ECLI:CZ:US:1999:2.US.18.97
sp. zn. II. ÚS 18/97
Usnesení
II. ÚS 18/97
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti K.C.M., zastoupené advokátem JUDr. V.N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1996, č. j. 19 Ca 480/95-20, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v N. ze dne 22. 9. 1995, č.j. PÚ 2365/95-Kf, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Lesů ČR, oblastní inspektorát, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 1. 1997 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1996, č. j. 19 Ca 480/95-20, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu Okresního úřadu v N. ze dne 22. 9. 1995, č.j. PÚ 2365/95-Kf, kterým Pozemkový úřad rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelka není vlastníkem blíže specifikovaných pozemků, které se nacházejí v k.ú. N.H. a D.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Pozemkový úřad zjistil, že stěžovatelka uplatnila ve lhůtě restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tj. z důvodu odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě a podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tj. z důvodu převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Současně vyzvala obě povinné osoby, tj. obec N.H. a podnik Lesy ČR, k vydání blíže specifikovaných nemovitostí. Stěžovatelka prokázala, že je státní občankou ČSFR, má na jejím území trvalé bydliště a je jedním ze závětních dědiců Dr. J.C.M., který zemřel v roce 1990 a byl zapsán jako poslední fyzický vlastník předmětných nemovitostí v knihovní vložce č. 1031 Desek zemských. Žádný z dalších dědiců restituční nárok k předmětným nemovitostem u pozemkového úřadu neuplatnil.
Své rozhodnutí, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí, pozemkový úřad odůvodnil tím, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví Dr. J.C.M. pouze do roku 1942, kdy na základě listiny č.j. 572/41 ze 16. 2. 1942 došlo k jejich přechodu do vlastnictví Německé říše. Výměrem Zemského národního výboru z 5. 12. 1945, č.j. 613/4-45-III-Pk sice byl tento majetek Dr. C.M. konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale po jeho odvolání Ministerstvo zemědělství tento výměr dne 16. 12. 1948 zrušilo s odůvodněním, že v době vydání konfiskačního výměru nebyl Dr. C.M. knihovním vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž mu nemohl být ani takový majetek konfiskován. Samotné odvolání však bylo odmítnuto. Do roku 1950, kdy k převodu vlastnického práva docházelo zápisem do pozemkové knihy, k obnovení vlastnického práva pro žádnou z fyzických osob nedošlo, a rovněž tak po roce 1950 není převod vlastnictví prokázán.
Základem pro rozhodnutí pozemkového úřadu tak byl §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o půdě"), podle kterého byl oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který má trvalý pobyt na jejím území a jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1. Naplněním podmínek §6 odst. 1 písm. b) a p) zákona o půdě se tak pozemkový úřad vůbec nezabýval, neboť předpokladem jejich uplatnění je splnění podmínek §4 odst. 1. Předmětný zemědělský majetek přešel na stát již před 25. 2. 1948, přičemž zrušení výše zmíněného konfiskačního výměru dne 16. 12. 1948 na této skutečnosti nemohlo nic změnit.
Opravnému prostředku stěžovatelky krajský soud nevyhověl, když se vypořádal s námitkami stěžovatelky, které spočívaly v tom, že ke zrušení konfiskačního výměru Zemského národního výboru došlo 16. 12. 1948, tedy v tzv. rozhodném období. V té době platná vyhláška ministra financí č. 310/1948 Sb., kterou se uveřejňuje opatření Národní banky Československé o soupisu pohledávek a jiných nároků vůči bývalému říšskoněmeckému majetku a bývalým říšskoněmeckým vlastníkům tohoto majetku, uváděla v čl. 3 odst. 1 písm. a), že za říšskoněmecký majetek se nepovažuje rovněž majetek, který byl 16. září 1938 ve vlastnictví Československé republiky nebo československých příslušníků (fyzických a právnických osob). Rovněž podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Podle stěžovatelky bylo v případě zabavení majetku Dr. C.M. německou tajnou policií toto ustanovení naplněno, takže se Německá říše nemohla stát jeho vlastníkem. Pokud jde o zákon č. 128/1946 Sb. namítala s odkazem na analogii k §8 tohoto zákona, že k uplatnění nároku na vydání tohoto majetku došlo tím, že Dr. C.M. podal proti rozhodnutí o konfiskaci odvolání a tak se domáhal svého majetku. Podle §4 tohoto zákona neměl až do skončení řízení o konfiskačním výměru z roku 1945 jinou možnost, neboť teprve tehdy bylo rozhodnuto, zda se na tento majetek vztahuje dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Z tohoto důvodu tak mohlo dojít k přechodu vlastnictví až po 16. 12. 1948, tedy v rozhodném období.
Krajský soud toto rozhodnutí Pozemkového úřadu potvrdil. K námitkám stěžovatelky uvedl, že z §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. plyne, že právní poměry z doby nesvobody trvají, dokud nebudou příslušným orgánem prohlášeny za neplatné. Zákon č. 128/1946 Sb. stanoví obdobně, že jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu. Přitom z §3, §4 odst. 1, §8 a §10 odst. 1 citovaného zákona nelze dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu, došlo k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody způsobem výše popsaným. Nárok na vrácení musel být předepsaným způsobem uplatněn u příslušného okresního soudu v promlčení lhůtě tří let (ode dne 17. 6. 1946). K takovému uplatnění nároku však nedošlo, a ani stěžovatelka to před Krajským soudem neuplatňovala.
Krajský soud se dále vypořádal s dalšími námitkami stěžovatelky. Uvedl, že konfiskační výměr Zemského národního výboru byl sice k odvolání Dr. C.M. 16. 12. 1948 zrušen, ale mimo jiné s odůvodněním, že v době jeho vydání byla vlastníkem předmětného majetku Německá říše. Naopak neuznal poukaz na vymezení říšskoněmeckého majetku ve vyhlášce č. 310/1948 Sb., neboť upravovala zcela jiné vztahy (vztahy závazkové). Stejně tak nesouhlasil s jejím názorem, že nároky podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo možno v daném případě uplatnit až po 16. 12. 1948. Ty bylo možno bez ohledu na probíhající odvolací řízení ve správní věci ohledně konfiskace uplatňovat od 17. 6. 1946. Odvolání proti konfiskačnímu výměru podle Krajského soudu nelze považovat za uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť takový nárok bylo možno uplatnit jen u soudu. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství pak není rozhodnutím, od kterého by se měla počítat promlčecí doba ve smyslu §8 zákona č. 128/1946 Sb., neboť nejde o rozhodnutí podle §2 tohoto zákona.
Krajský soud zdůraznil, že i po vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství mohl Dr. C.M. svůj nárok uplatnit až do 17. 6. 1949, kdy končila promlčecí doba. Uznal však, že je zřejmé, s jakým výsledkem by vzhledem k tehdejší politické situaci takové uplatnění nároku dopadlo, nicméně pro restituční řízení by nyní šlo na straně navrhovatelky o významnou skutečnost. Protože zákon o půdě neobsahuje ustanovení, které by zakládalo možnost uplatnění restitučního nároku v případech neuplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. a protože Dr. C.M. nebyl v rozhodné době vlastníkem předmětných nemovitostí, bylo rozhodnutí Pozemkového úřadu jako věcně i právně správné potvrzeno.
Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které Krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s její argumentací, když tvrdí, že v letech 1945 - 1950 zůstala vlastníkem předmětných nemovitostí Německá říše. Její důvody spočívají v tom, že tento postup:
a) odporuje vyhlášce ministra financí č. 310/1948 Sb. , kterou se uveřejňuje opatření Národní banky Československé o soupisu pohledávek a jiných nároků vůči bývalému říšskoněmeckému majetku a bývalým říšskoněmeckým vlastníkům tohoto majetku. Její čl. 3 odst. 1 písm. a) stanoví, že za říšskoněmecký majetek se nepovažuje rovněž majetek, který byl 16. září 1938 ve vlastnictví Československé republiky nebo československých příslušníků (fyzických a právnických osob);
b) odporuje rovněž čl. 6 písm. D Dohody č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, který stanoví, že při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávati od jejích reparací. Touto Dohodou bylo všem vládám uloženo přijmout takové zákony nebo učinit jiná vhodná opatření, aby se staly nicotnými všechny převody, k nimž došlo po okupaci jejího území;
c) se opírá o chybný výklad zákona č. 128/1946 Sb. Dr. C.M. nemohl uplatnit svůj nárok nejpozději do 17. 6. 1949. Krajský soud podle stěžovatelky zcela pominul skutečnost, že po novelizaci tohoto zákona zákonem č. 79/1948 Sb. tato lhůta skončila již 26. 7. 1948, tedy daleko dříve než Ministerstvo zemědělství rozhodlo o zrušení konfiskačního dekretu Zemského národního výboru .Po tomto termínu bylo již možno žádat pouze o náhradu, což však bylo zcela nemožné vzhledem k režimu, který tehdy vládl. Její otec navíc v té době nemohl požádat o restituci sporného majetku, neboť byl označen jako osoba německé národnosti, a podle čl. I zákona č. 79/1948 Sb. se jednalo o osobu státně nespolehlivou;
d) se opírá o chybný výklad dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., neboť neplatným přechodem majetku jejího otce bylo podle tohoto dekretu nepochybně rozhodnutí o konfiskaci jeho majetku ve prospěch Německé říše, kterou nutno považovat za osobu státně nespolehlivou podle §5 tohoto dekretu. V takovém případě byl tento majetek prozatímně spravován Fondem národní obnovy a Krajský soud se nevypořádal s otázkou, že Fond mohl takový majetek pouze spravovat, nikoli s ním disponovat;
e) spočíval v tom, že vůbec nebyla položena otázka, kdy vlastně došlo k přechodu majetku jejího otce na československý stát, když v jiné její věci Krajský soud došel k závěru, že je naprosto nepřijatelný závěr, že tento majetek do roku 1948 vlastnila Německá říše. Navíc dodnes československý stát nebyl jako vlastník nikdy zapsán. Z toho plyne závěr, že československý stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu.
Stěžovatelka požaduje zrušení obou rozhodnutí, neboť podle jejího názoru znemožnila v rozporu se zákonem, aby se domohla svého vlastnického práva, čímž byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje též na potřebu logického domyšlení zákona č. 198/1993 Sb. v podobě stavění lhůt v případě vznesených restitučních nároků u majetku zabaveného gestapem.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny dostupné opravné prostředky. Stejně tak nebyla stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, neboť namítala zásah do oblasti chráněné ústavně zaručenými základními právy. Kromě toho namítá zásah do práv jejího otce tehdejšími orgány s poukazem na jednotlivá ustanovení Listiny. Již na tomto místě Ústavní soud uvádí, že těmito argumenty se nezabýval, neboť v takovém případě by stěžovatelka vystupovala jako zjevně neoprávněný navrhovatel. Ve vztahu ke stěžovatelce a jejím právům byl návrh přezkoumán ve věci samé.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál vedený Krajským soudem v Hradci Králové a Pozemkovým úřadem Okresního úřadu v N. a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Pozemkový úřad Okresního úřadu v N., Pozemkový fond ČR a Obec N.H. se svého účastenství vzdaly. Vedlejší účastník Lesy ČR se k návrhu nevyjádřil (doručení vykázáno). Za Krajský soud se vyjádřil předseda senátu JUDr. J.H., který shrnul odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení základních práv jejího otce, a tudíž je třeba ústavní stížnost odmítnout.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 Ústavy ČR tak, že se jedná o soudní orgán ochrany ústavnosti. Jeho zásah do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím je proto možný jen tam, kde došlo k porušení základních práv a svobod navrhovatelů. Stěžovatelka v daném případě obecnému soudu vytýká, že svým postupem a rozhodnutím porušil její základní práva podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud si byl při rozhodování tohoto případu plně vědom jeho komplikovanosti skutkové i právní, kterou představoval pro orgány veřejné moci, i pro postup a situaci stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není zjevně opodstatněná. S ohledem na svou příslušnost se omezil na posouzení ústavního rámce rozsudku Krajského soudu, aniž se pouze vázal na argumenty odůvodnění ústavní stížnosti, která je založena na tvrzení, že porušením čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny bylo stěžovatelce znemožněno v rozporu se zákonem domoci se vlastnického práva. Ústavní soud přitom odhlédl od argumentace stěžovatelky, která se dovolává porušení práv svého otce, neboť v této části by bylo nutno stížnost hodnotit jako podanou někým zjevně neoprávněným. Ústavní soud přitom vyšel z následujících prokázaných skutečností:
a) výměrem Zemského národního výboru z 5. 12. 1945, č.j. 613/4-45-III-Pk Dr. C.M. byl tento majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako osobě, která spadá pod jeho §1 odst. 1 písm. a), §2 odst. 1 a §3 odst. 1 písm. a), tj. osoba německé národnosti a zrádce a nepřítel Československé republiky. Konfiskační vyhláška čj. ORK-818/45 byla vydána ONV v NM dne 17. 12. 1945. Předmětný výměr sice stěžovatelka nepředložila, Ústavnímu soudu je však znám z jeho úřední činnosti (§49 odst . 2 zákona o Ústavním soudu). Z výměru plyne, že Zemský národní výbor měl za prokázané, že otec stěžovatelky v době zvýšeného ohrožení republiky popřel její státní svrchovanost a dopustil se zrady na ČSR, neboť podle vyšetření zemského odboru bezpečnosti II. zemského národního výboru požádal na podzim roku 1940 o říšské státní občanství, dále účast svého bratra W.C.M. na tzv. Benešově deklaraci (prohlášení věrnosti státu skupinou šlechticů) označil za jednání v mladické nerozvážnosti proti jeho vůli a dále že doznal, že v korespondenci s německými úřady používal pozdravu "Heil Hitler", sám se neúčastnil sčítání lidu v roce 1930, avšak z okolností (otec a bratři se k německé národnosti hlásili, ač bratři na rozdíl od něj zčásti studovali i na českých školách, součástí žádosti o německé občanství bylo i vyplnění údaje o osobních údajích) plyne, že byl osobou německé národnosti;
b) současně z předloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že za bezúhonné chování otce stěžovatelky během války se písemně postavili Dr. M.P., biskup královéhradecký, Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu - Skupina O., J. L., vrchní komisař polit. expozitury v O. a že na jeho podporu byla organizována petiční akce, jejíž konání zakázal ONV v NM a svolavatelům prostřednictvím SNB uložil důtku (zápis rady ONV ze dne 22. 10. 1945). Stejně tak Ústavní soud konstatuje předložení dalších dokumentů, ze kterých vyplynulo, že na bytovém seznamu vyplňovaném podle stavu k 31. 12. 1939 uvedl jako svou národnost českou (potvrzení berní správy v NM), že 14. 7. 1942 vyplnil česky dvoujazyčnou policejní přihlášku (ověřená kopie), že v konfiskačním výměru Gestapa je uveden jako říši nepřátelská osoba (ověřený překlad prvopisu), že byl a zůstal československým občanem do své smrti v roce 1990, že na provedení konfiskace jeho zemědělského majetku byl značný zájem rolnických komisí (koncept sdělení obvodové úřadovny pro pozemkovou reformu v H.K. z 16. 7. 1946);
c) po odvolání Dr. C.M. Ministerstvo zemědělství konfiskační výměr dne 16. 12. 1948 zrušilo s odůvodněním, že v době vydání konfiskačního výměru nebyl knihovním vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž mu nemohl být ani takový majetek konfiskován. Ministerstvo zemědělství vyšlo z tehdejšího názoru, že rozhodující je knihovní stav v době konfiskace, jak stanovily nálezy Nejvyššího správního soudu č. 428/45, č. 550/46 a č. 833/47. Knihovním vlastníkem byla dne 23. 6. 1945 Říše německá na základě vyvlastňovacího nálezu německé policie ze dne 16. 2. 1942, č. B A 572/41-IV/3, podle kterého říšský ministr vnitra po dohodě s říšským protektorem v Čechách a na Moravě rozhodl, že snahy členů rodu uvedených v konfiskačním výměru (v originále "Einziehungsverfügung") byly nepřátelské (reichsfeindlich) říši. Ministerstvo zemědělství odmítlo odvolání Dr. C.M. rovněž s odůvodněním, že posuzovat otázku, zda je či není osoba spadající pod ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. bylo bezpředmětným, když nebyl vlastníkem předmětného majetku. Současně Ministerstvo zemědělství ve svém sdělení Národnímu pozemkovému fondu při Ministerstvu zemědělství uvedlo (čj. 102163/48-IX/A 23 ze dne 23. 10. 1948), že stavu konfiskovaného velkostatku v O. se nic nemění, neboť zemědělský majetek je konfiskován ex lege, přičemž v oblasti dekretu č. 12/1945 Sb. neplatí čl. 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. o restitučním majetku nehledě k tomu, že je nadále nerozhodnuta otázka, zda je Dr. J.C.M. osobou spadající pod dekret č. 12/1945 Sb. pro případ, že by byl knihovním vlastníkem zemědělského majetku. Současně zdůraznilo, že i když mu zůstává zachován restituční nárok až do doby prekluzivně určené, nebude jej moci uplatňovat proti přídělcům, leda že by i tento restituční nárok byl konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.;
d) do roku 1950, kdy k převodu vlastnického práva docházelo zápisem do pozemkové knihy, k obnovení vlastnického práva otce stěžovatelky nedošlo, a rovněž tak po roce 1950 není převod vlastnictví na fyzickou osobu z rodiny C.-M. prokázán;
e) během řízení se stěžovatelce nepodařilo se prokázat, že by její otec požádal:
- o vynětí svého bývalého majetku z národní správy podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., i když v daném případě by byl tento postup sporný, neboť toto ustanovení se mělo vztahovat na sociálně slabší vrstvy;
- o výmaz poznámky zabavení svého majetku podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, ve znění zákona č. 60/1946 Sb. (úplné znění č. 61/1946 Sb.);
- o restituci svého majetku postupem podle restitučního zákona č. 128/1946 Sb.;
f) otec stěžovatelky podal pouze odvolání do konfiskačního výměru Zemského národního výboru, který byl vydán na základě dekretu č. 12/1945 Sb., a tento výměr byl dne 16. 12. 1948 Ministerstvem zemědělství po dohodě s Ministerstvem vnitra zrušen z výše uvedených důvodů;
g) stěžovatelka jako dědička požádala o vydání předmětného zemědělského majetku dne 30. 11. 1992 podle zákona o půdě a posléze dne 15. 12. 1992 svou výzvu k vydání doplnila u povinných osob a Pozemkového úřadu podle zákona č. 243/1992 Sb. nikoli však podle zákona ČNR č. 243/1991 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 243/1992 Sb.).
Všechny tyto skutečnosti vzal Ústavní soud do úvahy při posuzování právní stránky předložené ústavní stížnosti. Vyšel přitom z toho, že v současnosti nelze přezkoumávat rozhodnutí soudních a správních orgánů, pokud to právní předpisy nepřipouštějí. Nelze proto měnit nebo rušit rozhodnutí správních orgánů z doby 1945 až 1948, ale ani po roce 1948. Pokud byly takovými rozhodnutími způsobeny křivdy, může být existence takových rozhodnutí důvodem ke zmírnění některých z těchto křivd, nikoli ale ke změně nebo rušení takových rozhodnutí, popř. k nápravě nebo dohnání toho, co bylo v minulosti stěžovateli nebo jejich právními předchůdci zameškáno.
Dále se mohl Ústavní soud při svém rozhodování omezit pouze na výtky, které jsou směřovány proti tomu, jak oba orgány veřejné moci rozhodly o nárocích stěžovatelky podle zákona o půdě. Zde podotýká, že stěžovatelka své restituční nároky uplatnila rovněž podle zákona č. 243/1992 Sb., avšak o nich dosud rozhodnuto nebylo. Ze spisu Pozemkového úřadu čj. 384/95 plyne, že tento orgán stěžovatelce pouze sdělil stanovisko Ministerstva zemědělství ve věci výkladu §2 tohoto zákona (před vydáním nálezu Ústavní soudu č. 121/1996 Sb.) a vyslovil obavy, že podmínka ztráty podle dekretu č. 12/1945 a znovunabytí státního občanství nebude moci být splněna (čj. PÚ 5355, 5356, 5359/92 ze dne 11. 2. 1993). K rozhodnutí, které by splňovalo požadavky správního řádu však dosud v této části nedošlo a stěžovatelka ani tuto skutečnost v opravném prostředku nenapadla, takže o ní nemohlo být v rámci správního soudnictví rozhodnuto.
Pokud jde o vlastní právní stav věci, Ústavní soud proto mohl posoudit pouze postup orgánů veřejné moci ve věci dodržení ústavních pravidel při rozhodování o uplatnění nároků podle zákona o půdě. Došel k závěru, že se nemůže ztotožnit se žádnou s výtek, které stěžovatelka směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu mimo té, podle které se soud nevypořádal s tím, kdy vlastně sporný majetek přešel na československý stát. Stejně tak se neztotožnil s částí argumentace obou orgánů veřejné moci, došel však k závěru, že to nemá pro uplatnění nároků stěžovatelky podstatný význam. Ústavní soud přitom uvažoval následujícím způsobem.
Československý stát při nápravě válečných poměrů vyšel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Proto majetkové změny v oblasti veřejnoprávní prováděl automaticky. To se však nemohlo obdobně uplatnit na bývalý majetek osob soukromého práva. Náprava stavu způsobeného dobou nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty atd. Restituce proto byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi.
Podle §1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, ve znění zákona č. 60/1946 Sb. (úplné znění č. 61/1946 Sb.), se v knihovních vložkách, v kterých byly zapsány jako oprávněné osoby Německá říše, Království maďarské, osoby veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německá strana nacistická, fašistické strany maďarské a jiné útvary, organizace, podniky, zařízení, osobní sdružení, fondy a účelová jmění těchto režimů nebo s nimi souvisící, a jako jejich přímí právní předchůdci Československý stát, země Česká nebo Moravskoslezská, anebo jejich podniky, ústavy a fondy jim náležející nebo jimi spravované, vymaže knihovní soud zápis přechodu práva a obnoví zápis pro osobu předtím oprávněnou.
Toto ustanovení se z výše uvedených důvodů nemohlo vztahovat na bývalý majetek osob soukromého práva, pokud nebyly splněny další požadavky podle §2 téhož dekretu. Náprava stavu způsobeného dobou nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty atd. Proto se zde k výmazu poznámky zabavení zapsané zejména k návrhu bývalé tajné státní policie vyžadovalo předložení osvědčení o státní spolehlivosti (§5 odst. 1 cit. dekretu). Z předloženého spisového materiálu se Ústavnímu soudu nepodařilo zjistit, zda se pokusil otec stěžovatelky postupovat touto cestou, stanovisko dobové judikatury ovšem bylo takové, že jediná cesta k vrácení majetku byla cestou zákona č. 128/1946 Sb., nikoli pouhou žádostí o obnovení knihovní stavu. V současnosti již však těchto ustanovení nelze použít, neboť pozemkové knihy i zemské desky byly uzavřeny.
Pokud se jednalo o osoby soukromého práva, platila pro obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní úprava provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Ustanovení §24 dekretu č. 5/1945 se ovšem vztahovalo na sociální slabší vrstvy. Národní správa sice neznamenala odnětí vlastnického práva, ovšem pro daný případ stále platilo, že se z hlediska restituce jedná o knihovní majetek Německé říše, nikoli o knihovní majetek otce stěžovatelky, jak mylně uvádí stěžovatelka. Tato okolnost je však rozhodující pro posouzení ústavní stížnosti.
Z těchto předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva automaticky nenabyly zpět svého vlastnického práva ex lege, nýbrž k tomu bylo třeba rozhodnutí příslušného soudu. Podle §2 zákona č. 128/1946 Sb. stejné nároky jako z majetkových převodů neplatných podle §1 vzcházejí z majetkových přechodů provedených po 29. září 1938 právním předpisem neplatným (§15) nebo jakýmkoliv způsobem, zejména úředním výrokem, na základě takového předpisu anebo jinak výrokem soudním nebo úředním, který bude jako výrok z doby nesvobody zrušen nebo změněn. To platí přiměřeně o jiných zásazích do majetku, provedených takovými neplatnými předpisy nebo na jejich základě anebo takovými soudními nebo úředními výroky.
V daném případě nešlo o majetkový převod anebo o majetkoprávní jednání v smyslu §1 zákona č. 128/1946 Sb., jak tomu napovídá odůvodnění rozhodnutí Pozemkového úřadu a Krajského soudu, napadená ústavní stížností, nýbrž šlo o konfiskaci veškerého majetku na základě konfiskačního výměru okupantů. Podle §2 zákona č. 128/1946 Sb. vzcházejí stejné nároky jako z majetkových převodů neplatných podle §1 z majetkových přechodů podle právního předpisu neplatného nebo z majetkových převodů uskutečněných jakýmkoliv způsobem, zejména úředním výrokem. Předpis §2 zákona č. 128/1946 Sb., pokud jde o majetkové přechody, ovšem předpokládal předchozí zrušení konkrétních výroků, na základě nichž došlo k majetkovému přechodu, jen tehdy, opíral-li se takový výrok o platný (pro soudní výroky zákon č. 76/1946 Sb. a pro úřední výroky vládní nařízení č. 110/1946 Sb.), a nikoliv o neplatný předpis. Podle §15 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. se neplatnými právními předpisy v §2 rozumějí předpisy, které v rozporu s československou ústavou a zákony ji měnícími a doplňujícími provedly nebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci. Podle odstavce seznam těchto předpisů vyhlásí Ministerstvo spravedlnosti. To tak učinilo vyhláškou č. 19/1947 Ú. l. I., kterou se uveřejňuje seznam některých neplatných právních předpisů, jež provedly anebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci. V položce č. 21 bylo uvedeno nařízení o propadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. října 1939, Ř. z. I, str. 1998, Věst. ř. prot., str. 181, změněné nařízením ze dne 24. října 1942, Ř. z. I, str. 621, Věst. ř. prot. str. 296, na jehož základě byl Dr. C.M. konfiskován jeho majetek Německou říší.
Zákon č. 128/1946 Sb. v §8 rozlišil běh promlčecí lhůty (v soudní praxi po roce 1949 chápané jako hmotněprávní prekluzivní lhůta) pro případy převodu vlastnictví a pro případy přechodu vlastnictví krajský soud sice vyšel z promlčecí lhůty pro případy převodu vlastnictví, v daném případě to však nemělo na řešení sporné záležitosti dopad.
Rovněž tak se nelze ztotožnit s tvrzením Krajského soudu, že mohlo souběžně probíhat správní i soudní řízení. Podle §9 zákona č. 128/1946 Sb. musela nejdříve žádosti o vrácení majetku předcházet správní cesta. V daném případě je to ale bez významu, neboť úřední výrok byl v daném případě vydán na základě neplatného právního předpisu, a proto nebylo třeba žádat za jeho zrušení (podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb., které realizovalo čl. 6 ústavního dekretu č. 11/1944 o obnovení právního pořádku). Správní řízení by sice proběhlo v případě restituční žádosti rovněž, ale z důvodu sporu o to, zda je otec stěžovatelky osobou státně spolehlivou (§4 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.).
Navrhovatelce třeba přisvědčit v tom, že se orgány veřejné moci dostatečně nevypořádaly s otázkou, kdy stát převzal sporný majetek do svého vlastnictví a s otázkou národní správy a její povahy. V daném případě se přesto nejednalo o zásadní chybu, která tíží obě rozhodnutí tak, aby musela být zrušena. Předpokladem pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo, že navrhovatel je osoba státně spolehlivá. V případě pochybností měl rozhodnout podle §5 odst. 3 orgán příslušný podle §1, odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., to je příslušný okresní národní výbor. Bylo tedy soudům odňato rozhodování o tom, zda někdo je či není státně spolehlivý, a jejich posouzení bylo vyhrazeno jen to, zda v konkrétním případě jsou pochybnosti o státní spolehlivosti (např. věc byla sporná). Bez takového posouzení správním orgánem nebyla naděje na kladné vyřízení věci. Soud byl přitom takovým správním rozhodnutím vázán.
V daném případě však nebyl takový návrh otcem stěžovatelky podán. Postup formou odvolání podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. tuto otázku nemohl řešit, neboť se na daný případ nevztahoval. Ústavní soud sice uznává, že otec stěžovatelky vyšel z mylného rozhodnutí tehdejších orgánů, nic mu ale nebránilo v tom, aby žádal o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb., který byl pro něj zřejmě jedině schůdnou cestou ve srovnání s postupem podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. a §2 dekretu č. 124/1945 Sb. Po zrušení konfiskačního výměru v prosinci 1948 již vzhledem k poměrům a okolnostem případu bylo takové podání zbytečné a zcela bez vyhlídek.
Ústavní soud však musí konstatovat "moderní právní stát není založen na principu "fiat iustitia, pereat mundus", jak to již učinil v nálezu č. 281/1998 Sb. Proto v této souvislosti znovu poukazuje na fakt, že účelem rehabilitací nemohlo být odstranění, nýbrž jen zmírnění křivd, ke kterým došlo. V daném případě okolnosti případu svědčí o tom, že ke křivdě v podobě politické perzekuce mohlo dojít, avšak by se jednalo o křivdu, kterou podle platného právního stavu nebylo možno v řízení o nárocích stěžovatelky podle zákona o půdě zmírnit.
Zákon o půdě jako základní předpoklad restituce zemědělského majetku stanoví to, že tento majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Orgány veřejné moci proto při rozhodování o právech stěžovatelky nevybočily z ústavního rámce daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Tato situace by mohla nastat v případě, že by pro zemědělský majetek platilo ustanovení, které do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích vložil zákon č. 116/1994 Sb. a které stanoví, že "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona." Zde Ústavní soud připomíná, že ústavností tohoto předpisu se již zabýval v usnesení Pl. 16/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, usn. č. 14) a dále ve vztahu k čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. v zamítavém nálezu č. 281/1998 Sb.
Tento zákon však nelze na zemědělské restituce obecně použít (§1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Krom toho se speciálně vztahuje pouze na osoby, které sice v době převzetí nezemědělského majetku státem tento nevlastnily, nýbrž na něj měly neuspokojený restituční nárok. Navíc se muselo jednat o případ rasové, nikoli však pouze politické nebo národní perzekuce. Ve všech ostatních případech však restituční zákony považují za základní předpoklad restituce to, že se jednalo o intabulované vlastnictví (mimo §4a odst. 3 zákona o půdě), nikoli pouze o blíže specifikovaný a kvalifikovaný nárok na restituci, který nebyl z určitých zákonem kvalifikovaných důvodů uspokojen. Z hlediska zákona o půdě tak proto možno pouze zmírňovat křivdy v případech v něm uvedených, nikoli pochybení právního předchůdce stěžovatelky při uplatňování jeho nároků po roce 1945.
Obdobně nelze na daný případ použít §6 odst. 2 zákona o půdě, neboť otci stěžovatelky podle zvláštního předpisu nevznikl nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace, neboť se jedná o osoby spadající pod právní režim předpisů s územní působností výhradně pro Slovenskou republiku a s účinností po 25. 2. 1948. Výkladem této problematiky (s ohledem na nenormativní povahu poznámek pod čarou) se však Ústavní soud nemusel zabývat, neboť i při jiném výkladu tohoto ustanovení by nebyla splněna základní podmínka jeho aplikace, totiž že majetek byl konfiskován oprávněné osobě, nikoli někomu jinému, byť na něj vznikl restituční nárok.
Současně Ústavní soud považuje za nutné znovu připomenout, že rozhodoval pouze o ústavnosti rozhodování orgánů veřejné moci o nárocích stěžovatelky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nikoli však podle zákona ČNR č. 243/1991 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky shledána zjevně neopodstatněnou a jako taková odmítnuta. Zjevná neopodstatněnost přitom spočívala v tom, že:
- stěžovatelka se domáhala ochrany vlastnických práv, ve skutečnosti šlo však o pouhý restituční nárok podle zákona č. 128/1945 Sb., který nebyl ve stanovené lhůtě uplatněn předepsaným způsobem. Taková situace nezakládá podle zákona o půdě samostatný restituční nárok a proto v této části svého rozhodnutí Krajský soud nemohl zasáhnout do základních práv stěžovatelky z hlediska ústavních pravidel řízení ve věcech správního soudnictví podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jsa krom toho vázán opravným prostředkem, a tudíž pouze těmi námitkami proti rozhodnutí Pozemkového úřadu, které stěžovatelka skutečně uplatnila, a nikoli těmi, které pominula;
- stejně tak Ústavní soud připomíná stanovisko své ustálené judikatury, že čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny se restituenti jako nevlastníci (vlastnictví dosud nebylo konstituováno) nemohou účinně dovolat;
- výtka diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny nebyla stěžovatelkou nijak zdůvodněna. Pro úplnost se proto poznamenává, že zákon o půdě mezi osobami, kterým vznikl nárok na restituci zemědělského majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb., žádné rozdíly nečiní, protože jim žádná oprávnění nepřiznává. Odstranění případných rozdílů mezi takovými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a podle zákona o půdě by nemohlo mít pro stěžovatelku žádný vliv, neboť v případě jejího otce se nejednalo o případ rasové perzekuce. Ani v opačném případě by Ústavní soud neměl v rámci své kompetence možnost, jak vyrovnat tento rozdíl, když není založen pozitivní právní úpravou a jeho řešení je možné pouze zásahem pozitivního zákonodárce.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 9. 1999 JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: