ECLI:CZ:US:2002:2.US.206.01
sp. zn. II. ÚS 206/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M. B., zastoupené advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2000, čj. 7 C 45/99-111, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2001, čj. 6 Co 3134/2000-133, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) P. Č., a 2) M. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Budějovicích, sp. zn. 7 C 45/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, čj. 7 C 45/99-111, zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatelky, jímž se domáhala určení, že na ni přechází vlastnické právo odpůrců P. Č. a M. Č. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci, k domu na stavební parcele a stavební parcele o výměře 699 m2, zapsaných na LV pro k. ú. H., obec H., okres Č. (dále též "předmětné nemovitosti"). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit na nákladech řízení částku 5.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce odpůrců a na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů státu ve výši 1.772,60 Kč taktéž do tří dnů od právní moci téhož rozsudku. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka je osobou oprávněnou podle ustanovení §4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zák. o půdě") a svůj návrh uplatnila včas. Pozemkovou parcelu a nemovitost, jež nyní požaduje, získali právní předchůdci vedlejších účastníků na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku v červnu 1981, za celkovou kupní cenu 16.455,- Kčs (8.067,- Kčs za nemovitost a 8.388,- Kčs za zřízení práva os. užívání k pozemkové parcele). Uvedená cena byla vedlejšími účastníky řádně zaplacena. Vlastníky předmětných nemovitostí jsou nyní vedlejší účastníci, každý z jedné poloviny. Soud se dále zabýval tím, zda bylo naplněno ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě. Dle tohoto ustanovení soud na návrh oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uvedené podmínky naplněny nebyly a že tedy vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, nezískali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo za cenu nižší, než byla cena odpovídající platným cenovým předpisům. V průběhu řízení na základě svědeckých výpovědí nebylo také zjištěno nic, co by vedlo k závěru, že právní předchůdci vedlejších stěžovatelů byli při získání předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 4. 1. 2001, čj. 6 Co 3134/2000-133, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech odvolacího řízení 875,- Kč k rukám jejich právního zástupce. Podle odůvodnění svého rozsudku se soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukázal na zásady volného hodnocení důkazů (§132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a přímosti s tím, že je věcí soudu, který důkazy provedl, aby je vyhodnotil. Vady v hodnocení důkazů odvolací soud neshledal. Okresní soud se dostatečně vypořádal s tím, proč výpovědi některých svědků považuje za věrohodné a některých za méně věrohodné.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí, resp. rozhodnutí odvolacího soudu, projednávanou ústavní stížností i dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Ten dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 25. 7. 2001, čj. 28 Cdo 775/2001-141, odmítl jako pozdně podané. V odůvodnění uvedl, že v souladu s částí dvanáctou, hlavou první, bodem 17. zák. č. 30/2000 Sb., postupoval podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Podle §240 o.s.ř. mohl účastník podat dovolání pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání stěžovatelky bylo podáno až po této lhůtě.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti napadla závěry obecného soudu. Tvrdí, že obecné soudy založily svá rozhodnutí jen na části provedených důkazů a s dostupnými důkazy, včetně důkazů navržených stěžovatelkou, se dostatečně nevypořádaly. Při svém rozhodování si libovolně vybíraly důkazy, z nichž pouze některé vyhodnotily. Jejich rozsudky nejsou v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Soudy nerespektovaly zákonný postup předepsaný občanským soudním řádem, jenž jim ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Stěžovatelka konkrétně tvrdí, že se soudy jednostranně přiklonily ke znaleckému posudku Ing. V. a nezabývaly se posudkem Ing. Š., který stanovil cenu předmětných nemovitostí k roku 1980 o 10.000,- Kčs vyšší, než byla cena zaplacená předchůdci vedlejších účastníků podle kupní smlouvy. Soudy se dále jednostranně přiklonily k některým svědeckým výpovědím a jednostranně posoudily zainteresovanost svědků na předmětu řízení. Svědky navržené stěžovatelkou považovaly neodůvodněně za nevěrohodné z důvodu příbuzenského poměru. Svědky odpůrců naopak nezpochybnily, ač šlo vesměs o bývalé spoluuživatele nemovitostí, které měla rodina vedlejších účastníků v nájmu. Tvrdí, že soudy opomněly zhodnotit nájemní smlouvu mezi právními předchůdci vedlejších účastníků a JZD z roku 1956 z pohledu jejího dopadu na určování kupní ceny a na případné zvýhodnění vedlejších účastníků při jejich koupi. Obecný soud nezkoumal ani tvrzení vedlejších účastníků, dle něhož nebyli zvýhodněni při koupi, když jim předmětné nemovitosti byly přednostně nabídnuty z důvodů dlouhodobého udržování. Nevzal v úvahu, že vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, nemovitost 25 let užívali jako vlastní, disponovali porosty i stavbami, užívali objekt pro svou rekreaci, nechali je zcela zchátrat a pak projevili zájem o jejich odkoupení. Stěžovatelka namítla také to, že ačkoli své právo uplatnila dle zák. o půdě, soud jí nepřiznal osvobození od soudního poplatku. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1048/96. V závěru své stížnosti sděluje, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje poučení o dovolání. Stěžovatelka jej však podala a domnívá se, že je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Českých Budějovicích, a vedlejší účastníky řízení, P. Č. a M. Č., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dle jeho názoru k žádnému porušení práv stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nedošlo. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ke sdělení stěžovatelky, dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 775/2001, který se jejím dovoláním zabýval.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření považuje projednávanou ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť řízení vedl v souladu s občanským soudním řádem. V řízení byl důsledně zjištěn skutkový stav a z hodnocení provedených důkazů byly vyvozeny správné závěry. Soud nesouhlasí s označením rozhodnutí soudu za "projev libovůle v soudním rozhodování". V podrobnostech odkazuje na odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili, ač jim výzva k vyjádření byla řádně doručena. Paní M. Č. výzvu obdržela dne 6. 10. 2001. Pan P. Č. nebyl při pokusu o doručení zastižen, písemnost proto byla uložena dne 25. 9. 2001 u orgánu pošty a adresát byl vyrozuměn, aby si ji vyzvedl. Ani poté zásilku nepřevzal. K doručení tedy došlo desátým dnem ode dne doručení (§46 odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost současně s dovoláním, o němž byla přesvědčena, že je přípustné. Podala jej ovšem, ač zastoupena právním zástupcem, opožděně, a dovolací soud se jím proto dále nezabýval.
Ústavní soud v obdobných situacích návrh stěžovatele či stěžovatelky odmítal s tím, že stěžovatel/ka svým procesním pochybením (pozdním podáním dovolání k Nejvyššímu soudu ČR) zamezil/a dovolacímu soudu, aby se dovoláním zabýval. Podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, totiž Ústavní soud spatřuje nikoli v jejich pouhém uplatnění, ale až v rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 680/01 či II. ÚS 603/02 nebo Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330).
Ústavní soud si je vědom své judikatury, dle níž je možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže to zákon připouští (usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97). Podle své ustálené judikatury ovšem není současně oprávněn předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání (nález sp. zn. I. ÚS 612/01).
Ústavní soud vyšel z uvedeného i v projednávaném případě a dospěl k závěru, že stěžovatelka požadavku ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nedostála. V projednávaném případě by totiž mohl konstatovat, že byly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelky, a že tedy stěžovatelka svým procesním pochybením nezamezila dovolacímu soudu zabývat se její věcí, pouze tehdy, kdyby současně vyřkl, že dovolání v projednávané věci přípustné nebylo, a posledním procesním prostředkem tudíž bylo již odvolání, resp. rozhodnutí o něm, což ovšem Nejvyšší soud v dané věci neučinil. Proto považuje ústavní stížnost za nepřípustnou.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat velmi restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod ohrožena. V projednávaném případě tomu tak evidentně není, neboť, jak uvedeno výše, stěžovatelka si mohla zajistit ochranu svých práv v řízení před dovolacím soudem, čemuž sama zamezila svým procesním pochybením. Ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze chápat jako ustanovení umožňující "prominutí" lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 uvedeného zákona v případech, kdy si účastníci svým vlastním nesprávným postupem ochranu práv znemožní.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh jako nepřípustný dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. listopadu 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj