ECLI:CZ:US:2018:2.US.2013.17.1
sp. zn. II. ÚS 2013/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, 746 01 Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 22 Nd 52/2017-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces, včetně práva na soudní a jinou právní ochranu, a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále porušilo čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem blíže v této žalobě specifikovaným, a to jako oprávněná podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.").
Podáním ze dne 6. 12. 2016 stěžovatelka navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s odůvodněním, že "s ohledem na četnost sporů", které jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. vede u různých soudů s dalšími účastníky, kteří často mají stejně jako její právní zástupce sídlo v Praze 1, popřípadě v Praze 2 či v Praze 3, je pro jejího právního zástupce nereálné (z hlediska časového a finančního) cestovat mezi sídly soudů a sídlem svým. S přihlédnutím i k poměrům ostatních účastníků řízení považovala stěžovatelka za vhodné přikázat věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně jinému obvodnímu nebo okresnímu soudu v Praze. Žalovaná obec Dlouhá Loučka s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasila a žalovaný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se k návrhu na delegaci věci nevyjádřil.
Nejvyšší soud návrhu stěžovatelky nevyhověl a rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 364/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ani jinému obvodnímu nebo okresnímu soudu v Praze, neboť v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky neobsahuje natolik významné důvody, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do ústavně zaručené zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na četnost sporů (dalších 49 sporů), které vede o své restituční nároky podle zákona č. 428/2012 Sb. Tato řízení probíhají paralelně. Četnost a časová náročnost soudních sporů vedla stěžovatelku k tomu, aby navrhla, aby věci byly přikázány k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud při svém rozhodování nevzal v úvahu jí uváděné skutečnosti (zejména zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení), proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnil, nevysvětlil, z jakého důvodu nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky a tím porušil výše uvedená základní práva.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kdy poté, co její původní právní zástupce oznámil Ústavnímu soudu ukončení právního zastoupení, byla k výzvě Ústavnímu soudu doložena nová plná moc, na jejímž základě došlo ke změně v osobě právního zástupce stěžovatelky. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Z hlediska argumentace stěžovatelky i obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace tzv. podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavněprávní deficit, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v dané věci shledán nebyl.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že Nejvyšší soud nevyhověl jejímu návrhu na delegaci vhodnou ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu. Citované zákonné ustanovení upravuje možnost přikázání (delegaci) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantní k ní mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v ustanovení §84 a násl. občanského soudního řádu. Tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro jeho aplikaci dány mimořádné důvody (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 938/10, I. ÚS 144/2000 nebo IV. ÚS 222/96).
Ústavní soud podotýká, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, a především vymezením stížnostních námitek, zcela shoduje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (sp. zn. I. ÚS 868/17, sp. zn. IV. ÚS 942/17) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat (obdobně rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 1172/17 a sp. zn. IV. ÚS 1786/17).
I v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud otázku delegace řádně zvážil. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je z jeho obsahu zřejmé, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky v napadeném rozhodnutí zabýval a také řádně vypořádal. Ani Ústavní soud v dané věci žádné mimořádné důvody pro delegaci neshledal. Stěžovatelce nic nebrání, aby si zvolila jiného právního zástupce s vhodněji umístěným sídlem v místě konání soudních sporů; ostatně v průběhu řízení před Ústavním soudem předložená plná moc, na jejímž základě došlo ke změně osoby právního zástupce stěžovatelky, nasvědčuje tomu, že stěžovatelka uvedený postup uplatnila.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu