ECLI:CZ:US:2019:2.US.1970.19.1
sp. zn. II. ÚS 1970/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ch.-A., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019 č. j. 11 Tvo 9/2019-23 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 14 To 131/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018 sp. zn. Nt 406/2018 vzat do předběžné vazby, která se započítává okamžikem zadržení dne 12. 1. 2018 od 14:50 hodin. Pod stejnou spisovou značkou je u Městského soudu v Praze vedeno řízení o vydání stěžovatele do Čínské lidové republiky (dále také jako "ČLR") dle §87an. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS").
3. Dne 20. 12. 2018 stěžovatel k Městskému soudu v Praze podal žádost o propuštění z předběžné vazby. Tato žádost byla ze strany Městského soudu v Praze postoupena Vrchnímu soudu v Praze s tím, že k rozhodnutí o žádosti o propuštění stěžovatele z vazby je příslušný Vrchní soud v Praze, a to s ohledem na fakt, že v době podání žádosti Vrchní soud v Praze rozhoduje o stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. Nt 406/2018, kterým byla vyslovena přípustnost vydání stěžovatele do ČLR.
4. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby dle §94 odst. 2 ZMJS a §71a trestního řádu zamítnuta s tím, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele, nad stěžovatelem se nestanoví dohled probačního úředníka, stěžovateli se neukládá předběžné opatření spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a nepřijímá se ani peněžitá záruka stěžovatele. Stěžovatel proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podal stížnost ústně do protokolu během vazebního zasedání dne 7. 2. 2019 a pro úplnost i dne 11. 2. 2019 písemně. Stěžovatel svou stížnost proti napadenému usnesení soudu prvního stupně odůvodnil dne 4. 3. 2019.
5. Nejvyšší soud stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 14. 3. 2019 č. j. 11 Tvo 9/2019-23 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
6. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud shledávají důvody předběžné vazby stěžovatele v zásadě v následujících skutečnostech: a) krátkodobý pobyt stěžovatele na území České republiky (dále jen "ČR"), kdy k ČR nemá žádné vazby; b) hrozba vysoké trestu za majetkovou trestnou činnost, pro kterou má být vydán do ČLR; c) odmítavé stanovisko stěžovatele k jeho vydání do ČLR; d) nedostatečnost či nepoužitelnost institutů nahrazujících vazbu; e) nepravomocné rozhodnutí o vyslovení přípustnosti vydání do ČLR.
7. Podle stěžovatele však krátkodobý pobyt cizince a absence jeho vztahů k ČR jsou tradiční argumenty obecných soudů k vzetí cizince do vazby. Takový postup je přitom v rozporu s judikaturou, kdy např. dle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 635/16 sama skutečnost, že osoba vzatá do vazby je cizinec bez dlouhodobého pobytu na území ČR, nenaplňuje důvod útěkové vazby. Napadená usnesení obsahují v zásadě jen obecný odkaz na hrozbu vysokého trestu, pokud by měl být stěžovatel do ČLR vydán a měl by zde být odsouzen. Negativní stanovisko stěžovatele přitom vychází z problematického stavu dodržování lidských práv a svobod v ČLR, stavu vězeňství ČLR, stavu justice ovládané komunistickou stranou apod.
8. V napadených usneseních je zároveň v rozporu s principy teorie práva stavěno prakticky na stejnou roveň pravomocné a nepravomocné usnesení o přípustnosti vydání do cizího státu, kdy dle názoru Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu nepravomocné usnesení o přípustnosti vydání stěžovatele do ČLR by na stěžovatele mělo určité psychické dopady, které by ho mohly ovlivnit k útěku před jeho vydáním do ČLR, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 635/16. S takovým názorem stěžovatel nesouhlasí. V napadeném usnesení stížnostního soudu Nejvyšší soud uvádí, že veškeré instituty nahrazující vazbu nejsou v případě předběžné vazby a priori vyloučeny, nicméně v případě stěžovatele z hlediska dosažení účelu předběžné vazby jsou zcela nedostačující. Svým přístupem oba soudy z předběžné vazby dělají v podstatě obligatorní institut, ačkoliv jakýkoliv druh vazby (s výjimkou vazby vydávací) je nejen institut fakultativní, ale je potřeba ho užívat restriktivně, subsidiárně a jen na nezbytně nutnou dobu. Přístup ČLR k extradičnímu řízení zjevně ukazuje, jak nízký respekt chová k osobní svobodě jedince. Stěžovatel rovněž napadá celkovou dobu trvání vazby, která v době podání ústavní stížnosti činila 17 měsíců, přičemž průtahy v extradičním řízení jsou způsobeny právě zejména pasivitou ČLR při dodávání podkladů, kdy reagují zpravidla až po několika měsících. Omezení osobní svobody po tak dlouhou dobu, kdy velká část této doby je zapříčiněna pasivitou ČLR, je podle stěžovatele v rozporu se smyslem zákona, nelegitimní a ze strany stěžovatele nikterak nezaviněné. Průtahy v řízení - ať už trestním či extradičním - lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud se obrátil na účastníky a vedlejší účastníky řízení s žádostí o jejich vyjádření se k obsahu ústavní stížnosti. Věcně se vyjádřil pouze Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud se nevyjádřil, Nejvyšší státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství se vzdaly postavení vedlejších účastníků řízení.
10. Vrchní soud k věci uvedl, že o přípustnosti vydání bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019. V současné době se věc stěžovatele nachází na Ministerstvu spravedlnosti k rozhodnutí podle §97 ZMJS. Obsahem ústavní stížnosti je podle soudu opakování předchozích výhrad, uplatňovaných vyžádaným, resp. jeho obhájcem, jak v tehdy podané žádosti o propuštění z předběžné vazby, tak v jeho stížnosti adresované Nejvyššímu soudu proti usnesení soudu, jímž bylo o žádosti rozhodnuto. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že ten se při rozhodování o tom, zda důvod předběžné vazby v době jeho rozhodování i nadále trvá a zda předběžnou vazbu lze nahradit některým ze zajišťovacích opatření, zabýval jak povahou a závažností trestné činnosti, pro niž se o vydání stěžovatele žádá, tak i jeho osobními poměry, chováním před vzetím do vazby, důvody jeho pobytu v ČR a otázkou reálností případného fungování opatření, která se v žádosti nabízela, nebo z pohledu zákona mohla přicházet v úvahu. Po vyhodnocení těchto kritérií shledal, že důvod předběžné vazby je i nadále dán, jeho intenzita neumožňuje nahrazení vazby jiným opatřením a z tohoto důvodu žádosti stěžovatele nevyhověl.
11. V replice na vyjádření účastníka řízení stěžovatel uvedl, že předběžná vazba ztratila svůj podklad s ohledem na rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR - Odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 7. 2019 č. j. OAM-331/LE-LE05-P07-2019, kterým byla stěžovateli udělena doplňková ochrana dle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a to po dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 7. 2019 a po dobu 12 měsíců (tzn. do 15. 7. 2020) nemůže dojít k vydání stěžovatele do ČLR. Stěžovatel je toho názoru, že v tomto v případě udělení doplňkové ochrany má mít za následek zastavení extradičního řízení pro nepřípustnost.
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a posoudil důvody uvedené v napadených rozhodnutích pro další trvání předběžné vazby, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
14. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, jmenovitě rozhodování o propuštění stěžovatele z vazby a o přijetí náhrady předběžné vazby, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté, a Úmluvou.
15. Předběžná vazba (§94 ZMJS) je zvláštním druhem vazby, a přímo se proto neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených trestním řádem pro běžnou vazbu ve vnitrostátním trestním řízení (§67 a 68 trestního řádu). Jejím účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky jedná o cizince bez vztahu k ČR, a v případě opuštění jejího území by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést. Nad rámec požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, včetně mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [zejména čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy] česká vnitrostátní úprava stanoví i pro předběžnou vazbu důvod útěkový. Obava z útěku osoby, o jejíž vydání jde, musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Na další postup ohledně předběžné vazby se neužijí ustanovení §71 odst. 1 věty třetí, odst. 2 písm. b), §72 až 72b, §73b odst. 1, odst. 3 až 5, odst. 6 věty druhé, §73c písm. a) a §74a trestního řádu. Jiná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se užijí přiměřeně s tím, že kde tato ustanovení hovoří o přípravném řízení, rozumí se tím předběžné šetření.
16. Délka předběžné vazby po doručení extradiční žádosti nebo vyslovení souhlasu s vydáním není výslovně časově omezena. I předběžná vazba však musí být svou délkou přiměřená. Vždy je třeba vzít v úvahu mj. osobní situaci osoby, o jejíž vydání jde, např. její vazby v ČR, závažnost činu, pro který je o vydání žádáno, dosavadní průběh a případné průtahy v extradičním řízení [podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy je pro zákonnost vazby v extradičním řízení podstatné, aby extradiční řízení skutečně probíhalo a nebylo fakticky suspendováno např. vyčkáváním na výsledek jiného řízení apod.].
17. Co se týče důvodů předběžné vazby, Ústavní soud ve své judikatuře ve věcech vazebních dovodil, že aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato: trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00 a nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2208/13, I. ÚS 2665/13 a I. ÚS 1801/14).
18. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud jakož i Vrchní soud v Praze v ústavněprávní rovině pochybily, pokud zamítly žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Ústavní soud má za to, že zejména Vrchní soud v Praze přiměřeně zvážil všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na další trvání předběžné vazby stěžovatele.
19. Soud prvního stupně se zabýval délkou vazby a s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že existují zesilující důvody, spočívající v existenci (byť nepravomocného) extradičního rozhodnutí; za dané situace proto soud prvního stupně vyhodnotil vazbu jako jediný efektivní nástroj. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval argumentací stěžovatele vztahující se k extradiční i vazební judikatuře a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Odkazuje-li proto stěžovatel na relevantní judikaturu, vztahující se k předběžné vazbě, nikoliv k extradici (neboť ta není předmětem napadených usnesení), lze bez dalšího odkázat na způsob, jakým se s touto argumentací vypořádaly obecné soudy.
20. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč v nyní projednávaném případě nepřichází v úvahu, aby byla předběžná vazba stěžovatele nahrazena jiným zajišťovacím opatřením; na závěrech a postupu těchto soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by vyžadovalo jeho kasační zásah. V souladu s ustanovením §73a trestního řádu, které je použitelné i v případě předběžné vazby, navíc obecné soudy napadená rozhodnutí o nepřijetí nabízených záruk odůvodnily okolnostmi případu, resp. skutečnostmi odůvodňujícími obavu z útěku.
21. Úkolem Ústavního soudu není prověřovat správnost závěrů, které obecné soudy v řízení učinily, ale prověřit, nebyl-li jejich postup v rozporu se zaručenými základními právy. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, jimiž argumentoval v předchozím řízení a se kterými se jak soud prvního stupně, tak i Nejvyšší soud, dostatečně vypořádaly; pouhé opakování nespokojenosti stěžovatele není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví - ani nezjistil, že by v řízení byly porušeny ústavní procesní principy (čl. 36 Listiny).
22. Závěrem Ústavní soud uvádí, že mnohé námitky stěžovatele, jež jsou součástí jeho argumentace v ústavní stížnosti, lze považovat za námitky upínající se především k samotným důvodům přípustnosti jeho vydání do ČLR, jež však jsou řešeny v jiných rozhodnutích obecných soudů. Ta jsou napadena samostatnou ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že předmětem této ústavní stížnosti jsou výlučně shora konkretizovaná rozhodnutí o předběžné vazbě, Ústavní soud se nemohl těmito námitkami věcně zabývat. Jelikož Ústavní soud ústavní stížnost posuzuje na základě skutkových zjištění obecných soudů v době jejich rozhodování, nemohl ani přihlédnout k nové skutečnosti, jíž je poskytnutí doplňkové ochrany stěžovateli na dobu 12 měsíců shora citovaným rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR. Uvedená skutečnost však může poskytnout stěžovateli argumentaci v další žádosti o propuštění z předběžné vazby.
23. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu