ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2081.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2081/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikanční číslo osoby 69797111, proti žalované BONVER WIN, a. s. , se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, Cholevova 1530/1, identifikační číslo osoby 25899651, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, o zaplacení částky 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 100/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 6 Cmo 164/2015-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 33 Cm 100/2012-139, uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok a úrok z prodlení z částek, ve výši a za období specifikované ve výroku (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 15 000 000 Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 245 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a České republice částku 494 410 Kč na soudní poplatek (výrok IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a dále má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena „otázka posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby“, přičemž uvádí, že „vzhledem k tomu, že žaloba byla podána bez tohoto souhlasu, měla být zamítnuta“. Patrně však přehlíží, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně byla k podání žaloby legitimována rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě, policejních orgánů i vrchního státního zastupitelství. Podle zjištění soudů nižších stupňů ze sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012 se podává, že žalobkyně má povinnost vystupovat v roli řádného hospodáře, činit všechny kroky, které by v dané situaci mohl činit věřitel k uspokojení svých pohledávek. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že podle ustanovení §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve znění účinném do 31. 5. 2015, ten, kdo vykonává správu zajištěného majetku, je povinen tento majetek chránit tím, že průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv, která jinak přísluší vlastníku, věřiteli nebo majiteli cenných papírů, zamezovat promlčení nebo zániku těchto práv. Není sporu, že žalobkyně je „tím, kdo vykonává správu zajištěného majetku“.
Jestliže dovolatelka formuluje „otázku účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem ve vztahu k pohledávce vymáhané žalobcem“, nenaplňuje tím požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatelčina rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Nadto s tvrzením, že žalobou uplatněné právo „zaniklo v důsledku inhibitoria, které nastalo po vydání exekučního příkazu dle §191 odst. 1 daňového řádu“ dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.
Dovolatelka rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně požadavků kladených na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. Její tvrzení, že „rozsudek VS neobsahuje řádné odůvodnění“, však nelze považovat za otázku procesního práva, proto není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto dovolatelka neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit. K námitce dovolatelky lze dodat, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu. Jestliže dovolatelka rozsudku soudu prvního stupně vytýká „absenci řádného odůvodnění“, je tato argumentace irelevantní, neboť dovoláním lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání směřující proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III., není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně (2 245 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
K té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., a ke druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Její tvrzení, že „žalovanému nemělo být uloženo zaplatit soudní poplatek a naopak mu mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení“, nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, v níž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, a v rozsahu druhého výroku, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 11. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu