ECLI:CZ:US:2019:2.US.1827.19.1
sp. zn. II. ÚS 1827/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jiránka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 400/2018 ze dne 29. 3. 2019 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 54 Af 40/2018 ze dne 21. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel u Krajského soudu v Praze domáhal přezkumu rozhodnutí správce daně prvého stupně, jímž bylo pro opožděnost zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 9. 8. 2018 č. j. 3962352/18/2115-50522-205648, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za březen 2014, a odvolací řízení bylo zastaveno. Krajský soud žalobu svým napadeným rozhodnutím odmítl pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále "s. ř. s."), neboť stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Uvedl, že ačkoli zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v §109 odst. 1 připouští podání odvolání proti napadenému rozhodnutí a stěžovatel byl o právu je podat řádně poučen, této možnosti nevyužil. Rozhodnutí správce daně prvého stupně, jehož přezkumu se stěžovatel před krajským soudem domáhal, je podle §109 odst. 1 daňového řádu možné napadnout odvoláním, neboť neexistuje ustanovení, které by to vylučovalo. Stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí výslovně poučen, že se proti němu může v třicetidenní lhůtě odvolat.
3. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se jedná o situaci, kdy o odvolání proti platebnímu výměru rozhodoval správce daně prvého stupně, který je k tomu oprávněn pouze v případech uvedených v §113 odst. 1 písm. a) až c) daňového řádu. Jelikož správce daně prvého stupně dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno po lhůtě, mohl o něm v souladu s §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu rozhodnout, aniž je předložil k odvolacímu orgánu. V takovém případě ovšem zůstává zachována možnost, aby se příjemce rozhodnutí domáhal posouzení odvolacím orgánem, tedy aby i toto rozhodnutí mohl napadnout odvoláním. Teprve konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí vydané v odvolacím řízení, které již dále není možné napadnout řádným opravným prostředkem, by se mohlo stát předmětem přezkumu správním soudem. To je zcela v souladu se zásadou subsidiarity soudní ochrany jako principu správního soudnictví, vtěleného vedle §5 s. ř. s. právě i d o §6 8 písm. a) s. ř. s., jejž krajský soud zcela správně na případ stěžovatele aplikoval. Jeho závěr, že jediným možným řešením situace, kdy je žaloba pro nevyčerpání řádných opravných prostředků nepřípustná, je její odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je proto v souladu se zákonem.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly příliš formalisticky a striktně. Odkazuje na svou správní žalobu, v níž uvedl, že mu hrozí tak závažné následky, že ve věci není možné postupovat ryze formalisticky. Tento ryze formalistický postup by znamenal, že z důvodu nedodržení lhůty o jeden den, by stěžovatel byl připraven o podstatnou část svého osobního majetku, bez možnosti další obrany proti věci, byť by rozhodnutí správce daně nebylo po právu. Stěžovatel se domnívá, že tak byl zkrácen (byť postupem svého daňového poradce) na svém právu bránit se proti neoprávněnému rozhodnutí správce daně. Podle stěžovatele daňové doměry, které vydal Finanční úřad pro Středočeský kraj, nejsou po právu, přičemž stěžovatel má řadu argumentů a důkazů, jež nemohl v rámci odvolání uplatnit. Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo odepřeno právo na účinný prostředek nápravy proti rozhodnutí orgánu veřejné moci (Finančního úřadu pro Středočeský kraj), neboť formalistickým postupem obecných soudů mu bylo znemožněno vyvinout proti daňovému doměru náležitou obranu, přičemž uvedl vážné důvody pro zmeškání lhůty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Obecné soudy řádně posoudily námitky stěžovatele a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich závěrů zasahovat, neboť spočívají v posouzení podústavního práva.
9. Listina základních práv a svobod ve svém článku 36 sice zaručuje právo na soudní ochranu, avšak pouze tehdy, když se jí dotčená osoba domáhá stanoveným způsobem. Stěžovateli právní řád umožňoval možnost právní obrany proti původně napadeným platebním výměrům. Dokonce obsahuje možnost pro případ zmeškání lhůty.
10. Stěžovatel však při své procesní obraně (výše podrobně popsané) nepostupoval v souladu se zákonem a výslovným poučením uvedeným v napadeném správním rozhodnutí, a proto nepostupoval stanoveným způsobem. Postup obecných soudů tak nelze označit jako přepjatý formalismus, ale naopak jako postup v souladu se zákonem. Jak sám stěžovatel naznačuje, nedostál zákonem stanoveným lhůtám a postupům z důvodů na straně profesionálů, jež ho v řízení zastupovali, pro tyto případy mu právní řád poskytuje možnosti, jak dále vůči nim postupovat.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu