ECLI:CZ:US:2019:2.US.2080.19.1
sp. zn. II. ÚS 2080/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4748/2018-297 ze dne 16. 4. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 134/2016, 15Co 45/2017-260 ze dne 20. 4. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 28/2013-137 ze dne 29. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2015 č. j. 18 C 28/2013-137 konstatoval, že postupem žalované České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "žalovaná") v řízení o žádosti stěžovatele o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle §89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, vedeném u Univerzity Karlovy v Praze pod sp. zn. 7228/11/III Ko a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod sp. zn. MŠMT 3382/68 bylo porušeno právo stěžovatele na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (výrok I). Dále soud prvního stupně konstatoval, že právo stěžovatele na vyřízení věci bez zbytečných průtahů bylo porušeno postupem žalované též v řízení vedeném u Univerzity Palackého v Olomouci pod sp. zn. 109/2011 a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy pod sp. zn. MŠMT 31538 (výrok II). Soud též konstatoval, že stejné právo stěžovatele bylo porušeno i při vyřizování opatření proti nečinnosti Západočeské univerzity v řízení vedeném pod č. j. PR-P 738/10 a č. j. MSMT-10974/2013-30, dále při vyřizování uplatněného opatření proti nečinnosti ze dne 15. 5. 2012, č. j. MSMT-7688/2013-3, a opatření proti nečinnosti ze dne 16. 6. 2011 č. j. MSMT 7686/2013-3 (výroky III, IV a V). Soud prvního stupně zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částek 50 594 Kč s příslušenstvím, 44 034 Kč, 25 194 Kč s příslušenstvím, 29 848 Kč s příslušenstvím a 64 168 Kč s příslušenstvím (výrok VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII). Doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C 28/2013-250, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení příslušenství z částky 44 034 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení proti zamítavému výroku VI ohledně částek 25 194 Kč s příslušenstvím, 29 848 Kč s příslušenstvím a 64 168 Kč s příslušenstvím. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku VI ohledně částek 50 594 Kč s příslušenstvím a 44 034 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení VII tak, že výše nákladů činí 95 832 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce žádal o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání u Západočeské univerzity v Plzni, u Univerzity Palackého v Olomouci a u Univerzity Karlovy v Praze. Ve všech řízeních se domáhal také opatření proti nečinnosti. V tomto řízení se žalobce domáhá odčinění nemajetkových újem způsobených nepřiměřenou délkou jednotlivých řízení. Odvolací soud závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil na třech důvodech: 1. posuzované řízení bylo od počátku vedeno bezdůvodně, neboť zde byla dána překážka věci zahájené; 2. posuzované řízení svou povahou nespadalo mezi typová řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam; 3. daná forma zadostiučinění odpovídá litigióznímu přístupu žalobce.
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť dospěl k závěru, že přihlédly-li soudy nižších stupňů k okolnosti, že stěžovatel vedl posuzované řízení od počátku zjevně bezdůvodně, neboť v dané věci byla dána překážka věci zahájené, nijak se tím neodchýlily od judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s tím, že by vedl řízení "od počátku zjevně bezdůvodně''. V předmětném řízení se však posouzení věci omezilo pouze na závěr o existenci překážky věci zahájené, aniž by se soudy jakkoli zabývaly vědomostí stěžovatele o její existenci, a to za situace, kdy stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil, že dle jeho názoru překážka věci zahájené dána být nemohla, aktivně se proti tomuto názoru v rámci správního soudnictví bránil, jednalo se o otázku ve vztahu ke specifickému řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dosud neindikovanou a správní soudy dospěly k závěru o existenci této překážky až na základě složitě argumentace, která postupem času doznávala změn. Tím, že Nejvyšší soud vyhodnotil jako nepřípustný daný dovolací důvod, jelikož je dle jeho názoru judikát, který věc řeší ve shodě s rozsudky odvolacího a nalézacího soudu, ač daný judikát na věc nedopadá, porušil tím právo stěžovatele na přístup k soudu, jakož i právo na spravedlivý proces, kterému odpovídá náležité odůvodnění nepřípustnosti dovolání, což není splněno v případě nepřipuštění dovolací námitky s odkazem na judikát, který na danou věc nedopadá. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno i z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nad rámec zrušení napadených soudních rozhodnutí se stěžovatel domáhal i náhrady nákladů řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
10. Vyhovět pak Ústavní soud nemohl ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Navazující odstavec 4 pak stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Žádné takovéto mimořádné okolnosti ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu