ECLI:CZ:US:2012:2.US.1832.10.1
sp. zn. II. ÚS 1832/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Santander Consumer Finance a. s., IČ 251 03 768, se sídlem Šafránkova 1, Praha 5, zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 1, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010 č. j. 55 Co 390/2009-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým měla být porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 548/2006, bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované zaplacení 94 262,30 Kč s přísl. úrokem z prodlení s tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o finančním pronájmu vozidla, žalovaná neplnila smluvní povinnosti, proto ji stěžovatelka smlouvu vypověděla, žalovaná vozidlo vrátila, to bylo prodáno za obvyklou cenu, stěžovatelka provedla vyčíslení pohledávky z předčasně ukončené smlouvy, kterou však žalovaná neuhradila. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009 č. j. 5 C 548/2006-138 žalobě vyhověl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav odpovídající provedeným důkazům, avšak neposoudil věc správně po stránce právní. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena v souladu s §269 odst. 2 obch. zák. platná smlouva o finančním leasingu, od které stěžovatelka pro podstatné porušení povinností žalované (neplacení sjednaných splátek) řádně odstoupila a po žalované požadovala zbývající měsíční leasingové splátky po odstoupení od smlouvy ponížené o splátky havarijního pojištění. Poukázal na to, že soudy při řešení otázky, zda ujednání o povinnosti leasingového nájemce platit leasingové splátky i po zrušení smlouvy je či není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, nezastávají jednotný názor. Přiklonil se ke stanovisku prezentovanému v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle něhož leasingovému pronajímateli vzniká nárok na zaplacení jen těch leasingových splátek, které odpovídají době trvání nájmu, tedy do odebrání předmětu leasingu, resp. do dne odstoupení od leasingové smlouvy, neboť ustanovení všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel nelze vykládat tak, že odstoupením od smlouvy se stávají splatnými i ty splátky, které dosud nedospěly, když splatným se může stát pouze takové právo, které vzniklo (vyjma plnění ve splátkách podle §565 obč. zák.). Požadavek stěžovatelky na zaplacení leasingových splátek po zrušení smlouvy proto označil za výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který nepožívá právní ochrany.
Stěžovatelka má za to, že ujednání spočívající v zaplacení všech splátek po odstoupení od smlouvy je sjednáno jako přiměřená ochrana pronajímatele, jenž profinancoval koupí předmětu leasingu, který si vybral a užíval nájemce. Jestliže by takové ujednání ve smlouvě nebylo, pronajímatel by při předčasném ukončení smlouvy z důvodu na straně nájemce přišel o zisk, což by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Je proto třeba držet se účelu a smyslu finančního leasingu. Dle stěžovatelky je tedy uplatněný nárok na úhradu dlužných splátek za dobu po odstoupení od smlouvy zcela po právu, s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka jako pronajímatelka předmětu leasingu, který si sama zvolila a užívala žalovaná, již koupí předmětu leasingu z vlastních zdrojů profinancovala a je pochopitelné, že požaduje zpět své investované finanční prostředky. V této souvislosti poukazuje na sjednocující judikát Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 a ztotožňuje se i s názorem v něm vysloveným, že věřiteli vzniká právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku smlouvy, která toto právo na dílčí plnění zakládá, nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek. S ohledem na to stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že i přes zásadu předvídatelnosti rozhodnutí (legitimního očekávání), která je předpokladem právní jistoty, a i přes nejnovější soudní judikaturu dospěl městský soud ke zcela opačnému právnímu názoru, čímž zasáhl do jejích ústavních práv.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze. Uvedl, že při svém rozhodování se řídil dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a své rozhodnutí vynesl ještě před publikací sjednocující judikatury.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavně garantovaná práva jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Samotná interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování soudního rozhodování jsou povolány soudy vyšších instancí a především Nejvyšší soud. Ústavní soud mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé posunout věc do ústavní roviny, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolacímu soudu byla známa nejednotná judikatura Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů, vztahující se k projednávané problematice, tj. k otázce, zda ujednání o povinnosti leasingového nájemce platit leasingové splátky (souhrnnou částku leasingových splátek) i po zrušení leasingové smlouvy je či není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud se však přiklonil k názoru, reprezentovanému v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž konkrétně odkázal, a současně přezkoumatelným způsobem vysvětlil důvody, které jej k tomu vedly, přičemž v souladu s citovanými judikáty uzavřel, že sjednaný požadavek stěžovatelky na zaplacení souhrnné částky leasingových splátek po zrušení leasingové smlouvy je výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obch. zák., pročež nepožívá právní ochrany, z ústavního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout.
Pokud stěžovatelka s odkazem na opačnou judikaturu Nejvyššího soudu polemizuje s uvedenými závěry odvolacího soudu, Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkolem není výklad podústavního práva ani sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud je (jak již uvedl výše) povolán k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a je oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. O výkladový exces či absenci srozumitelného odůvodnění závěrů soudu se však nejedná. V dané věci jde navíc o otázku případného rozporu smluvního ujednání se zásadami poctivého obchodního styku, která je na uvážení obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1607/08 ze dne 2. 4. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz, vydané ve skutkově i právně obdobné věci).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani stanovisko vyslovené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13. 1. 2010, které se přiklonilo k názoru, že ujednání v leasingové smlouvě o právu pronajímatele požadovat po nájemci úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkonem práva v rozporu s poctivým obchodním stykem. Napadené rozhodnutí bylo totiž vyneseno krátce po vyhlášení tohoto sjednocujícího judikátu, který byl publikován až dne 15. 3. 2011, takže odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že mu uvedené stanovisko Nejvyššího soudu nebylo v době rozhodování známo. Nebylo ostatně známo ani stěžovatelce, která by na ně s ohledem na odvolací námitky žalované v průběhu odvolacího řízení jistě poukázala.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení tvrzených ústavních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu