ECLI:CZ:US:1997:2.US.186.96
sp. zn. II. ÚS 186/96
Usnesení
II. ÚS 186/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 16 Ca 714/95, ve spojení s rozhodnutím O.ú. - Okresního pozemkového úřadu v L., ze dne 18. .10. 1995, čj. 1900/95-R/4621/93/Typ, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a O.ú. - Okresního pozemkového úřadu v L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d mí t á .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 16 Ca 714/95, ve spojení s rozhodnutím O.ú.- Okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 10. 1995, čj.1900/95-R/4621/93/Typ, neboť jimi bylo porušeno jeho základní právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně měly být porušeny základní principy
II. ÚS 186/96
právních jistot občana zakotvené v čl. 1 Ústavy ČR a č1. 1 - 4 Listiny.
Napadenými rozhodnutími totiž nebylo vyhověno jeho restitučnímu nároku na vydání nemovitostí s odůvodněním, že nesplňuje všechny podmínky oprávněné osoby dle §4 zák. é229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), resp. podmínku českého státního občanství, přestože svůj restituční nárok uplatnil před uplynutím lhůty k jeho uplatnění, prodloužené do 31. 1. 1993 zák. č. 39/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. 12. 1992 a který se týkal bez rozdílu všech státních občanů České a Slovenské Federativní Republiky. Stěžovatel dále uvedl, že zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství, pro udělení českého občanství vyžadoval předložení dokladů o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky, nebo bylo třeba prokázat, že od podání takovéto žádosti marně uplynuly 3 měsíce. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že postupem podle zák. č. 40/1993 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993, bylo možné získat občanství České republiky nejdříve v měsíci dubnu, tj. po uplynutí lhůty uvedené v §13 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 39/1993 Sb. Stěžovatel dále uvedl, že nesouhlasí s argumentací krajského soudu, uvedenou v jeho rozsudku, dle které uplatnil nárok sice v zákonné lhůtě, ale v době, kdy již byl stát rozdělen a kdy již měl možnost současně využít volby státního občanství, a to proto, že právě s ohledem na onu 3 měsíční čekací dobu stanovenou dikcí zák. č. 40/1993 Sb., takovou možnost neměl. Má tedy za to, že soud vycházel z nesprávných a nepravdivých premis, čímž jsou vadné i jeho právní závěry. Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem k tomu, že sdělovací prostředky nevěnovaly složitostem otázek státního občanství v důsledku rozdělení velkou pozornost, občanství si prohlášením zvolil až 4. 10. 1994. Konečně stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 5. 1995 s tím, že názor krajského soudu, který dovozuje aplikaci tohoto nálezu jen na případy, kdy oprávněná osoba uplatnila nárok do 31. 12. 1992, by vedl k nerovnoprávnému
II. ÚS 186/96
postavení dvou skupin oprávněných osob.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 2. 10. 1996 uvedl, že z provedeného důkazního řízení jak před správním orgánem, tak před soudem dovodil, že v době podání žádosti u pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nesplňoval M.P. všechny podmínky oprávněné osoby a odkázal na obsah soudního i správního spisu. Dále dodal, že J.B., který oprávněnou osobu "P." zastupoval, neměl v době podání žádosti ujasněnou otázku, o jakého P. vlastně jde, a proto také po zjištění, že se nejedná o J., ale o M., nebyla ani včas podána žádost o volbu státního občanství. Soud je toho názoru, že kdyby oprávněná osoba - M.P. žádost o státní občanství podal, bez ohledu na dobu vyřízení by bylo možno návrhu vyhovět, neboť by bylo možné konstatovat, že M.P. pro řádné uplatnění nároku učinil vše, co zákon požaduje. Jak však vyplynulo ze soudního spisu, on sám neměl zájem na nemovitostech hospodařit, ale naopak o hospodaření na nich, resp. o jejich pronájem měl eminentní zájem J.B., který restituční nárok M.P. realizoval a který s ohledem na množství osob, jež se stejným úmyslem zastupoval, nezvládl shromáždit všechny doklady.
Okresní pozemkový úřad v L., ve svém vyjádření ze dne 12. 9. 1996 uvedl, že pro své zamítavé rozhodnutí ve věci stěžovatele měl dva důvody. Jednak to, že nárok byl uplatněn panem J.B. na příjmení P. O.ú. proto začal prostřednictvím obce R. zjišťovat, kdo by mohl být oprávněnou osobou, a takto dohledal, že by jí mohl být pan J.P., který však ani nevěděl, že jeho rodiče nějaký příděl vlastnili. Teprve dne 27. 6. 1994, když o.ú. obdržel plnou moc vystavenou na ing. V.B., se o.ú. dozvěděl, že oprávněnou osobou je pan M.P. Podpis pana P. na uplatněném nároku ze dne 28. 1. 1993 se však viditelně neshodoval s podpisem na ověřené plné moci a na čestném prohlášení. Druhým důvodem nepřiznání vlastnictví byla otázka
II. ÚS 186/96
českého občanství. V této souvislosti vedlejší účastník uvedl, že pan P. uplatnil nárok až na samém konci prodloužené lhůty, i když od účinnosti zákona měl k tomu prostor jednoho a půl roku. Dále uvedl, že skutečnost, že dojde k rozdělení republiky a slovenští občané budou v ČR cizinci, byla dostatečně dlouho známa a navíc žádost o české občanství mohl stěžovatel dle zák. č. 40/1993 Sb., uplatnit už od 1. ledna 1993 Sb., i když by byla vyřízena později. Stěžovatel tuto možnost ale nevyužil a o občanství požádal až v březnu 1993, tedy po lhůtě k uplatnění nároku na vydání zemědělského majetku.
Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, do jehož pravomoci dle čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy ČR, ve spojení s §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, spadá rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahům orgánů veřejné moci, jestliže stěžovatel tvrdí, že v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatel takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod tvrdí, přistoupil Ústavní soud k vyžádání spisu krajského soudu, sp. zn. 16 Ca 714/95, spolu se spisem Okresního pozemkového úřadu, zn. R/4621/93, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to i kdyby bylo lze přisvědčit stěžovateli v jeho argumentaci stran splnění podmínky státního občanství dle §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., neboť nelze přehlédnout, že podáním došlým pozemkovému úřadu dne 28. 1. 1993, tedy ve lhůtě stanovené v §13 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., byl sice dle §9 odst. 1 uvedeného zákona uplatněn restituční nárok oprávněné osoby individualizované pouze příjmením a podpisem P. - který však zjevně není podpisem stěžovatele, což stěžovatel ostatně ani sám netvrdí - ale v zastoupení J.B., protože pověření J.B. k zastupování stěžovatele v uvedený den nebylo stěžovatelem přes výzvu pozemkového úřadu doloženo, když stěžovatel naopak k výzvě pozemkového úřadu předložil plnou moc vystavenou ing. V.B. s datem 23. 6. 1994, nezbývá
II. ÚS 186/96
než uzavřít, že restituční nárok uplatněný dne 28. 1. 1993 nebyl nárokem stěžovatele. Stručně řečeno, jestliže J.B. nebyl dne 28. 1. 1993 stěžovatelem zmocněn k uplatnění jeho restitučního nároku, potom nárok uplatněný dne 28. 1. 1993 nemohl být a ani nebyl nárokem stěžovatele, což jinými slovy znamená, že stěžovatel svůj restituční nárok neuplatnil ve lhůtě k tomu určené. Stejně tak nelze přehlédnout, že napadeným rozhodnutím ve věcí restitučního nároku nemohlo dojít k namítanému porušení čl. 11 Listiny, neboť jak již bylo Ústavním soudem opakovaně konstatováno (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 187/94 a II. ÚS 23/93), čl. 11 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, tedy existující a nikoliv tvrzený vlastnický nárok na ně, což jinými slovy znamená, že i z tohoto pohledu jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Z důvodů výše uvedených má Ústavní soud rovněž za to, že nemohou obstát stěžovatelovy blíže neodůvodněné odkazy na čl. 1 Ústavy ČR a čl. 1-4 Listiny. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 18. 9. 1997 soudkyně Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: