ECLI:CZ:US:2018:2.US.1929.17.1
sp. zn. II. ÚS 1929/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017, č. j. 3 Tdo 276/2017-23, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 9 To 432/2016-291 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. září 2016 č. j. 2 T 82/2016-240, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Současně mu podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost k náhradě škody. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že dne 14. 2. 2016 kolem 2:30 hodin v hostinci U Švejka v Pohořelicích, městské části Smolín, před nejméně třemi přítomnými osobami napadl v podnapilém stavu Matěje Šťastného tak, že ho oběma rukama uchopil za oděv v oblasti hrudníku a natlačil ho na barový pult, shodil ho na zem a ležícího na zádech ho nejméně jedenkrát kopl zřejmě nártem své nohy, na které měl obutou sportovní obuv, do oblasti hlavy, čímž mu způsobil zcela lehké a povrchní poranění hlavy - mírný otok a citlivost hlavy vlevo na spánku a na obličeji, s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejvýše tří dnů.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl. Dospěl k závěru, že odvolání, které směřovalo proti provádění a hodnocení důkazů, je nedůvodné, neboť okresní soud ve věci opatřil důkazy, které mu dovolily bez důvodných pochybností rozhodnout o vině stěžovatele.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyslovuje názor, že postup okresního soudu při opatřování a hodnocení důkazů je v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž tyto vady neodstranil ani krajský soud, který posoudil odvolání stěžovatele zcela formálně, a ani Nejvyšší soud, který svým přístupem zafixoval protiústavní postup soudů nižších stupňů. Má za to, že soudy hodnotily důkazy vadně, jednostranně a v jeho neprospěch. Tvrdí, že nikoho nenapadl a naopak byl surově zbit poškozeným Matějem Šťastným (dále jen "poškozený") a svědkem Ondřejem Fraňkem, proti nimž je vedeno trestní řízení pro útok na stěžovatele na stejném místě a ve stejnou dobu. Dále podrobně rozebírá svůj zdravotní stav po napadení a motivaci poškozeného a svědka Ondřeje Fraňka k podání trestního oznámení na jeho osobu. Tvrdí, že soud prvního stupně opřel rozhodnutí o jeho vině pouze o důkazy potvrzující výpovědi poškozeného a Ondřeje Fraňka, o svědectví osob z okruhu jejich přátel a o závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové o zdravotním stavu poškozeného (které však skutkový děj zjištěný okresním soudem nepotvrzují). Výpovědi svědků svědčících v jeho prospěch však bez náležitého vysvětlení a bez opory ve skutečném stavu věci označil za lživé. Stěžovatel přitom poukazuje na zahájené trestní stíhání poškozeného a Ondřeje Fraňka jako obviněných ze zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaného vůči jeho osobě. Má za to, že na základě vykonstruovaného trestního oznámení, podaného poškozeným a podpořeného svědectvím spoluútočníka Ondřeje Fraňka a skupiny přátel těchto osob byl nespravedlivě odsouzen, čímž byla pro poškozeného a Ondřeje Fraňka vytvořena lepší pozice v trestním řízení vedeném proti nim. Dle jeho názoru může být konečným důsledkem i to, že oba útočníci nebudou spravedlivě potrestáni.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele brojícími proti skutkovým závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že si soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V odůvodnění rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Správně přitom poukázal na to, že stěžovatel a osoby z okruhu jeho známých popisují průběh události jinak, než činí poškozený a jeho kamarád Ondřej Franěk, přičemž náležitým způsobem vysvětlil, proč neuvěřil verzi stěžovatele, ale naopak své rozhodnutí postavil na výpovědi poškozeného. Ve prospěch verze poškozeného totiž svědčí nejenom výpověď svědka Ondřeje Fraňka, ale i výpovědi několika dalších svědků (Radima Němečka, Renaty Hlaváčové, Hany Macháčkové), které soud označil na rozdíl od svědků obhajoby za nestranné. I kdyby tedy soud neuvěřil verzi poškozeného a jeho přítele Ondřeje Fraňka, pro což by mohl mít důvod, neboť dle sdělení stěžovatele jsou oba trestně stíháni za jeho napadení, k němuž došlo následně poté, co měl stěžovatel zaútočit na poškozeného, jejich verze je podpořena výpověďmi dalších svědků přítomných incidentu, jejichž pravdivost nebyla ničím zpochybněna a je podpořena i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí znalkyně před soudem. Stěžovatel sice tvrdí, že znalkyně vyjadřující se ke zranění poškozeného a mechanismu jeho vzniku soudem zjištěný skutkový děj nepotvrdila, z její výpovědi učiněné před soudem se však podává, jaké zranění poškozený utrpěl i co bylo jeho příčinou.
11. Na věci nemůže nic změnit obhajoba stěžovatele, podporovaná tvrzením svědků z řad jeho známých, že žádný konflikt nevyvolal, poškozeného nenapadl, avšak sám byl napaden svědkem Ondřejem Fraňkem, neboť soud nemohl tyto důkazy hodnotit izolovaně bez přihlédnutí k ostatním provedeným důkazům a jejich vypovídacímu obsahu. Přihlédl-li po řádném vyhodnocení všech relevantních důkazů k verzi poškozeného, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout.
12. Současně není pochyb o tom, že i stěžovatel byl na stejném místě napaden a utrpěl závažná poranění, která mu měl způsobit Ondřej Franěk, jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, k tomu došlo až poté, co byl dokonán skutek popsaný ve výroku o vině. Následné zranění stěžovatele a mechanismus jeho vzniku i případná trestní odpovědnost za ně je předmětem jiného trestního řízení, což se podává ze zprávy Okresního státního zastupitelství v Břeclavi (viz č. l. 196 soudního spisu).
13. Označuje-li stěžovatel postup krajského soudu, který se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, neboť nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky, za formální, když v něm postrádá reakci na všechny své námitky, k tomu Ústavní soud připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivé soudní řízení, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Stěžovatel považuje za nepřiměřeně omezený i přezkum jeho věci Nejvyšším soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zatímco právo na odvolání v trestních věcech je garantováno v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoliv přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12, dostupné jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). I Evropský soud pro lidská práva dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován pouze na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth proti Francii, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Wariel proti Švýcarsku, stížnost č. 39765/98).
15. Z hlediska ústavněprávního je tedy určující, že Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09), z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů přezkoumal, neshledal však, že by byl skutkový stav věci zjišťován jednostranně, či že by byl výsledek řízení projevem nepřípustné soudní libovůle.
16. Lze tak uzavřít, že skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele proti skutkovým zjištěním jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy v rámci §2 odst. 5, 6 tr. řádu prováděly a hodnotily důkazy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu