ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2757.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2757/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce O. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 232.678,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 48/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2005, č. j. 28 Co 6/2002-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalobci částku 6.272,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl v jeho výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2001, č. j. 53 C 48/93-203. Tímto rozsudkem bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 135.224,52 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení ročně od 16. 6. 1993 do 14.7.1994 a dále s 16% úrokem z prodlení ročně od 15. 7. 1994 do zaplacení. Odvolací soud též ve svých výrocích II. - IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení; žalovaný byl zavázán nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částkách 8.651,60 Kč, resp. 29.678,60 Kč a náklady řízení státu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou sjednali smlouvu o sdružení ve smyslu ustanovení §829 a násl. občanského zákoníku („o. z.“). Tuto smlouvu posoudil odvolací soud jako smlouvu o sdružení podle obsahu, a to přesto, že byla označena (listina ze dne 1. 9. 1992) jako „smlouva o spolupráci“. Společná činnost účastníků byla fakticky ukončena v květnu roku 1993 a mezi účastníky mělo dojít k vypořádání. V tomto ohledu se žalobce domáhal částky 135.224,52 Kč s příslušenstvím s tím, že podíly na zisku by měly být stejné. Žalovaný naopak argumentoval svým podstatně vyšším podílem v souvislosti s dovozem a prodejem produktů firmy H., jež tvořil předmět společného podnikání. Odvolací soud dospěl v intencích zejména §835 odst. 1 o. z. k závěru, že podíly na majetku získaném společnou činností mají být u obou účastníků smlouvy stejné. Poukázal též na článek II. smlouvy ze dne 1. 9. 1992, podle něhož se účastníci měli podílet na společné činnosti, resp. jejím výtěžku „ rukou společnou a nerozdílnou“. I tato formulace vyjádřila podle odvolací instance úmysl stran dělit zisk rovným dílem. Výše zisku účastníků smlouvy a tedy i podílu žalobce byla vyčíslena na základě posudku soudní znalkyně Ing. Závodníkové, která vypočítala relevantní částky za podnikání v roce 1992 a 1993 (od vzniku smlouvy do jejího skončení). K námitkám žalovaného odvolací soud poznamenal, že v případě nedostatků činnosti žalobce, jež vytýkal žalovaný, mohlo být použito ustanovení §830 o. z.; bylo věcí žalovaného, zda ve sdružení setrvá, neplnil-li snad žalobce řádně své povinnosti ze smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm dovodil jeho přípustnost pro zásadní význam napadeného rozhodnutí a dovolací důvody spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci mělo podle dovolatele spočívat v tom, že „smlouva o spolupráci“ mezi účastníky neměla být kvalifikována jako smlouva sdružení podle §829 a násl. o. z. Ze smlouvy nevyplynul úmysl stran sdružit se za účelem dosažení společného cíle. Účastníci se ve skutečnosti dohodli, že to sice bude žalobce, kdo vypočítá a vyplatí žalovanému podíl na zisku, ale zisk se neměl stát spoluvlastnictvím stran a už vůbec nebyl důvod uzavřít, že by měl žalobce nárok na poloviční podíl z tohoto zisku (fakticky podnikal žalovaný). Navíc byly povinnosti žalobce ve vztahu k podnikání žalovaného ve zjevném nepoměru; žalobce neposkytl pro účely údajného sdružení stejné hodnoty, propůjčil jen garáž k uskladnění zboží. Šlo tedy vlastně jen o výkon činnosti žalovaného, za kterou měl být náležitě honorován podle smlouvy (podíl 75 % k 25 % protistrany). V případě smlouvy o spolupráci se tedy správně mělo jednat o innominátní kontrakt ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák. Smlouva také měla prvky tichého společenství podle §673 a násl. obch. zák. Ohledně vad řízení s následkem nesprávného rozhodnutí dovolatel v bodě VI. svého podání vytýká zásadní vady jak při hodnocení důkazů vůbec, tak zejména při hodnocení a následném posouzení obsahu „smlouvy o spolupráci“ a znaleckého posudku. Za otázku zásadního právního významu považoval dovolatel, zda lze za smlouvu o sdružení považovat takovou smlouvu, ve které si účastníci dohodnou, že nezískávají do společného vlastnictví majetek užívaný k činnosti, která je předmětem jejich smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žádal žalobce, aby bylo dovolání buď odmítnuto pro opožděnost nebo pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku. Po právní stránce žalobce tvrdil, že souhlasí s kvalifikací smlouvy mezi účastníky jako smlouvy o sdružení. Zejména čl. V. předmětné smlouvy nezaložil vlastnictví zisku ze sdružení tak, že by měl připadnout pouze (či převážně) žalovanému. Šlo jen o ujasnění postupu při vyplácení zisku. Nepoměr hodnot při plnění ze smlouvy je subjektivním názorem žalovaného. Z §831 o. z. vyplývá, že účastníci se nemusí výslovně (zvlášť, je li to již v zákoně) dohodnout na plnění ze smlouvy tak, že má být plněno rovnými díly či hodnotami.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel je v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. zastoupen advokátem. Dovolání bylo podáno včas – stalo se tak na samém konci nikoli dvouměsíční, ale čtyřměsíční lhůty (§240 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud totiž účastníky nesprávně poučil pouze tak, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné. Měl však, v intencích konstantní judikatury zejména Ústavního soudu, poučit strany i tak, že dovolání je přípustné ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozsudku, a to vzhledem k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem z hlediska možného závěru, že rozsudek odvolací instance má zásadní právní význam. Oba dovolací důvody uplatněné žalobcem jsou v obecné rovině zakotveny v §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že v případě dovolání, které je potenciálně přípustné pouze pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), což nastalo nyní, neboť rozsudky nižších instancí se shodovaly, nemohou být obsahem dovolacích důvodů tvrzené procesní vady napadeného rozhodnutí. Nemůže být tedy účinně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Mohla by být pouze – ohledně procesní stránky věci – položena zvláště právní otázka. To se však nestalo. Nejvyšší soud proto ta tvrzení dovolatele, která tvořila obsah dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., v rámci posouzení přípustnosti dovolání nezkoumal (srov. usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004, a celá řada judikátů návazných).
Napadal-li dovolatel právní závěry odvolacího soudu a namítal, že mezi účastníky nemělo jít o sjednanou smlouvu o sdružení, pak dovolací soud tomuto jeho právnímu názoru nepřisvědčuje. Má za to, že text „smlouvy o spolupráci“ mezi účastníky ze dne 1. 9. 1992, jak byl posouzen odvolacím soudem, lze podle obsahu označit za smlouvu o sdružení (§829 a násl. o. z.). Je oprávněné souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož při vypořádání mezi účastníky nastoupil právní režim §835 odst. 1 o. z. - tedy způsob dělení zisku („podílů na majetku“) mezi nimi rovným dílem. Mezi účastníky nedošlo k výslovné dohodě o jiném rozdělení jejich zisku „vcelku“. Ve smlouvě se sice hovoří o procentním rozdělení zisku „za cestu“ (čl. VI.), ale ostatní články smlouvy, zejména čl. II. – IV. o jednotlivých aktivitách stran, nasvědčují i dalším činnostem účastníků v rámci smlouvy. Stala-li se tedy smlouva ohledně podílů účastníků na zisku ne zcela jasnou, pak právě v pochybnostech musí nastoupit právní režim rovného dělení podle §835 odst. 1 o. z. Ty činnosti, u nichž namítá dovolatel, že vznikl značný nepoměr a že měly být důvodem k jinému rozdělení zisku (či dokonce, že takové rozdělení bylo smluvně zakotveno), tj. zisk „za cestu“, nelze dost dobře vydělit z konečného, resp. úplného vypořádání stran.
Zejména však dovolací soud zdůrazňuje, že účelem alternativy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. primárně není náprava případných pochybení odvolací instance. Účelem této přípustnosti dovolání je sjednocování judikatury, tedy odpověď na takovou právní otázku, která dosud nebyla řešena, či u níž došlo ke kontradikci rozhodnutí jednotlivých soudních instancí (senátů). Z hlediska těchto kritérií však dovolací důvod neobstojí a právní posouzení věci odvolacím soudem nevykazuje judikatorní přesah. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu tu lze poukázat na usnesení sp. zn. 22 Cdo 1731/99 (Soubor NS, C 203), podle něhož je-li řešení konkrétní právní otázky spojeno s posouzení jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným. Také v této věci jde o právní posouzení především konkrétních skutkových okolností; samotné právní posouzení věci se nijak nevymyká dosavadnímu judikatornímu rámci právních otázek, řešených v souvislosti s vypořádáním aktivit ze smlouvy o sdružení po skončení činnosti sdružení.
Znaky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny a dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c/ o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k odmítnutí dovolání vzniklo žalobci podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Poněvadž bylo dovolací řízení zahájeno ještě před 1. 9. 2006, řídila se výše těchto nákladů ustanoveními vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou č. 277/2006 Sb. Z částky 135.224,- Kč představovala sazba výše odměny částku 24.790,- Kč (§3 odst. 1, §16 odst. 2 cit. vyhl.). Tuto částku však bylo nutno krátit dvakrát o polovinu, neboť dovolání bylo odmítnuto a v dovolacím řízení učinil zástupce žalobce pouze jeden úkon právní služby (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Výsledná výše sazby za úkon činila po tomto krácení 6.197,- Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč šlo o náklady řízení na straně žalobce ve výši 6.272,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu