ECLI:CZ:US:2003:4.US.414.01
sp. zn. IV. ÚS 414/01
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 20. února 2003 sp. zn. IV. ÚS 414/01 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu z 24. 4. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2599/2000, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 2. 2000 sp. zn. 19 Co 648/99, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 22. 3. 1999 sp. zn. 17 C 418/95 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, kterou se domáhala uzavření dohody o vydání ideální části nemovitostí.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2599/2000 se zrušuje.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1999 sp. zn. 17 C 418/95, přičemž současně rozhodl o nákladech řízení a podle §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., (dále jen "o. s. ř.") zamítl návrh na připuštění dovolání. Citovaným rozhodnutím nalézacího soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") uzavření dohody o vydání věci, a to ideální 1/4 blíže specifikovaných nemovitostí. Obecné soudy po provedeném řízení dospěly shodně k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., a že sporné nemovitosti přešly na stát způsobem, se kterým uvedený zákon spojuje povinnost věc vydat. Včas a řádně uplatněnou výzvu k jejich vydání však adresovala vůči subjektu (B. p. Praha 6), který v té době již nebyl osobou povinnou, neboť předmětné nemovitosti přešly podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obce, resp. v daném případě městské části Praha 6. Ztotožnily se s názorem stěžovatelky, která v době podání výzvy vycházela z objektivně zjistitelných údajů zapsaných v katastru nemovitostí, a domnívala se proto důvodně, že subjekt, jemuž výzvu adresovala, nemovitosti drží, a v návaznosti na to konstatovaly, že za těchto okolností je nutno takovéto výzvě přiznat účinky, které vyplývají z §5 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůta pro uplatnění nároku u soudu podle §5 odst. 4 tohoto zákona v dané věci však počala běžet dnem vykonatelnosti citovaného nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. 11. 1994. Jestliže stěžovatelka uplatnila svůj nárok vůči druhému žalovanému u soudu až dne 19. 11. 1996 a žalovaný vznesl námitku promlčení, přisvědčily obecné soudy tvrzení, že její nárok vůči tomuto účastníkovi je promlčen a proti původně žalovanému jej není možno přiznat z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť tento subjekt není osobou povinnou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka k Nejvyššímu soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud o návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněném při závěrečném návrhu během odvolacího jednání, rozhodl tak, že jej zamítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu považovala za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu zejména s ohledem na to, že řeší otázku, zda účinky řádně podané výzvy u toho, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, přecházejí na subjekt, na který věc měla přejít a který ji v návaznosti na tuto skutečnost drží. Jak patrno z podaného dovolání, má za to, že odvolací soud tak nastoluje stav, kdy včas podaná výzva u jednoho subjektu má právní účinky řádné výzvy u subjektu jiného, což v konečném důsledku také znamená, že oprávněná osoba by musela podat žalobu proti povinné osobě, které původně výzvu k vydání věci nepodala. Vzhledem k tomu, že jak v době podání výzvy, tak i v době podání žaloby byly údaje v katastru nemovitostí shodné, jeví se stěžovatelce jako správný výklad, aby byl nárok oprávněné osoby zachován. Druhý dovolací důvod spočívající v otázce zásadního právního významu stěžovatelka spatřovala v tom, že zákon č. 172/1991 Sb. nemohl spojovat a také nespojil přechod majetku s nejistotou v otázce, zda skutečně budou po účinnosti zákona k majetku, k němuž se vztahuje, uplatněny oprávněnými osobami restituční nároky. Odvolacím soudem učiněný závěr, že ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona ve svých důsledcích vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona, tedy před 24. 5. 1991, je dle jejího názoru logicky chybný. S ohledem na uvedené okolnosti navrhla zrušení rozsudků obecných soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením ze dne 24. 4. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2599/2000, které odůvodnil tím, že v dané věci přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. neshledal. S poukazem na k dané problematice - ohledně přechodu majetku státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. - již jednoznačně vyslovená stanoviska v judikatuře obecných soudů i své vlastní dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Závěrem konstatoval, že podané dovolání směřuje proti rozhodnutí, stran něhož nelze dovodit jeho přípustnost ani z žádného jiného ustanovení o. s. ř.
V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí dovolacího soudu a soudu odvolacího, stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty již uplatněné v řízení před obecnými soudy (zejména soudem dovolacím) s tím, že v jejich postupu spatřuje dotčení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S ohledem na porušení těchto základních práv se potom domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal dne 4. 10. 2001 Nejvyšší soud k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 28 Cdo poukazuje na stanovisko uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí a žádá, aby důvody v něm uvedené byly považovány za součást vyjádření. Dle jeho mínění nelze spatřovat v dané věci porušení ústavněprávních předpisů, na něž poukazuje stěžovatelka, a konečné posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavnímu soudu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 17 C 418/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Současně připomíná, že je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. V těchto intencích se zabýval i předmětným návrhem stěžovatelky.
V prvé řadě ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Zabýval se v dovolacím řízení pouze tím, zda k posouzení předložená předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu, přičemž dospěl stran přechodu majetku státu na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, kterýžto závěr také řádně odůvodnil.
Nicméně v souzené věci Ústavní soud shledal, že v daném případě došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, byť z důvodů odlišných, než které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí. Zatímco se totiž dovolací soud v odůvodnění svého usnesení podrobně zabýval otázkou přechodu majetku státu na obce podle zákona č. 172/1991 Sb., nebylo současně možno při přezkumu napadeného rozhodnutí přehlédnout tu skutečnost z obsahu jeho odůvodnění plynoucí, že se nezabýval v podaném dovolání další předestřenou otázkou označenou stěžovatelkou za otázku v dané věci zásadního právního významu, a to otázkou týkající se účinků řádně podané výzvy u toho, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, a zejména pak důsledků z toho plynoucích pro podání žaloby. Dovolací soud se totiž nevyjádřil k tomu, zda v návaznosti na závěry judikaturou již řešené, tj. že takové výzvě nutno přiznat účinky, které s ní ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. spojuje, musela oprávněná osoba podat v zákonem stanovené lhůtě žalobu proti povinné osobě, u které původně výzvu k vydání věci z uvedeného důvodu nepodala, na niž však přešlo zákonem č. 172/1991 Sb. vlastnické právo ke sporným nemovitostem, ačkoliv i během této zákonné lhůty vlastnické právo dle objektivně zjistitelných údajů v evidenci nemovitostí této povinné osobě nesvědčilo. Nezabýval se tedy komplementární související otázkou mající v souzené věci klíčový význam, neboť právě z důvodu uplatnění námitky promlčení tímto subjektem došlo v řízení před odvolacím soudem k zamítnutí stěžovatelčina návrhu.
Vyjádřeno jinými slovy, jestliže řízení o dovolání coby procesní postup nesoucí znaky mimořádnosti podléhá poměrně přísnému procesnímu režimu, neboť úspěšné uplatnění dovolání představuje průlom do právní moci, tj. jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo, a dovolání je vzhledem k těmto závažným důsledkům připuštěno pouze v zákonem taxativně stanovených případech, reflektujících převažující zájem na přezkoumání pravomocného rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů jím nastolenou; jsou-li dány závažné pochybnosti o jeho správnosti, když právě v případech podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nebyla dána přípustnost dovolání ex lege, nýbrž o jeho přípustnosti rozhodoval Nejvyšší soud, je v souladu s principy spravedlivého procesu pouze takový postup, který odpovídajícím způsobem reaguje na každou účastníky k posouzení v souladu s procesními předpisy předloženou a jimi označenou právní otázku, již považují za otázku zásadního právního významu. Opačný přístup je odrazem neúplnosti rozhodovacích důvodů, netransparentnosti soudního rozhodování a v konečném důsledku odmítnutím spravedlnosti, kterýžto postup principům právního státu neodpovídá a je též v rozporu se zásadami stanoveného postupu plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Podléhá-li každé uplatnění práva před obecnými soudy procesním pravidlům, kdy účastník řízení nese plnou odpovědnost za svůj procesní postup, stojí na druhé straně v tomto vztahu občana a státu, autoritativně rozhodujícího o jeho právech, nepochybně povinnost soudu se jeho návrhem v plném rozsahu zabývat, a jakkoliv se mohou jevit vznesené návrhy důvodné či naopak neopodstatněné, v odůvodnění rozhodnutí se s nimi řádným způsobem vypořádat. Podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci, a to již s ohledem na specifikum takto vznesené právní otázky z hlediska hmotněprávního i procesněprávního, bylo třeba se předloženým návrhem zabývat.
Jak je patrno z výše naznačených úvah, Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení, při uplatňování své jurisdikce důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, včetně subsidiarity přezkumu procesněprávního před hmotněprávním, jakož i zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je zřejmé, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti je v jistých případech, resp. ve většině případů průlomem do jinak v právním státě kategoricky respektovaného principu právní jistoty, a to v zájmu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Neshledal proto v posuzovaném případě náležitý důvod zabývat se napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, když lze mít za to, že zrušením rozhodnutí soudu dovolacího byla těmto právům poskytnuta dostatečná ochrana a další ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů by byla v tomto konkrétním případě nadbytečná, a to s ohledem na tu skutečnost, že za tohoto procesního stavu bude ve stěžovatelčině restituční věci opět rozhodovat Nejvyšší soud, který se ve své samostatné jurisdikci bude též v případě připuštění dovolání zabývat věcnou stránkou právního názoru vysloveného v napadeném rozsudku odvolacího soudu.
Tento postup Ústavního soudu je též respektováním toho, že zatímco jeho primárním úkolem je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, je naproti tomu právě primárním úkolem Nejvyššího soudu sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež ústavní stížnosti v části brojící proti usnesení dovolacího soudu vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2599/2000 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.