ECLI:CZ:US:2019:2.US.1916.18.1
sp. zn. II. ÚS 1916/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky BONVER WIN, a. s., se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava-Hrabůvka, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 3230/2016-257, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2016 č. j. 57 Co 739/2015-217 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 139 C 10/2013-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, a to pro jejich tvrzený rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k žalobě České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti stěžovatelce jako žalované na zaplacení částky 17 000 000 Kč s příslušenstvím; v průběhu řízení byla žaloba v části požadující zaplacení jistiny vzata zpět a řízení bylo co do této částky zastaveno; předmětem sporu pak zůstalo zaplacení příslušenství z původní jistiny. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 139 C 10/2013-171 bylo stěžovatelce uloženo zaplatit sporné příslušenství z jistiny (úrok a úrok z prodlení) celkem ve výši 8 670 241,90 Kč s tím, že tento závazek stěžovatelky vůči žalobkyni zaniká v rozsahu finančního plnění stěžovatelky státu na účet Specializovaného finančního úřadu na základě exekučních příkazů ve výroku vymezených. Dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2016 č. j. 57 Co 739/2015-217 potvrdil rozsudek okresního soudu a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně.
3. Oba soudy zjistily a shledaly, že stěžovatelka byla dlužnicí obchodní společnosti PetroJet, s.r.o., ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 25. 10. 2008. Předmětná peněžitá pohledávka za stěžovatelkou pak byla zajištěna v trestním řízení a správou zajištěného majetku byla pověřena žalobkyně, která při podání žaloby proti stěžovatelce postupovala ve smyslu §10 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů. V průběhu řízení před okresním soudem byla zahájena daňová exekuce vůči obchodní společnosti PetroJet, s.r.o., jako dlužnici, v níž stěžovatelka měla postavení poddlužnice a jako taková uhradila na účet Specializovaného finančního úřadu jistinu žalované pohledávky (v tomto rozsahu bylo poté řízení před okresním soudem zastaveno). Okresní soud i krajský soud v reakci na námitky stěžovatelky shledaly, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby. Okresní soud též doplnil, že v trestním řízení byl majetek zajištěn ve prospěch státu a žalobkyně je složkou státu. Stěžovatelka netvrdila, že by na příslušenství jistiny dosud cokoliv zaplatila.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 3230/2016-257 jako nepřípustné. K námitce stěžovatelky ohledně posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby Nejvyšší soud připomenul, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby s odkazem na rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, pověření a přípis policejního orgánu i přípis soudu činného v trestním řízení; žalobkyně tedy disponovala oprávněním vymáhat předmětnou pohledávku soudně. Nejvyšší soud poukázal též na své usnesení sp. zn. 32 Cdo 2081/2016 ze dne 1. 11. 2016, vydané v obdobné věci týchž účastnic. Nakonec dodal, že pokud stěžovatelka vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud, nezpochybňuje jeho právní posouzení. K námitce týkající se posouzení účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy na pohledávku vymáhanou žalobkyní Nejvyšší soud konstatoval, že touto otázkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, a tak dovolací soud nemůže přezkoumávat závěry, které odvolací soud neučinil. A vytýkala-li stěžovatelka, že odvolací soud tuto otázku ve svém rozhodnutí nevypořádal, pak podle Nejvyššího soudu namítala vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, které však stěžovatelka nepodala. Navíc Nejvyšší soud podotkl, že odvolací soud neměl důvod vyjadřovat se k dotčené právní otázce, neboť stěžovatelka ve svém odvolání v tomto ohledu neuplatnila žádné námitky.
5. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce, neboť nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí jejího dovolání. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud zaprvé nesprávně vyhodnotil otázku právního posouzení jako otázku skutkovou, a to konkrétně otázku předchozího souhlasu soudu s nakládáním se zajištěnou věcí podle §10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb.; mimoto stěžovatelka též rozporuje právní názor a výklad Nejvyššího soudu týkající se této otázky předchozího souhlasu soudu a oprávnění žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku soudně. Zadruhé stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se nesprávně odmítl zabývat otázkou účinků inhibitoria vyvolaných exekučními příkazy dle daňového řádu jen proto, že se jí nezabýval odvolací soud, přestože podle stěžovatelky se odvolací soud touto otázkou zabývat měl (z úřední povinnosti). Zatřetí stěžovatelka kritizuje také závěr Nejvyššího soudu, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není dovolacím důvodem. Ve vztahu k napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu potom stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces způsobené absencí řádného odůvodnění a nepřezkoumatelností těchto rozhodnutí. Kritizuje, že tyto soudy se vůbec nezabývaly otázkou zániku práva na uspokojení pohledávky a účinků inhibitoria podle daňového řádu, což byla podle stěžovatelky stěžejní právní otázka celého řízení.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 139 C 10/2013, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
9. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností stěžovatelky, podanou ve skutkově i právně obdobné věci, se již zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 102/17 ze dne 19. 6. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od svého posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 102/17, na něž odkazuje (zejména na body 9 a násl. citovaného usnesení).
10. Ústavní soud dále uvádí, že z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především nesouhlasí s věcným posouzením žaloby a zpochybňuje možnost žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku. V tomto ohledu Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a pouhá polemika a nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem podústavního práva nezakládá protiústavnost jejich rozhodnutí a důvod ke kasaci těchto rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud též připomíná, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. V posuzovaném případě přitom všechna napadená rozhodnutí, včetně rozsudků krajského soudu a okresního soudu, obsahují dostatečná odůvodnění, z nichž je zřejmé, jaká zjištění a právní posouzení soudy učinily. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou srozumitelná, přesvědčivá a vypořádávají všechny relevantní námitky, argumenty a tvrzení, které v dotčených řízeních zazněly. Rozsudky krajského soudu a okresního soudu tedy nelze považovat ani za nepřezkoumatelné a tyto soudy ani nelze vinit ze skutečnosti, že se blíže nezabývaly konkrétními argumenty (námitkou zániku práva žalobkyně na uspokojení pohledávky), které stěžovatelka nevznesla dříve než v dovolacím řízení. Mimoto pokud stěžovatelka v řízení nalézacím a odvolacím namítala současné vedení dotčeného civilního řízení a daňové exekuce, lze konstatovat, že okresní ani krajský soud tuto otázku neopominuly, ale vyjádřily se k ní, a ostatně tato skutečnost je reflektována též ve výroku okresního soudu, podle nějž přisouzený závazek stěžovatelky vůči žalobkyni (to je České republice) zaniká v rozsahu finančního plnění stěžovatelky státu (to je České republice) na základě exekučních příkazů.
11. Opodstatněné nejsou ani konkrétní výtky stěžovatelky směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud v prvé řadě opakuje, že též Nejvyšší soud se řádně a ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal se všemi relevantními dovolacími námitkami a dostatečně reagoval na všechny předestřené právní otázky, ve vztahu k nimiž stěžovatelka odůvodňovala přípustnost dovolání (srov. blíže principy a rozsah přezkumu Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí o přípustnosti dovolání v usnesení sp. zn. II. ÚS 102/17, citovaném výše, body 10-12, včetně odkazů na další relevantní judikaturu Ústavního soudu). Zaprvé, v otázce posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby se Nejvyšší soud sice zmínil o jiném skutkovém základu, z nějž vychází stěžovatelka oproti odvolacímu soudu, nicméně poskytl podrobnou argumentaci a náležitou odpověď se závěrem, že žalobkyně disponovala dostatečným oprávněním vymáhat předmětnou pohledávku soudně, a poukázal též na výklad odvolacího soudu osvětlující situace, kdy je třeba mít předchozí souhlas soudu podle §10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb. ve znění do 31. 5. 2015; rovněž odkázal na své dřívější rozhodnutí přijaté v obdobné věci stěžovatelky a svůj právní názor tam vyslovený (toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo posléze napadeno ústavní stížností odmítnutou usnesením II. ÚS sp. zn. 102/17, citovaným výše). Ačkoli stěžovatelka polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, nelze mít jeho závěr o tom, že ve vztahu k předmětné právní otázce není dovolání přípustné, za vykračující z mezí ústavnosti. Zadruhé, Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu ani tím, že se věcně blíže nezabýval jí předestřenou otázkou účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy s odůvodněním, že touto otázkou se nezabýval ani odvolací soud, neboť ani stěžovatelka sama ji v odvolacím řízení nepřednesla. Jde tedy o jinou situaci než například v nálezu sp. zn. III. ÚS 2714/16 ze dne 31. 10. 2017, na nějž poukazuje stěžovatelka, neboť v něm byla řešena situace, kdy účastnice řízení konstantně ve všech instancích řízení upozorňovala na důležité otázky, které však obecné soudy pomíjely. V projednávaném případě lze pak nad rámec uvedeného konstatovat, že obecné soudy se ve všech třech instancích zabývaly otázkou aktivní legitimace žalobkyně v daném řízení a své posouzení náležitě odůvodnily; mimoto nebyla opomenuta ani existence daňové exekuce, jak ostatně vyplývá už z výroku napadeného rozsudku okresního soudu. Konečně ke třetí výtce stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soud Ústavní soud souhlasí, že i námitka absence řádného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zakládající porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, je obecně uplatnitelná jako dovolací důvod. Nejvyšší soud nicméně fakticky i tuto námitku ve svém usnesení vypořádal; přičemž jí nepřisvědčil, neboť odvolací soud neměl důvod (nebyl povinen) vyjadřovat se k právní otázce a námitkám, které stěžovatelka v odvolacím řízení neuvedla.
12. Ústavní soud tak shrnuje, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu nebylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (a vůbec nebylo dotčeno právo na zákonného soudce). Všechna napadená rozhodnutí obsahují odůvodnění, která vyhovují ústavněprávním požadavkům; jsou dostatečná a náležitě reagují na všechny relevantní námitky účastnic řízení, které byly v řízení předneseny. Také v usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud řádně osvětlil, proč podané dovolání nebylo na základě v něm předestřených právních otázek a uplatněných námitek shledáno přípustné, přičemž uplatněné námitky a argumenty stěžovatelky náležitě vypořádal.
13. S ohledem na závěr, že napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu