ECLI:CZ:US:2005:2.US.207.05
sp. zn. II. ÚS 207/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje - Jiřího Nykodýma - ze dne 31. května 2005 sp. zn. II. ÚS 207/05 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, kterým byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 6. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004, kterým byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona (dále n "tr. z.") a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 104/2004, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele v této věci, byl stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 44/1995 uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 4/2000 v trvání čtyř let. Stěžovatel namítá, že ke dni vynesení rozsudku soudu prvního stupně neměl vykonánu část trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 44/95 v délce 4 roků, neboť výkon tohoto trestu nebyl nikdy nařízen a uvedenou dobu strávil v daném řízení ve vazbě. Proto měly soudy obou stupňů správně dovodit, že z uvedeného rozsudku nemá vykonán celý trest odnětí svobody v délce deseti let. S ohledem na tuto skutečnost a s ohledem na dosud nevykonanou část trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 4/2000 mu tedy s ohledem na §36 a 39 tr. z. mohl být uložen trest odnětí svobody maximálně v trvání čtyř roků, tří měsíců a dvaceti šesti dnů, a nikoliv trest odnětí svobody v trvání osmi let, který mu byl uložen. Podle stěžovatele přitom tuto vadu nelze napravit podáním dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (dále jen "tr. ř.").
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 101/2004 a vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze uvedl, že všechny argumenty, o které stěžovatel opřel ústavní stížnost, uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi vypořádal, a odvolací soud jeho závěry shledal správnými. Pro aplikaci §36 tr. z. přitom není rozhodné, že stěžovatel vykonával dříve uložený trest či vazbu, která byla do později uloženého trestu započtena, pod jménem S. S. O identitě stěžovatele totiž nejsou žádné pochybnosti. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze navrhl odmítnout ústavní stížnost. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že z §38 odst. 1 tr. z. plyne obligatorní povinnost započíst do uloženého trestu celou dobu strávenou v tomto řízení ve vazbě.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona.
V daném případě je podstatou ústavní stížnosti námitka, že stěžovateli byl uložen další trest v takové výměře, kterou v tomto konkrétním případě zákon neumožňuje. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Teorie i praxe obecných soudů přitom dovodila, že tento dovolací důvod se vztahuje i na případy uložení takového druhu trestu, který zákon obecně připouští, avšak pro jeho uložení v konkrétním případě nebyly splněny podmínky (viz Hrachovec, P.: Dovolání v trestních věcech třetím rokem, Bulletin advokacie 2004, 11-12: 23). Může tedy jít i o případy překročení horní hranice trestní sazby při ukládání dalšího trestu podle §36 tr. z. (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4 vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 1645). Kritériem dovolacího důvodu tu totiž není přiměřenost uloženého druhu trestu, ale jeho přípustnost vzhledem k zvláštním zákonným podmínkám (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002 in Sb.NS 2003, 4: 255).
Ústavní soud má tedy na rozdíl od stěžovatele za to, že námitka proti rozsudkům obecných soudů, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona.
Jako obiter dictum lze uvést, že stěžovatel uvedené pochybení nenamítal ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z takto vyloženého důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.