ECLI:CZ:US:2008:2.US.2080.07.1
sp. zn. II. ÚS 2080/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, se sídlem Teplice, Husitská 692/3, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Teplice, Husitská 692/3, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 5. 2007 ve věci sp. zn. 36 Co 557/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem brojí proti rubrikovanému rozhodnutí krajského soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 6. 9. 2006 ve věci sp. zn. 8 Nc 4107/2005 rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty tak, že poměrně byla uspokojena pohledávka oprávněného a pohledávka stěžovatele jakožto exekutora. Z pohledávky oprávněného ve výši 298.606,- Kč bylo oprávněnému přiznáno 150.000,30 Kč a z pohledávky stěžovatele ve výši 32.170,- Kč mělo být uspokojeno 16.667,70 Kč.
Pohledávku nákladů exekuce okresní soud zařadil do skupiny dle §337c odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s odůvodněním, že se jedná o pohledávku sdílející osud pohledávky oprávněného. Stěžovatel napadl rozhodnutí okresního soudu odvoláním pro nesouhlas s interpretací daného ustanovení občanského soudního řádu; krajský soud rubrikovaným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil.
Napadené usnesení představuje dle názoru stěžovatele výsledek interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základy spravedlnosti.
Stěžovatel má za to, že v souladu s přiměřenou aplikovatelností ustanovení občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení exekučního řádu, ve shodě s rozhodovací praxí většiny exekučních soudů v České republice a v souladu se zásadou úplatnosti výkonu exekuční činnosti, představují náklady exekutora dle §87 odst. 1 exekučního řádu pohledávku první skupiny dle §337c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť ve smyslu §28 a §52 odst. 2 exekučního řádu se jedná o náklady státu. Pro výši této pohledávky je přitom dle stěžovatele s odkazem na komentářovou literaturu rozhodující pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný exekutorem podle §88 exekučního řádu.
Názor, podle kterého by měly být náklady exekutora uspokojeny ve třetí skupině, je třeba dle mínění stěžovatele považovat za chybný. Nelze totiž spojovat nárok oprávněného na úhradu vymáhané pohledávky a nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce. Výše vymáhané pohledávky vyplývá z exekučního titulu a pro potřeby exekuce se určuje v usnesení o nařízení exekuce. Oproti tomu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tyto náklady se vymáhají na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů exekuce určených k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Určení a vymáhání těchto nákladů je tak do značné míry samostatné na pohledávce oprávněného a dle názoru stěžovatele rozhodně nesdílí její osud. Stěžovatel nadto připomíná, že při analogické interpretaci, kterou zvolil krajský soud v napadeném usnesení, by měl exekutor dle §338ze odst. 1 občanského soudního řádu horší postavení než jím ustanovený správce podniku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s interpretací §337c odst. 1 občanského soudního řádu, ke které v dané věci dospěly jak soud okresní, tak soud krajský. V ústavněprávní rovině opírá stěžovatel svou verzi správné interpretace tohoto ustanovení o odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 372/94, na základě kterého by dle stěžovatele měla být jeho pohledávka (náklady exekuce) uspokojena v první skupině dle §337 odst. 1 písm. a), jakožto pohledávka státu.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že z odůvodnění stěžovatelem citovaného nálezu, ani ze stěžovatelem uvedených ustanovení exekučního řádu, není možno dovozovat závěr, že postavení exekutora je třeba posuzovat analogicky postavení státu, respektive že náklady exekutora je nutno chápat jako náklady státu. Ústavní soud naopak v usnesení ze dne 31. 8. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, a posléze i ve stanovisku pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS-st. 23/06), vyjádřil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele, kdy vykonává soustavnou činnost za účelem dosažení zisku, a to na vlastní riziko. Současně zde bylo uvedeno, že toto riziko nemůže být bezdůvodně přenášeno na osobu oprávněnou. V daném případě je proto dle názoru Ústavního soudu nepřijatelné, aby podnikatelské riziko exekutora, tedy skutečnost, že z prodeje nemovitosti nebude uspokojena pohledávka exekutora v plné výši, bylo přenášeno na oprávněného tím, že by jeho v plné výši neuspokojená pohledávka byla uspokojena v menší výši, než by odpovídalo - obecnými soudy aplikovanému - poměru, a to z důvodu primárního uspokojení plné výše pohledávky exekutora.
Exekutorskou činnost je dle mínění Ústavního soudu chápat jako službu prováděnou za úplatu, přičemž výše této úplaty by měla nějakým způsobem provedenou službu reflektovat. Pokud tedy pohledávka oprávněné osoby není uspokojena v plné výši, není důvod, aby byla v plné výši saturována pohledávka exekutora. Z hlediska elementárních principů ekvity, kterých se stěžovatel dovolává, by jistě nebylo spravedlivé (a mravné), kdyby pohledávka soudního exekutora byla vždy bezpodmínečně uspokojena v plné výši, zatímco plné uspokojení pohledávky oprávněného by bylo závislé na výši podstaty. V takovém případě by podnikatelské riziko soudního exekutora bylo zcela eliminováno a přeneseno na bedra oprávněného.
Ústavní soud taktéž nepovažuje za relevantní stěžovatelův odkaz na §338ze odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož by měl v duchu napadeným usnesením provedené interpretace soudní exekutor horší postavení než správce podniku, kterého exekutor jmenuje. Ze skutečnosti, že exekutor jmenuje správce podniku, není možno dle názoru Ústavního soudu bez dalšího dovodit, že pohledávka exekutora musí být nutně uspokojena před pohledávkou správce podniku.
Přisvědčit stěžovateli nemůže Ústavní soud konečně ani z hlediska tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obecné soudy v dané věci interpretovaly sporné ustanovení občanského soudního řádu způsobem, jenž nesvědčí o extrémní svévoli při aplikaci a interpretaci práva. Okresní i krajský soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a navíc se opíraly o publikované stanovisko Nejvyššího soudu, jež přesně dopadá na danou problematiku.
Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud napadeným usnesením právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neporušil. Okolnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu