ECLI:CZ:US:2010:2.US.2040.10.1
sp. zn. II. ÚS 2040/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti nečinnosti soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, spočívající v nepředložení námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 041 EX 1949/09 exekučnímu soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo soudnímu exekutorovi uloženo nepokračovat v nečinnosti spočívající v nepředložení námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 041 EX 1949/09 exekučnímu soudu, neboť má za to, že postupem soudního exekutora dochází k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že dne 12. 4. 2010 podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 041 EX 1949/09, vydanému v řízení o exekuci na majetek stěžovatele nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 36 Nc 17009/2009, přičemž do doby podání ústavní stížnosti nebylo námitkám ze strany soudního exekutora plně vyhověno a ani nebyly postoupeny exekučnímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a předložených příloh vyplývá, že stěžovatel sice podal stížnost Exekutorské komoře České republiky na průtahy řízení, resp. postup soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, netvrdí však (ani to nijak nedokládá), že by před podáním ústavní stížnosti využil prostředku podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Ústavní stížnost stěžovatele je tak třeba považovat za nepřípustnou, a to z důvodu nevyčerpání všech prostředků poskytovaných mu zákonem k ochraně jeho práv.
Ústavní soud upřesňuje, že se ve své judikatuře již vyslovil k postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako veřejného činitele [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Tento svůj status získal podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle ust. §4 exekučního řádu má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci - specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení, počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací - na soudní exekutory [viz nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255)]. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc, resp. moc soudní (viz též např. označení soudní exekutor, či věta druhá ust. §28 exekučního řádu: "Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu."). Jinými slovy vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jako v řízení před soudy, a to včetně možnosti účastníka řízení dovolávat se nečinnosti exekutora jako soudní osoby, resp. průtahů v exekučním řízení jako v řízení soudním.
Ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele dříve Ústavní soud judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu (ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, analogicky tedy i podněty a stížnosti fyzických osob orgánům dohledu nad činností exekutorů dle ust. §7 exekučního řádu) a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. V souvislosti s platnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003) však Ústavní soud změnil dosavadní restriktivní postoj s odůvodněním, že tuto stížnost nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení [nález sp. zn. I. ÚS 319/04 ze dne 7. 3. 2005 (N 46/36 SbNU 487)]. S účinností od 1. 7. 2004 zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na provedení procesního úkonu (ust. §174a zákona o soudech a soudcích). Existence tohoto procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu v procesních prostředcích účastníků řízení umožňující účastníkům řízení, v němž dochází k značným a neodůvodněným průtahům, domoci se nápravy, přičemž vyčerpání tohoto procesního prostředku je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti konkrétního subjektu na "jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým průtahy řízení bezesporu jsou (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1916/09 ze dne 21. 8. 2009). S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud toho názoru, že oprávnění podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ust. §174a zákona o soudech a soudcích svědčí stěžovateli i v řízení exekučním, kdy soud prvního stupně je reprezentován osobou soudního exekutora (viz shora uvedené ust. §28 exekučního řádu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj