. Rovněž jej zavázal k povinnosti zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení státu částku 17.229,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 40 Co 1234/2006-216, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 21.117,- Kč. Odvolací námitku, kterou žalovaný zpochybnil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, neshledal důvodnou. Konstatoval, že nalézací soud správně na danou věc aplikoval ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř., když hodnotil otázku nákladů řízení komplexně, neboť žalobci se právem domáhali vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše však byla zjištěna na základě znaleckého posudku, a to v nižší částce, než jaká byla uplatněna v žalobě. V návaznosti na závěry znaleckého posudku žalobci disponovali žalobou ve smyslu jejího částečného zpětvzetí, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. S výší vypočtených nákladů řízení se odvolací soud ztotožnil. Námitku, která svým obsahem brojila proti výroku o nákladech řízení státu, shledal také nedůvodnou. Vyšel z ustanovení §148 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá, že pro závěry, který z účastníků je povinen nahradit státu jeho náklady, je rozhodující výsledek řízení. Protože žalovanému bylo podle §142 odst. 3 o.s.ř. uloženo zaplatit protistraně náhradu nákladů řízení, je povinen též nahradit náklady řízení státu (představující státem zaplacené znalečné za vypracované znalecké posudky).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení a její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05, II. ÚS 125/06). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva, vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. III. ÚS 826/06, II. ÚS 125/06).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů obou stupňů, které při rozhodování o nákladech řízení aplikovaly na daný případ ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch poměrně v nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu Okresního soudu v Olomouci, předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení. Pokud jde o základ nároku, žalobci měli ve věci plný úspěch. Jejich neúspěch se projevil toliko ve výši sporného plnění, které bylo závislé na znaleckém posouzení. Závěry znaleckého posudku přitom žalobci respektovali a v návaznosti na ně vzali částečně svou žalobu zpět. Obecné soudy proto nepochybily, když otázku nákladů řízení neposuzovaly mechanicky, kdy by zjišťovaly míru úspěšnosti s přihlédnutím k rozsahu rozdílu uplatněného nároku a nároku následně přiznaného, ale věcně posoudily, co je v dané věci hlavní a co doprovodné. Jejich postupu, pokud jde o aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř., proto nelze z hlediska ústavního cokoli vytknout. Ústavní soud ostatně již dříve k této otázce judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech, neboť rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (srov. nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, nebo nález ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05).
Argument stěžovatele vztahující se k nejednotnosti rozhodovací praxe této otázky není pro posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť Ústavní soud neplní roli sjednocovatele judikatury. Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo - je věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad jednoduchého práva, a aby si tak mimo své ústavně stanovené pravomoci v podstatě osvojoval postavení arbitra uvnitř systému obecného soudnictví.
Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že pochybil i při stanovení paušální sazby odměny dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v tomto směru označuje jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Ústavní soud znovu opakuje, že ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje jen ve velmi závažných případech, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva dosáhne intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. V daném případě, kdy se stěžovatel v podstatě dožaduje početní kontroly výše přiznaných nákladů řízení dle příslušné vyhlášky, tedy podzákonného právního předpisu ( tuto kontrolu již provedl v rámci odvolacího řízení odvolací soud z úřední povinnosti a výši stanovených nákladů shledal správnou) Ústavní soud nezjistil pochybení, které by mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, jež by ospravedlňovala kasaci napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu