ECLI:CZ:US:2009:4.US.997.09.1
sp. zn. IV. ÚS 997/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou, AK M. R. Štefánika 1a, 787 01 Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 č. j. 32 Odo 1728/2006-334 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v článku 3 odst. 1 a 3, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 13. 7. 2004 č. j. 5 C 38/2001-161 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 2.615.659,40 Kč představující nesplacenou jistinu úvěru a kapitalizovaný úrok z prodlení.
Soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Stěžovatel s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byl mu poskytnut úvěr ve výši 7.500.000 Kč, jenž byl zajištěn zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatele. Poté stěžovatel vložil zastavené nemovitosti jako nepeněžitý vklad do základního jmění společnosti FONO, spol. s r. o., (dále jen "společnost") a této společnosti rovněž poskytl půjčku odpovídající výši úvěru, přičemž společnost se zavázala půjčenou částku vrátit ve splátkách a na účet shodný pro smlouvu o úvěru; právní předchůdkyně žalobkyně stěžovateli sdělila, že nelze provést "převod úvěrové smlouvy" na společnost, ale že nemá námitek, aby společnost na základě smlouvy o půjčce hradila závazky stěžovatele dle podmínek smlouvy o úvěru. Následně stěžovatel uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně mandátní smlouvu, na základě které se mandatářka zavázala zabezpečit prodej zastavených nemovitostí; z kupní ceny ve výši 9.000.000 Kč byla částka ve výši 5.000.000 Kč převedena na účet právní předchůdkyně žalobkyně a zbytek byl převeden na účty vedené u jiných peněžních ústavů.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2006 č. j. 15 Co 6/2005-292 rozsudek soudu ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009 č. j. 32 Odo 1728/2006-334 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se podrobně nezabývaly jeho námitkami, dle kterých společnost na základě smlouvy o půjčce fakticky převzala povinnost stěžovatele splatit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr, přičemž tuto povinnost bezdůvodně nesplnila, ač na ni stěžovatel převedl zastavené nemovitosti. Soudy se rovněž nezabývaly "podivným" rozdělením kupní ceny za zastavené nemovitosti v situaci, kdy zaměstnanec právní předchůdkyně žalobkyně, který zajišťoval prodej nemovitostí, byl zároveň společníkem společnosti, přičemž za prodej nemovitostí získal odměnu a neměl tak zájem na tom, aby celá kupní cena byla předána právní předchůdkyni žalobkyně. V této souvislosti podal stěžovatel trestní oznámení, avšak soudy si nevyžádaly příslušné spisy a nevyslechly dotčené osoby. Stěžovatel směřuje svou kritiku i vůči postupu Nejvyššího soudu, který stěžovateli nezaslal vyjádření žalobkyně k dovolání, v důsledku čehož porušil stěžovatelovo právo "na veškeré informace a důkazy" a narušil rovnost účastníků řízení. K délce řízení pak stěžovatel poznamenává, že jeho spor byl zbytečně protahován, poněvadž trval osm let; průtahy stěžovatel nezavinil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je dílem nepřípustná a dílem zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektováno, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostup. na http://nalus.usoud.cz).
Právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zahrnuje také právo účastníků řízení předkládat svá stanoviska, která považují za významná pro posouzení věci. Vzhledem k tomu, že Úmluva i Listina mají chránit konkrétní a efektivní práva, nikoliv práva teoretická či iluzorní, zmíněné právo lze považovat za efektivní pouze tehdy, jsou-li stanoviska účastníků opravdu předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy, článek 6 Úmluvy klade na soud zejména povinnost efektivně zkoumat argumenty a návrhy důkazů předložené stranami (srov. nález IV. ÚS 201/04, Sb. n. u., sv. 36, s. 19). Shodně se k této problematice staví Evropský soud pro lidská práva, jenž konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. §27 rozsudku č. 18064/91 ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani proti Španělsku, dostupný na http://echr.coe.int).
Nelze přisvědčit stěžovatelovým tvrzením, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami. Pokud jde o otázku vstupu společnosti FONO do právního postavení stěžovatele stran splácení úvěru, patří se odkázat na rozsudky nalézacího i odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že stěžovatel neprokázal převzetí dluhu společností a že v odvolacím řízení již na námitce nedostatku pasivní legitimace založené na tomto tvrzení netrval; pro závěr o tom, že k převzetí dluhu nedošlo, svědčí i přípis právní předchůdkyně žalobkyně informující, že nelze provést "převod úvěrové smlouvy" na společnost. Otázkou způsobu úhrady stěžovatelova závazku plynoucího z poskytnutého úvěru a relevancí stěžovatelových pochybností o nezávadnosti postupu při prodeji zastavených nemovitostí se odvolací soud rovněž detailně zabýval (srov. s. 9 - 11 rozsudku). Námitky stěžovatele je proto nutno hodnotit pouze jako opakovanou polemiku se závěry obecných soudů, jež není způsobilá doložit porušení stěžovateli ústavně zaručených práv, neboť se všemi uplatněnými výhradami se obecné soudy podrobně zabývaly a dostály tak povinnosti reagovat na argumenty účastníka řízení, jak bylo vysvětleno výše.
K výhradám týkajícím se délky řízení je třeba uvést, že v případě průtahů v řízení je nutno rozlišovat dvě situace. V prvém případě, kdy se ústavně právní ochrany domáhá účastník řízení, které v době podání ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno, Ústavní soud zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval, shledá-li jeho ústavní stížnost důvodnou. V případě druhém, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci v době podání ústavní stížnosti pravomocně skončeno, považuje Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném (srov. odst. 21. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí, v kterých časových úsecích mělo k průtahům dojít, a že i kdyby tak učinil, nebylo by možno z důvodu nepřípustnosti taková tvrzení přezkoumávat, Ústavní soud se těmito námitkami více nezabýval.
Ústavní soud taktéž neshledal porušení stěžovatelova práva vyjádřit se ke všemu, co v řízení vzešlo najevo, kterého se měl Nejvyšší soud dopustit tím, že nezaslal stěžovateli k replice vyjádření žalobkyně. Z ústavní stížnosti ani z jejích příloh není patrno, že by žalobkyně uplatnila novou argumentaci, které by mohl stěžovatel v replice oponovat, ani jakým způsobem by na tuto argumentaci reagoval. Jak již Ústavní soud uvedl výše, předmětem ústavní ochrany jsou práva v konkrétní situaci reálně využitelná, a nikoli práva toliko teoretická.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu