ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3000.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3000/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalovaným 1) České spořitelně, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82 a 2) Pojišťovně České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 115, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 47 45 28 20, o zaplacení částky 462.511,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012, č. j. 54 Co 136/2012-282, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 18. července 2007 se žalobce domáhal po žalovaných náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaná 1) mu odepřela čerpání úvěru ve výši 2,500.000,- Kč na koupi bytu v dohodnuté lhůtě podle smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené 1. října 2004. Tvrdil, že žalovaná 1) jej poškodila i požadavkem na zřízení sporožirového a úvěrového účtu podmiňujícím uzavření smlouvy o úvěru a s tím spojeným účtováním poplatků za vedení a správu účtů. Čerpání úvěru bylo podmíněno rovněž uzavřením smlouvy o životním pojištění se žalovanou 2); tato smlouva z důvodu na straně žalované 2) nebyla do doby dohodnuté k čerpání úvěru uzavřena. Škoda způsobená žalobci spočívá v poplatcích za vedení sporožirového a úvěrového účtu za dobu od října 2005 do ledna 2006 ve výši 2.853,54 Kč, v poplatku za přidělení hypotečního úvěru ve výši 22.500,- Kč, v poplatku za výpis z lékařské dokumentace ve výši 150,- Kč, v provizi za nevyčerpání úvěru za listopad a prosinec 2006 ve výši 2.118,05 Kč a za makléřské poplatky ve výši 5.332,06 Kč. Dále mu vznikla škoda spočívající v ušlém zisku spojeném s nutností použít vlastní „zainvestované“ prostředky na koupi bytu. Zisk by za normálních okolností činil 429.557,59 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 28 C 221/2007-258 (v pořadí čtvrtým ve věci, když předchozí zamítavé rozsudky odvolací soud zrušil k odvolání žalobce), zamítl žalobu o zaplacení částky 462.511,024 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 435.039,65 Kč, co do částky 27.471,59 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce uzavřel s žalovanou 1) dne 1. října 2004 smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2,500.000,- Kč určeném na koupi bytu (dále jen „smlouva o úvěru“) s termínem čerpání v době od 1. května do 31. října 2005. Dodatkem č. 2 uzavřeným 30. listopadu 2005 ke smlouvě o úvěru byl změněn termín čerpání úvěru do 31. ledna 2006. Součástí smlouvy o úvěru byly obchodní podmínky České spořitelny, a.s. pro hypoteční, doplňkové a stavební úvěry. Žalobce se zavázal čerpat úvěr za podmínek uvedených v čl. III. bodu 2. smlouvy o úvěru. Mezi ně patřilo předložení originálu smlouvy o zřízení zástavního práva ke kupované nemovitosti, kupní smlouvy k nemovitosti, návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ověřené kopie pojistné smlouvy libovolného životního pojištění žalobce uzavřené pro případ smrti s žalovanou 2) jako pojistitelem a dokladů prokazujících aktuální příjem žalobce.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož smlouva o úvěru není neplatná pro nepřiměřené znevýhodňující podmínky (žádné neshledal), tedy ani pro požadavek zajistit úvěr sjednáním životního pojištění žalobce u žalované 2). Kdyby žalobkyně smlouvu o úvěru bez této podmínky neuzavřela, šlo by o podmínku neoddělitelnou, a kdyby nutila žalobce uzavřít konkrétní smlouvu s určeným (hospodářsky spolupracujícím) subjektem jako podmínkou pro uzavření smlouvy o úvěru, pokud bylo možné dosáhnout stejného účelu jinak, šlo by o podmínku nepřiměřenou způsobující k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a povinnostech. Žalobce v řízení netvrdil, že by v době jednání o uzavření smlouvy o úvěru bance sdělil, že má sjednáno jiné životní pojištění, které by bylo dostačující, a netvrdil, že by pojistná smlouva se žalovanou 2) mu byla vnucena. Z vyjádření žalobce vyplývá, že toto pojištění mu bylo při jednání s pracovnicí banky doporučeno. Uzavření pojistné smlouvy se žalovanou 2) tedy nebylo žalobci vnuceno, nýbrž doporučeno, a žalobce doporučení akceptoval. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce banku informoval o tom, že již má sjednáno jiné pojištění. Za této situace nejde o nepřiměřenou podmínku znevýhodňující spotřebitele.
Žalobce uzavřel pojistnou smlouvu se žalovanou 2) dne 28. listopadu 2005. Okolnost, že pojistná smlouva nebyla uzavřena dříve, tak nebránila čerpání úvěru v dodatečné lhůtě do 31. ledna 2006.
Odvolací soud dospěl k závěru, že důvod pro neposkytnutí úvěru v dodatečné lhůtě (po 28. listopadu 2005, kdy byla uzavřena pojistná smlouva) spočíval v tom, že žalobce nesplnil jinou podmínku, totiž nepředložil doklad o aktuálním příjmu. Přitom aktuálním příjmem je třeba rozumět příjem, jehož žalobce dosahoval v době, kdy mělo být zahájeno čerpání úvěru. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že potvrzení bývalého zaměstnavatele žalobce z roku 2004 takovým dokladem být nemohlo, neboť žalobce v srpnu 2005 předložil příslib zaměstnání u jiné společnosti. Příslib zaměstnání byl aktuálním, a proto dostačujícím dokladem pro čerpání úvěru v původní době. V říjnu 2005 již žalobce věděl, že u společnosti není v pracovním poměru, ale vykonává práce podle dohody o pracovní činnosti, a v listopadu 2005 již věděl, že jeho příjem z této dohody (ve výši 12.930,- Kč čistého měsíčně) nedosahuje ani přibližně částky uvedené v příslibu zaměstnání (37.000,- Kč hrubého měsíčně), na konci listopadu 2005 věděl, že jeho pracovní činnost pro společnost skončila. K závěru o nesplnění podmínky předložení dokladu o aktuálním příjmu dospěl rovněž soud prvního stupně. Přitom žalovaná 1) v lednu 2006 žalobce upozornila na nesplnění této podmínky čerpání úvěru, žalobce však žádný jiný doklad neposkytl. Požadavek banky na předložení dokladu o aktuálním příjmu považoval odvolací soud za zcela legitimní. Zdůraznil, že banka není povinna poskytnout úvěr komukoli a bezpodmínečně, požadování potvrzení o příjmu není samo o sobě diskriminační, je odvislé od konkrétního požadavku žadatele o úvěr.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaná 1) zavázala poskytnout úvěr při splnění podmínek dohodnutých ve smlouvě a žalobce tyto podmínky nesplnil. Neposkytla-li žalovaná 1) žalobci úvěr, neporušila žádnou právní povinnost, která by měla za následek vznik škody žalobci.
Ke vzniku škody odvolací soud uvedl, že tvrzená škoda žalobci ani nevznikla, neboť předpokládal-li žalobce, že cenné papíry v budoucnu prodá či investiční prostředky využije, zaplatil by burzovní a makléřské poplatky v budoucnu. Jeho majetek by se tak o uvedenou částku zmenšil i bez ohledu na nutnost financovat koupi bytu z vlastních prostředků. Nejde tedy o výdaj v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Tvrzení žalobce o ušlém zisku považoval za spekulativní vzhledem k tomu, že cenné papíry průběžně mění svou cenu v závislosti na situaci na trhu, zisk tedy může být dosažen jen v případě nákupu a prodeje cenných papírů ve správný okamžik. Pouhé držení akcií, jejichž cena se proměňuje, žádný zisk nevytváří. Žalobce netvrdil, zda a kdy hodlal cenné papíry prodat, netvrdil, že nebýt tvrzené škodní události, byl by akcie prodal ke dni 18. července 2007. Totéž platí o dalších „zainvestovaných prostředcích“, žalobce případné rozšíření majetku z nich nekonkretizoval, netvrdil, že by je mínil prodat či realizovat tak, aby dosáhl tvrzeného zisku k uvedenému datu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 435.039,65 Kč jako věcně správný potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel v obsáhlém dovolání (čítajícím 51 stran) uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. které jsou soudy rozhodovány rozdílně, a to rovněž v rozporu s hmotným právem. Namítl, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel formuloval 24 otázek zásadního právního významu, které podle jeho názoru řešil odvolací soud, a každou z nich obšírně rozvedl. Vzhledem k rozsahu dovolání a k tomu, že dovolatelem formulované otázky i předestřená argumentace k nim jsou účastníkům řízení známy, nepovažuje dovolací soud za potřebné je v podrobnostech rekapitulovat. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně ve svých předchozích rozsudcích, zrušených odvolacím soudem, vždy žalobu zamítl. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Otázky č. 1, 4 a 5 se týkají uzavření pojistné smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 2) a okolností jejího uzavření, přičemž dovolatel vychází z názoru, že uzavření pojistné smlouvy se žalovanou 2) mu bylo žalovanou 1) vnuceno, a jde tak o znevýhodňující podmínku mající za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Při formulaci těchto otázek a v argumentaci k nim dovolatel vychází z odlišného skutkového stavu, než jak byl zjištěn odvolacím soudem o uzavření pojistné smlouvy, které nebylo žalobci vnuceno, ale pouze doporučeno, a žalobce je akceptoval, aniž by při jednání o uzavření smlouvy o úvěru sdělil, že již má pojistnou smlouvu životního pojištění uzavřenou. Dovolatel tak předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (uvádí, co má, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané), a právní závěry na ní založené pak poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z otázek formulových pod č. 2, 3, 9, 10, 11, 12, 13, 14 a 15, neboť na řešení těchto otázek týkajících se okolností provázejících uzavření pojistné smlouvy, oprávnění vyžádat si výpis ze zdravotnické dokumentace dovolatele, doby uzavření pojistné smlouvy, odpovědnosti za pozdní uzavření pojistné smlouvy a provedení testu přiměřenosti podle občanského zákoníku a směrnice Rady EU č. 93/13/EHS, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a nejde tak o otázky hmotného práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003). Odvolací soud přeci dospěl k závěru, že pozdější uzavření pojistné smlouvy nebylo tím důvodem, pro který žalovaná 1) odmítla čerpání úvěru.
Otázky č. 6, 7, 23 a 24 se týkají vad řízení, jichž se měl odvolací soud dopustit. Vzhledem k tomu, že je jimi vytýkána neúplnost odůvodnění rozsudku, zpochybněn postup při zjišťování skutkového stavu co do okolností uzavření pojistné smlouvy a neprovedení důkazů k výši škody, nejde rovněž o otázky, jejichž prostřednictvím by mohla být založena přípustnost dovolání, neboť i kdyby se tvrzených vad odvolací soud dopustil, nejde o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pozdější uzavření pojistné smlouvy nebylo podle závěru odvolacího soudu důvodem pro odmítnutí čerpání úvěru, jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, a závěr o neprokázání výše škody nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že odůvodnění rozsudku neobsahuje odkaz na právní předpis, z něhož právní posouzení dovodil (otázka č. 17), jde nepochybně o vadu, nikoliv však o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí v projednávané věci, neboť porušení povinnosti (zákonné či smluvní) je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu jak podle ustanovení §373 obchodního zákoníku, tak podle ustanovení §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Otázka č. 8 se týká té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu není rozsudek odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani otázka formulovaná pod č. 16, zda podmínka uvedená ve smlouvě o úvěru ukládající žalobci povinnost předložit po uzavření smlouvy doklad o aktuálním příjmu před čerpáním úvěru, je nepřiměřená ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. Podle názoru dovolatele tomu tak je. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008). Požadavek banky poskytující vysoký hypoteční úvěr, který se dlužník zavázal splácet vysokými - nikoliv obvyklými - splátkami po dobu několika desítek let, na předložení dokladu o aktuálním příjmu před čerpáním úvěru, je zcela legitimní, v souladu s požadovanou mírou obezřetnosti při poskytování tohoto typu úvěru a s odpovědným jednáním banky nikoliv jen vůči sobě samé, ale i vůči ostatním klientům banky, jejichž vložené prostředky spravuje. Nejde tedy o ujednání, které by v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k újmě dovolatele jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Předložení dokladu o aktuálním příjmu není způsobilé přivodit spotřebiteli žádnou újmu. Naopak kdyby banka předložení dokladu o aktuálním příjmu nepožadovala, úvěr poskytla a dlužník nebyl schopen splácet vysoké měsíční splátky proto, že nemá odpovídající příjem, mohl by být důsledek tohoto neodpovědného přístupu banky pro dlužníka z hlediska jeho majetku likvidační. Z tohoto pohledu lze považovat předmětné ujednání smlouvy o úvěru za ujednání ve prospěch spotřebitele.
Otázkami formulovanými pod č. 17, 18, 19, 20, 21 a 22 dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o vzniku tvrzené škody v podobě vynaložených burzovních a makléřských poplatků a ušlého zisku, jakožto dalšího z předpokladů odpovědnosti za škodu.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. K tomu, aby byla dána odpovědnost za škodu z obchodního závazkového vztahu, musí být splněny všechny předpoklady této odpovědnosti, tj. porušení právní povinnosti (zákonné či smluvní), vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. V daném případě není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí co do zpochybněného závěru o porušení smluvní povinnosti, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Za této situace není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné ani k přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci škoda nevznikla.
K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho argumenty, pak podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz ). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobce zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani tvrzené zmatečnostní vady řízení. K nápravě zmatečnostních vad je určena žaloba pro zmatečnost (srov. ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.), a proto zmatečnostní vady nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu