ECLI:CZ:US:2010:2.US.1953.10.1
sp. zn. II. ÚS 1953/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného Mgr. Markétou Machovou, advokátkou, se sídlem v Kolíně, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 181/2010 ze dne 21. dubna 2010, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 21/2010 ze dne 19. března 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. července 2010 a doplněnou podáním ze dne 19. července 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Má zato, že v řízení došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených listin vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 46/98 ze dne 21. prosince 1998 uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiné útokem popsaným pod bodem I. 12 výroku rozsudku.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že nabytím účinnosti trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb.) se změnila kritéria skutkové podstaty trestného činu krádeže tak, že trestným činem již není krádež se škodou do 5.000 Kč. Ve skutku popsaném v bodě I. 12 rozsudku nedošlo k vloupání a škoda nepřesáhla 5.000 Kč. Proto má zato, že je dán důvod pro obnovu řízení a následnou aplikaci §419 trestního zákoníku. Jednalo se přitom o skutek zcela samostatný, který je samostatně individualizován, místně ani časově nenavazuje na žádný jiný skutek a není tedy pokračováním trestného činu. Stěžovatel soudu druhého stupně vytýká, že nevěnoval dostatečnou pozornost jeho námitkám. Přitom poukazuje na to, že v současné době vykonává trest odnětí svobody z dřívějších odsouzení a nezačal tedy ještě vykonávat trest za předmětný trestný čin. Argumentaci obou obecných soudů vytýká, že zbavuje §419 trestního zákoníku smyslu, resp. jej omezuje toliko na úplný zánik trestnosti. Má za to, že §419 trestního zákoníku je garantem toho, že nikdo nebude vykonávat trest za skutek, který přestal být trestným činem.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vyslovil, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. sp. zn. IV. ÚS 792/02, N 31/32 SbNU 281; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417; aj.).
5. V posuzovaném případě se oba obecné soudy shodly na tom, že změna zákona není důvodem povolení obnovy řízení, a především na základě toho nebylo návrhu stěžovatele vyhověno. Tento závěr je ústavně souladný, neboť plně reflektuje ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu, jež je vyložena výše.
6. Se stěžovatelem lze přitom souhlasit v tom, že §419 trestního zákoníku ukládá, aby nebyl vykonán trest za čin, který již není trestným činem, resp. aby byl souhrnný nebo úhrnný trest za takovýto čin poměrně zkrácen. K tomu ovšem nedochází v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle §277 an. trestního řádu, nýbrž ve zcela svébytném a specifickém řízení podle §465 trestního řádu. Nicméně obecné soudy se v posuzovaném případě k argumentaci stěžovatele v podstatě zabývaly i případnou aplikací §419 trestního zákoníku. Oba soudy se přiklonily k názoru, že skutek uvedený pod bodem I. 12 výroku meritorního rozsudku soudu prvního stupně je dílčím útokem pokračujícího trestného činu. Soud druhého stupně tento závěr vyargumentoval tak, že tomu svědčí blízká časová souvislost s ostatními útoky, podobný způsob provedení i shodný předmět útoku. Tyto závěry přitom podporuje i předmětný meritorní rozsudek soudu prvního stupně, který jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dílem dokonané, dílem ve stádiu pokusu) kvalifikoval jednání uvedené pod body I. 2-4, 6-14 což odůvodnil tak, že se jednalo o jednání "...složené z jednotlivých dílčích útoků vedených jednotným záměrem ... spojených stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku..." (str. 13 rozsudku). Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. K tomu je konečně (nikoliv co do významu) možné dodat, že ohledně předmětného bodu I. 12 rozsudku soudu nebyl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle
§247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kde by stejně jako v nynějším ustanovení §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku hrála roli kvalifikovaná výše škody. Co do základní skutkové podstaty byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e) trestního zákona. Pokud snad stěžovatel nyní míní brojit proti skutečnosti, že popis skutku nevypovídá o vloupání (...vnikli do dvou nezajištěných stavebních buněk... - viz str. 4 rozsudku) ve smyslu §89 odst. 14 trestního zákona, resp. §121 trestního zákoníku, tak ve světle shora uvedené ustálené rozhodovací činnosti k nápravě není způsobilý ani návrh na povolení obnovy řízení, ani řízení podle §465 trestního řádu. Tuto námitku totiž bylo v souladu se zásadou vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in Codex Iustinianus 7, 40 ,1) namístě uplatnit v odvolání proti meritornímu rozsudku, případně v navazující ústavní stížnosti. Stěžovatel se však vůbec nezmiňuje o tom, že by tyto prostředky nápravy vyčerpal.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu